Děda Holík by byl pyšný, ví Adam Musil. Česká dvacítka ho překvapila
Foto: iihf.com
(MONTREAL, od našeho zpravodaje) V létě 2014 nastoupil za Kanadu na Memoriálu Ivana Hlinky, tehdy se zdálo, že je Adam Musil pro české národní barvy ztracený. Syn mistra světa Františka Musila a vnuk Jaroslava Holíka se tehdy rozhodl pro javorové listy, jelikož od třinácti let válí za Atlantikem a sní o NHL. Teď ale přeskakuje mantinel coby bojovník české dvacítky. A náramně si to užívá. "Je to skvělé. Hrát za národní mužstvo, které reprezentovali rodiče, brácha a další členové rodiny, to je nádhera," povídá útočník juniorského týmu Red Deer Rebels.
Jeho přesun do českého výběru byl bleskový. Adam přiznává, že ho nabídka hodně překvapila. Svým způsobem pak objevoval neznámou pevninu, v kanadském týmu znal mnohem víc hráčů. "Pár kluků jsem si pamatoval z doby, kdy taťka dělal výběry. To jsme byli hodně mladí. Proti dalším jsem hrál v Kanadě. s některými mě seznámil spoluhráč Michael Špaček. Musím říci, že všichni jsou v pohodě. Žádnej problém. Čekal jsem to mnohem horší. Byl jsem kvůli tomu takový nervózní," přiznává upřímně.
Jaké jsou vaše aktuální dojmy po prvních třech zápasech za českou dvacítku?
Byly výborné, začátek se povedl, ale teď nás hodně mrzí zápas s Dány. Byly bychom raději, kdyby se nám povedlo navázat na výhru proti Finsku, ale se Švýcarskem ani Dánskem to nakonec nevyšlo. Potvrdilo se, že žádné utkání tady není jednoduché.
Byl jste před premiérou nervózní?
Jo, určitě. Rodina a kamarádi se koukali v televizi. Přece jen, nastoupil jsem poprvé za Česko, takže nervózní jsem byl docela dost. Ale pak ze mě všechno spadlo a už to bylo dobré. Po vítězství nad Finy jsem uslyšel naši hymnu, což bylo moc příjemné.
Jak dlouho jste zvažoval rozhodnutí o tom, zda obléci český dres?
S tou možností přišel pan Petr. Kontaktoval mě a já musím říci, že jsem byl dost překvapený. Vůbec jsem to nečekal. Trenér mi řekl, že mám nějaký čas, abych se rozhodl. Šel jsem za nejbližšími - za taťkou, mamkou, za bráchou. Všichni už za Česko hráli, v minulosti zemi reprezentovali děda Holík, jeho bratr Jiří, můj strýc Bobby. Je to něco speciálního. A já se teď přidal taky.
Pomohlo vám, že ve dvacítce je také klubový spoluhráč Michael Špaček?
Jasně. Když Michael přišel do Red Deeru, snažil jsem se mu pomoci, moc neuměl anglicky. Je to můj velice dobrý kamarád a jsem rád, že ho tam mám. Pravidelně spolu nehrajeme, ale na trénincích proti sobě bojujeme. Je dobré mít vedle sebe někoho, s kým si rozumíte.
„Přece jen, nastoupil jsem poprvé za Česko, takže nervózní jsem byl docela dost.“
V roce 2014 jste nastoupil za Kanadu na Memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. jak to tehdy brala vaše rodina? Přijel jste jako soupeř do země, z níž vaši nejbližší pocházejí.
Všichni mě podpořili, brali to tak, že šlo o moje rozhodnutí. Já šel hrát za Kanadu, protože jsem tam od třinácti let byl a s těmi kluky hrál. V té době se jednalo o docela lehké rozhodnutí. Protože s hráči v Česku jsem neměl až takový kontakt.
A teď jste proti Barzalovi, Fabbrovi, Jostovi a dalším tehdejším parťákům nastoupil dvakrát v přípravě dvacítky. Co vám říkali?
Nic, čekal jsem to mnohem horší (usměje se). Neměli žádné průpovídky. Oni mě znají, hrál jsem s nimi od mladšího dorostu. Jsme dobří kamarádi. Nejen s Barzalem nebo Fabbrem, ale třeba i s Dylanem Stromem. Berou to jako moje rozhodnutí.
Liší se atmosféra v českém týmu od toho kanadského?
Myslím, že Kanaďané jsou na turnajích možná trošičku víc nervóznější. Kanada je veliká, kluci se až tak dobře vzájemně neznají. Nevíte, co čekat. Ale jinak těžko říci. Každopádně v české kabině je to super, ostatní kluci mě bezvadně vzali. Vím, že český humor je specifický, navíc když se daří, je nálada ještě lepší. Pokud bych to měl srovnat s kanadským mužstvem, tam si kluci možná nedovolí tolik. Jsou takoví víc zakřiknutí. I když na ledě to pak nevypadá. To je vypustíte a oni jsou buldoci.
Víte o tom, že startem na šampionátu za Česko se výrazně vzdálila možnost startovat na velkém turnaji IIHF v budoucnu za Kanadu? Občanství lze takhle změnit jen jednou za kariéru.
