Alinč končit nehodlá! Hokeji před patnácti lety se zasměji, říká
Jan Alinč v květnu oslavil 44. narozeniny. Účastník ZOH 1994 ale končit nehodlá.
|
Foto: Josef Poláček, rytirikladno.cz
Nejstarším hráčem WSM Ligy, pomineme-li Martina Filipa, který se vrátil do Vrchlabí, je Jan Alinč. I ve 43 letech je pro Most velmi platný - jezdí s hlavou nahoře a jeho přehled ve hře zůstává jedinečný. Krom toho je správný lídr. A pozor, s hokejem ještě končit nechce! „Rád bych ho hrál do té doby, co to půjde," přeje si jeden ze čtrnáctky nominovaných do ankety Sympaták WSM Ligy.
Jste nejstarším hráčem WSM Ligy. Je to po ránu znát?
„Věk je samozřejmě znát, i když v mém případě trošku jinak - záleží hlavně na tom, jak se člověk vyspí, jak se daří týmu, jaká je v něm pohoda a jak se daří mně. U mě je to tedy spíše psychická věc, protože, musím to zaklepat, po zdravotní stránce se cítím docela dobře. Až teď mám určité problémy, svalové."
Hokej vás pořád hodně baví, že?
„No, nemůžu říct, že mě baví hodně. Samozřejmě je to můj život, celý život jsem strávil hokejem a rád bych ho hrál do té doby, co to půjde, ale teď s Mostem na tom nejsme bůhvíjak dobře. Baví mě pořád, ale pokud se vyhrává, tým se pohybuje ve vyšších patrech tabulky a šlape mu to, tak to člověka přece jen baví víc. Snad se to změní a začneme v Mostě vyhrávat."
„Hokej je můj život. Rád bych ho hrál do té doby, co to půjde."
Jaká bude vaše hokejová budoucnost?
„O tom, že by to mohla být moje poslední sezona, přemýšlím vždycky, ale pak se něco stane, zvrtne a rozmyslím si to. Zatím jsem tak dalece, co bude, až skončím s hokejem, nepřemýšlel. Samozřejmě se to ale blíží. Pokud by se to po zdravotní stránce dalo, jakože se cítím dobře, když nepočítám tuto sezonu, ve které to s tím zdravím není takové, jak bych si představoval, rád bych ještě nějakou sezonu pokračoval. Nezáleželo by to ale samozřejmě jen na mně, musel by o mě být zájem."
Jak moc se hokej za tu dobu, co ho hrajete, změnil?
„Změnil se po všech stránkách. Dřív byl pomalejší, byla to větší sranda a větší zábava. V poslední době se hokej strašně zrychlil, je to až neskutečná změna. Dneska je to úplně o něčem jiném. Když se koukám na hokej před patnácti lety, tak se tomu pro sebe zasměju, protože člověku připadá hrozně pomalý. Ale zase to byl to hezký hokej pro diváky. Teď už se pro ně tolik nehraje - víc se brání, je to svázané systémem a taktikou. Změnil se opravdu hodně."
„Hokej se změnil hodně. Dřív byl pomalejší, ale hezký pro diváky. Teď už se pro ně tolik nehraje. Víc se brání a je svázaný taktikou."
V kariéře jste toho zažil mnoho. Litvínov – to je pro vás asi speciální místo.
„Je. Hokejem jsem ale vyrostl v Lounech, za což vděčím svým rodičům, hlavně otci, který ho také hrával. V páté třídě jsem odešel do Litvínova, kde jsem začal hrát velký hokej. Je pro mě srdcovou záležitostí. Vždy pro mě býval domovský tým, kde jsem si přál svou kariéru ukončit. Bohužel se to nevydařilo. I když teď jsem vlastně v Mostě, na litvínovské farmě, tak se mi to svým způsobem splnilo (úsměv)."
Tehdy se v Litvínově urodila neskutečná generace - Nedvěd, Reichel, Ručinský, Šlégr, Čaloun a mnozí další.
„My chodili do stejné školy. Albi, Růča, Jirka Šlégr nebo Vláďa Machulda byli o rok starší kluci. Postupně jsme se pak sešli v áčku i v reprezentaci, stali se z nich hvězdy. Naše generace byla dobrá, ono obecně ty sedmdesáté ročníky byly hodně silné, obzvlášť v Litvínově. S klukama se dál vídáme. Když se potkáme, tak si pokecáme, normálně se spolu kamarádíme."
„Ivan Hlinka je největší osobnost, kterou jsem za svou kariéru poznal."
V reprezentaci i v Litvínově vás vedl Ivan Hlinka. Jak na něj vzpomínáte?
„Ivan Hlinka je největší osobnost, kterou jsem za svou kariéru poznal. Byl velice chytrý člověk, velice příjemný, komunikativní, rozuměl hokeji. Byl to vynikající hokejista, stejně tak i trenér. Pro mě neskutečná osobnost."
Zúčastnil jste se Zimních olympijských her 1994. Co vám z nich utkvělo v paměti?
„No, ono už je to hodně dlouho, co jsem tam byl (úsměv). Já mám navíc trošku problém, že se mi ta minulost tolik nevybavuje. Samozřejmě mi ale v paměti utkvělo hodně věcí. Hlavně to, že mi Ivan Hlinka dal v jednadvaceti letech šanci. Byl jsem, tuším, nejmladší hráč týmu a mohl si zahrát s takovými hvězdami jako Ota Janecký, Petr Bříza, Drahomír Kadlec nebo Antonín Stavjaňa. Pro mě to byla neskutečná zkušenost a velká pocta. Zároveň i malý splněný sen. Samozřejmě každý hokejista sní o NHL. Mně se sice poštěstilo být draftovaný, ale pak to nedopadlo. Nebyl jsem uvolněn na kemp a ta kariéra se odvíjela jiným směrem. Ale být na olympiádě je moc hezké, to se taky jen tak někomu nepodaří."
„Být na olympiádě je moc hezké, jen tak někomu se to nepodaří."
Na samotný závěr bych se vás rád zeptal na Most. Co bude potřeba k tomu, aby se zachránil?
„To je docela těžká otázka. Myslím si, že máme dobré mužstvo. Teď na nás ale leží deka, podobně jako v případě Litvínova. Příprava byla výborná, pak se pár zápasů prohraje a na mužstvo padne deka. Spoustu zápasů jsme mohli vyhrát, jenže jsme si je prohráli individuálními chybami. Udály se nějaké změny na postu trenéra, to vše funguje perfektně. Chtělo by to vyhrát dva tři zápasy v řadě a já si myslím, že by se to otočilo. Teď bohužel musíme zápas co zápas makat, hrát dobře odzadu a nedělat individuální chyby. Ty už se nám několikrát vymstily."
Jakou máte v klubu roli? Nejste svým způsobem hrající trenér?
„Stává se mi, že se trenéři chodí jakoby ptát, radit. Neříkám přímo ptát se, ale baví se se mnou. Dochází k tomu, oni si to ale udělají hlavně podle svého. Já jsem stejně typ hráče, který moc nevyhledává, aby se pletl do práce trenérů. Jsem pořád na postu hráče, rozhodně neříkám trenérům, kam by měli koho nasadit. To nemám rád. S Pepou Beránkem, s kterým jsem hrával a známe se velice dobře, se samozřejmě bavíme, ale spíš o životě, protože jsme kamarádi."
Share on Facebook
