(HELSINKY, od našeho zpravodaje) Pro Slováky je něco jako hokejový Bůh. Vladimír Vůjtek přišel k tamní reprezentaci a během několika měsíců vrátil našim východním sousedům hrdost na své národní mužstvo. Slovenský výběr v Helsinkách nastartoval senzační tažení světovým šampionátem, které až ve finále zastavili Rusové. Sborná brala titul, Slováci stříbro. "Nikdo to od nás nečekal, je to veliký úspěch. Laťku jsme nasadili pořádně vysoko," říká zkušený kouč.
Pán Vůjtek, jak ho titulují v Rusku, si nepotrpí na velké řeči. Říká to, co cítí, jeho výroky mají hlavu a patu. Tenhle velmi kvalitní kouč zase jednou prokázal, že umí. U slovenské reprezentace prožil největší úspěch kariéry. Dva tituly s Jaroslavlí v ruské superlize, to je bezpochyby vynikající vizitka. Jenže stříbru z mistrovství světa se nevyrovná. "Medaile si cením, řadím ji ke zlatým z Jaroslavle a ke stříbrným z české ligy," tvrdí.
Velké finále jeho svěřenci nezvládli, ovšem druhá příčka je pro slovenský hokej mimořádnou vzpruhou. Kdo by to byl před měsícem řekl. "Bohužel jsme tentokrát nezopakovali výkon jako proti Kanadě nebo České republice. Udělali jsme víc chyb než předtím. Bylo to tím, že Rusové mají silné mužstvo, u našich mladých hráčů tam bylo dost zbytečného respektu. Ale všem bych chtěl poděkovat, odvedli tady vynikající výkon," chválí.
Jak přiznává, slovenští reprezentanti byli v první chvíli po skončení finále trošku nesví. "Nevěděli, jestli se radovat, nebo smutnit," hlásí. Před deseti lety se Slováci stali mistry světa, shodou okolností také na severu Evropy - ve švédském Göteborgu. Jenže tehdy válela zlatá generace, z níž nyní zbyli poslední pamětníci jako Šatan, Handzuš nebo Chára.
Vladimír Vůjtek po loňském nástupu věděl, že ho čeká hodně práce. "S Otto Sýkorou jsme začali skládat mužstvo, hledali jsme hráče, díky tomu jsme měli přehled o mladých. Všem jsme od začátku řekli, co od nich budeme chtít, že si musejí vážit reprezentačního dresu." Vůjtek hodně dbal na komunikaci. I na mistrovství světa. "V kabině nikdo nemusel zvyšovat hlas, všechno jsme si rozumně vysvětlili," dodává.
Slováci se na turnaji obdivuhodně semkli. Hráli za kamaráda Pavola Demitru, který přišel o život při loňské tragédii u Jaroslavle. Předvedli výkon, na který mohou být pyšní. Za řekou Moravou je úspěch spojován hlavně s trenérem Vůjtkem, ten ovšem zachovává pokoru. "Hrají vždy hráči, svůj podíl nechci hodnotit. Mým úkolem bylo vybrat hráče, na nich pakje, aby vytvořili partu," popisuje. Výsledky týmu udělaly z kouče národního hrdinu, prý mu chtějí dokonce na Slovensku stavět sochu.
Jenomže Vůjtek ví, že všechno jednou pomine. "Když jsem do funkce nastupoval, řekl jsem, že slovenský hokej pořád patří mezi sedm nejlepších zemí na světě. Jsem rád, že jsme to teď potvrdili a fanouškům udělali radost." Sám si úspěchu vážím. "Proto hokej děláme," usmívá se. Na oslavu stříbrných medailí si prý připije šampaňským. "Slivovičkou ne, tu si dám tak jednou za dva měsíce," upozorňuje.
Aby zachoval štěstíčko, chodil Vůjtek na střídačku pořád v jedné vítězné košili. "Teď půjde do pračky," říká rázně. Účel splnila. Ano, k úspěchu je potřeba i shoda okolností, dobrý vítr do plachet. Jenže tomu všemu se musí jít naproti. "Nikdo to od nás nečekal, ale my šli zápas od zápasu." Stříbrnou medailí překonal syna Vladimíra, jenž s českou reprezentací získal v Helsinkách před 15 lety bronz. "Vláďa tady byl, viděl naše zápasy. Na finále přijel zeť Róbert Petrovický. Ten má doma zlato."
Zkušený kouč na Slovensku dokázal, že umí. Nabízí se otázka, jestli by stál výhledově o práci u české reprezentace. Alois Hadamczik prodloužil smlouvu o tři roky, bylo by to poté pro Vladimíra Vůjtka staršího téma? "To už budu zasloužilý důchodce. Je to za mnou. Před šesti lety jsem vlastně končil kariéru, byly tam zdravotní potíže." Lituje, že to doma nikdy nevyšlo? "Ani ne. Neměl jsem za cíl národní mužstvo, rád jsem pracoval v klubech. O reprezentaci jsem ani neuvažoval."
Před rokem stačilo málo, a byl na střídačce Běloruska. "To je pravda, scházel týden. Dneska jsem rád," připomíná. Slovenský národní tým překonal v Helsinkách sám sebe, na řadě jsou oslavy. "Nikdy jsem je neabsolvoval, takže jsem zvědavý," konstatuje. A už se těší domů do Klimkovic. "Pojedu asi v úterý. Měl jsem narozeniny, konečně je oslavím," plánuje závěrem.
