V březnu prodělal těžkou operaci. Bývalý vynikající obránce Milan Kajkl měl ucpanou tepnu v levé noze, měsíce se pořádně nevyspal, do normálního života ho mohl vrátit jen zákrok specialistů ve Fakultní nemocnici Plzeň. Stalo se, ikona západočeského klubu poté podstoupila dlouhé léčení, dvojnásobný mistr světa se ale zároveň ocitl v těžké osobní situaci. "Bral jsem malou nemocenskou a moc nevěděl, jak zaplatím všechny nutné léky. Naštěstí mi ale pomohly Nadační fond Ivana Hlinky, hokejový svaz a plzeňský klub. Chtěl bych za to moc a moc poděkovat," vzkazuje.
Kajkl patřil k nejlepším tuzemským i evropským obráncům 70. let, po skončení kariéry se ovšem nedal na trenérskou nebo funkcionářskou dráhu jako mnozí spoluhráči. Zadák s výbornými fyzickými parametry, parádní rozehrávkou a střelbou zamířil do civilního sektoru. Pracoval v plzeňské Škodovce, dělal provozního v jedné restauraci, později pracoval jako ostraha nákupního centra.
Před lety prodělal mozkovou mrtvici, byl dlouhé hodiny v bezvědomí, ale z vážného problémnu se dostal. Jak později přiznal, tuhle příhodu bral jako varování. "Hodně jsem ubral. Nekouřím, pivko si dám jen občas. Žiju zdravě, raduju se z maličkostí. Pořád mě moc baví sport, když teď hlavně v hledišti nebo u televize," povídal.
Od loňského podzimu je ve stavu nemocných, což se odrazilo také na jeho životní situaci. "Nemocenská bývá dost nízká, jelikož musím platit byt a léky, nebylo to nic moc," vykládá. Hokej.cz o jeho aktuálním rozpoložení psal koncem letošního března, Kajkl ležel v nemocnici po operaci a na dálku sledoval tažení plzeňských indiánů extraligovým play off. Měl zároveň obavy z budoucnosti, po návratu domů se ale někdejšímu reprezentantovi dostalo pomoci z několika stran.
"Plzeňský klub mi otevřel účet v lékárně, což je pro mě skvělá zpráva. Za minulý měsíc jsem doplácel dvanáct stovek, pomoc oddílu mě velmi potěšila. Chtěl bych za to poděkovat Martinu Strakovi a Bohoušovi Ebermannovi," vzkazuje. To ale nebylo všechno, majiteli dvou zlatých medailí ze světových šampionátů 1976 a 1977, který byl přímým účastníkem legendárního prvního ročníku Kanadského poháru, poskytla finanční příspěvek Nadace Ivana Hlinky.
Milan Kajkl obdrží určitou finanční částku ve třech splátkách, jeho osobní život je díky tomu mnohem veselejší. "Když jsme hrávali za nároďák, nebylo to samozřejmě pro peníze. Ale všichni jsme tam nechali zdraví. Jsem strašně rád, že mi svaz nyní vyšel vstříc, ty peníze mi opravdu pomohly. Chtěl bych poděkovat paní Hlinkové, předsedovi svazu panu Královi, také Martinu Urbanovi a Karlovi Gutovi. Už jsem jim díky vzkazoval přes Pavla Setikovského, chtěl bych to udělat i touto cestou," říká s vděčností.
Nadace Ivana Hlinky, kterou řídí manželka bývalého skvělého útočníka a trenéra Liběna Hlinková, se snaží přispívat hokejovým osobnostem v nouzi. "Když jsme se dozvěděli o situaci Milana Kajkla, Nadační fond Ivana Hlinky se mu rozhodl pomoci. Je to ostatně i smyslem jeho existence," říká tiskový mluvčí svazu Zdeněk Zikmund. Fond nese jméno legendy českého hokeje, s nímž Kajkl shodou okolností hodně prožil.
"Ivan Hlinka byl můj dlouholetý kamarád, hráli jsme spolu už v roce 1969 na mistrovství Evropy devatenáctiletých v německém Garmisch-Partenkirchenu, kde jsme skončili druzí za Rusákama. Pak jsme spolu byli v nároďáku a nakonec ve švýcarském Zugu. Ještě s Jirkou Bublou jsme drželi roky basu, v nároďáku to byly skvělé časy. Ivana jsem měl moc rád, jen mě někdy štval na trénincích. Bránit ho, to byla kolikrát hrůza," směje se.
Do nelehké situace se může dostat každý, Milan Kajkl poslední dobou žije velmi skromně v bytě na sídlišti v Plzni-Škvrňanech. V říjnu půjde do důchodu. "Pak už bude lépe, nebudu odkázaný jen na nemocenskou. Navíc v Plzni funguje krajský Klub olympioniků, jehož jsem členem. Bylo mi řečeno, že jako stříbrný medailista z Innsbrucku mohu mít nárok na určitou roční odměnu. Je skvělé, že si někdo takhle vzpomene na bývalé reprezentanty," připomíná.
Původně už předpokládal, že letní měsíce stráví jako jiní. V plném zápřahu, bez jakýchkoli potíží. Jenže patáliím ještě není konec. "Od třísla ke kotníku mám dlouho jizvu, jak mi lékaři dávali umělou tepnu. Měl jsem tam 90 štychů, krásně se to zahojilo. Ale zlobí mě achilovka," ukazuje na dolní část levé nohy. "Je celá fialová, nateklá. Delší dobu jsem věděl, že to není nic moc."
Problém je podle něj důsledkem aktivní kariéry. "Achilovku jsem si zranil v 70. letech, ale víte, jak to tehdy bývalo. V Plzni na mě spoléhali, musel jsem pořád hrát. Nebyl čas se léčit. Celý týden jsem netrénoval, pak mi místo opíchli a hybaj na led! Pamatuju si, jak dva měsíce před šampionátem Karel Gut říkal našemu trenérovi Habrovi, ať mě nestaví. Trávil jsme v zápasech až třiatřicet minut a noha trpěla," vzpomíná.
Nyní na to doplatil. "Lékaři mi řekli, že musím na další operaci. Termín mám koncem července. Achilovku mi otevřou a pořádně vyčistí, ze stehna druhé nohy mi vezmou kus kůže a ten mi zašijí na postižené místo," konstatuje. Strach nemá, v klidu však také není. "Snad to proběhne v pohodě. První zákrok byl těžký, ale zvládl jsem ho - až na tu achilovku. Věřím, že nenastanou komplikace. To víte, že bych chtěl být už konečně v pořádku."
Zatím se nezbavil bolesti, s níž srdnatě bojuje. "Mohu chodit, ale jakákoli větší fyzická aktivita je vyloučena," hlásí. Horké letní dny tak tráví hodně doma u televize. "Budu se na ni dívat také ve špitále. Měl bych být po operaci, akorát začne olympiáda. Strašně fandím naším sportovcům, nejvíc oštěpařům Špotákové a Veselému," přiznává. Ujít si nenechá ani jiné sporty. "Sestřičky už mě znají. Když jsem tam byl minule, místo na pokoj chodili rovnou do místnosti s televizí. Věděli, že jinde nebudu," uzavírá.
Foto: www.hcplzen.cz
