Do holešovické T-Mobile arény jezdil za ty roky nazpaměť. Činil tak ostatně ještě v dobách, kdy se sparťanský stánek jmenoval Sportovní hala. Vozem překonal křižovatku na hlavní třídě, projel k hotelu Expo, zabočil doleva, u brány si kartou zvedl závoru. Pak jeho vůz urazil pár metrů a vzápetí couval ke straně. Zatímco parkoviště sparťanských hokejistů najdete v prostoru před kancelářemi klubu, trojice těch nejzkušenějších mívá vozidla hned u hlavního vjezdu. Na jedné tabulce ještě dnes v poledne svítilo jméno RICHARD ŽEMLIČKA. Jenže jeho majitel na něm zastavil dnes naposledy. Ráno před osmou hodinou se zastavil v kabině pro věci a zamířil do Litvínova. Milovaná Sparta se pro něj přes noc stala vzpomínkou.
Atmosféra v kabině Sparty by za normálních okolností jiskřila vtipem, legrací, humorem. Jenže dopolední trénink v T-Mobile aréně neodpovídal tomu, že Sparta v úterý uzmula tři body Vsetínu a že se do jejích žil vrací ztracená energie. Především starší hráči se nemohli zbavit vzpomínek na Žemličku, který jako kapitán a vůdce dovedl tým k největším úspěchům novodobé historie.
O Žemličkové možném odchodu se spekulovalo delší dobu. Občas neměl ideální výkonnost, na ledě vynikali jiní, ovšem někdejší reprezentant v sobě nosil záruku, že se dokáže na klíčové boje v play off dobře připravit. Nikdy předtím nezklamal, nebyl tedy důvod k obavám. Žemlička i pod novým koučem Hadamczikem uhájil pozici v prvním útoku, kde jemu a Martincovi dělal při zranění Zelenky společnost Ujčík.
Nikdo ze spoluhráčů nejspíš netušil, že zmíněný odchod v Žemličkově případě skutečně nastane. "Nechci psát nějaký jeho nekrolog. Ale Ríša tady hrál strašně dlouho. Když jsem šel do kabiny, vždycky jsem věděl, že tam bude. Hráči se tady měnili. Odcházeli a přicházeli, mužstvo se skoro celé vystřídalo. Jenže Richard zůstával. A najednou tady není. Měl jsem ho rád jako kapitána i jako kamaráda," říká Jaroslav Nedvěd.
Ve Spartě kromě něho zbyla už jen hrstka zkušených sparťanů, kteří to v Holešovicích táhnou s nějakými přestávkami roky. Jedná se o Petra Břízu, Pavla Šreka, Jiřího Zelenku, Františka Ptáčka a Jaroslava Nedvěda, bezmála deset sezon je ve Spartě také Patrik Martinec. Právě tuhle skupinu nejspíš Žemličkova ztráta zasáhla nejvíc. Smutek byl vidět hlavně na tváři Petra Břízy. "Jsem unavený, nechci mluvit," řekl jindy vstřícný gólman při odchodu z tréninku. Později v útrobách haly odpověděl na dotazy novinářů pouze: "No comment."
Jaroslava Nedvěda mrzelo, že se s bývalým kapitánem ani nestihl rozloučit. "Vůbec jsme se neviděli. Ríša tu byl prý kolem osmé. Já přijel taky dost brzy, ale ještě jsem řešil nějaké problémy s daněma. Když jsem přišel do šatny, bylo jeho místo prázdné," říká. Výměnu Žemličku za Alinče, která nakonec žádnou výměnou nebyla, neboť Alinč si za Spartu nezahraje, považuje Nedvěd za součást hokejového obchodu. "Jde o byznys, do něho hráči nevidí. Není to pro mě šok. To nebude správné slovo. Spíš překvapení nebo údiv. Nevím, jak to správně říci. Prostě život pokračuje dál. Ale Ríša neprožil odchod ze Sparty tak, jak by si si představoval."
Také Viktor Ujčík měl pro Žemličkovy pocity pochopení. "Nebylo to od vedení vůči Ríšovi zrovna citlivé, ale hráči s takovými věcmi těžko mohou něco udělat," říká. Sám dobře ví, jaké to je měnit dres. Poslední trejd z Plzně uvítal, vracel se totiž do Prahy za rodinou. Ale ten předchozí ze Slavie nesl podobně nelibě jako Žemlička. Tenkrát také zprvu nechtěl věřit, že je na řadě on. Že zrovna jemu vedení řeklo, aby se druhý den hlásil jinde. "Taková výměna rozhodně není to, co by se dalo Žemličkovi závidět. Tuším, jak mu teď asi je," dodává Ujčík.