Nic takového nemám v plánu. Jsem rád, že mohu být tady. Že jsem Čech.
Když jste přijel na Hlinkův memoriál s týmem Kanady, váš dědeček Jaroslav Holík měl pro vás krok pochopení. Ale možná v koutku duše doufal, že jednou také obléknete dres české reprezentace. Teď by z vás měl určitě radost.
Určitě. Děda mě tehdy podpořil, teď by sledoval, jak hraju za Česko. A měl by radost. Bohužel, už tu není...Byl by na mě pyšný. Určitě se na nás kouká.
„Děda mě tehdy podpořil, teď by sledoval, jak hraju za Česko. A měl by radost. Bohužel, už tu není.“
On o vás od malička mluvil s velkou nadějí, že jednou půjdete v jeho stopách. Říkával: Adam, ten je jako já - pravák, bojovník. A neskutečně drzej.
Dělal pro mě všechno. I takové maličkosti, jako že mě vozil na tréninky a ty pak sledoval. Tyhle věci se hodně počítají, posouvají tě dopředu. Přísnější na mě byl asi taťka. Ale děda tam vždycky byl, když jsem ho potřeboval.
Tatínek František roky působí jako skaut Edmontonu. Přiletí se na vás do Kanady podívat?
Zatím tu není, má povinnosti v Česku a v Evropě. Ale možná dorazí, třeba na čtvrtfinále. Po Novém roce.
Váš bratr David hrál za českou dvacítku na dvou světových šampionátech. Jste během turnaje v kontaktu?
Jsme, píšeme si. Jak se mi daří, jak jemu. Jak se tady mám. Táta i brácha za Česko hráli, to jsou lidi, k nímž vzhlížím. Od Davida mám dobré informace, na dvacítkách udělal důležité zkušenosti. Ví, o čem to je.
Zatímco brácha vypadá jako klidnější člověk, vy jste prý trošku jiný. Možná tvrdohlavější. Je to pravda?
Ježiš, to se zeptejte spíš mamky. Brácha je hodnej, ale taky ho umím vytočit. A to pak není dobrý (směje se). Řekl bych, že brácha je trošku po mamce.
David se prosadil do NHL v Edmontonu, vy máte smlouvu se St. Louis. Jaké byly první kontakty s organizací na letním kempu?
Jo, dobrý. Kemp byl fajn, ale určitě bych tam chtěl zůstat déle. Mým cílem je hrát NHL. Vím, že mám věci, na kterých potřebuju pracovat. Teďka jsem v Red Deeru, kde hraju pod trenérem Brentem Sutterem. Ten má velice dobré informace a ví o hokeji hodně. Pomůže mi, abych se tam dostal. Zatím jsem absolvoval jen kemp nováčků a pak začátek toho klasického, přičemž jsem v St. Louis odehrál jedno exhibiční utkání. Mám smlouvu, doufám, že příští rok půjdu na farmu. Nebo přinejlepším do NHL.
Kde se během letní pauzy chystáte na sezonu? V Jihlavě, nebo v Kanadě?
Většinou doma, tedy v Jihlavě. Minulou sezonu jsme měli dlouhou, hráli jsme Memorial Cup. Po návratu do Česka jsem na suchu trénoval s dukláckou juniorkou a pak měsíc s jihlavským áčkem. Snažím se být v Čechách, co nejvíc to jde. Tam mám kořeny. A v Jihlavě jsem se naučil hokej, v Čechách je to nejlepší organizace - vždyť má nejvíc mistrovských titulů. Něco určitě dělají dobře, pořád tam vyrůstají vynikající hráči. Tady na dvacítkách hraje třeba Kuba Škarek, což je neskutečný gólman. Dukla je v mém srdci a nikdy na ni nezapomenu. Byť jsem tam hrál jen do třinácti let.
Pak jste se s rodiči přestěhovali do Kanady, což od nich byla velká oběť. To by asi udělal málokdo.
S bráchou jsme našim hodně vděční. David byl draftován do Vancouver Giants a rodiče se rozhodli, že tam půjdeme s ním. Pro bráchu nebylo lehké se adaptovat, naši navíc věděli, že tenhle krok by pomohl i mně. Naučil jsem se anglicky a kanadský styl hokeje. Nejen já, ale i brácha a ségra jsou strašně rádi, že takové rodiče máme.
Atmosféru velkých turnajů jste poznával už někdy ve dvanácti letech, když vás táta brával na šampionáty nadějí nebo na Hlinkův memoriál. To muselo být pro mladého kluka ohromná inspirace.
S tátou jsem jezdil, to je pravda. I s dědou. Hrozně se mi to líbilo. Když se koukáš na hokej, tím se nejlépe učíš. A ještě když jsem tam měl takové hokejisty, jako byli táta s dědou... Komentovali mi, co kdo dělá dobře, co špatně. Tohle mi hodně pomohlo.
Jaké to bylo mít v rodině tolik slavných sportovců?
Já na to takhle nekoukám. Taťka je pořád můj taťka. Má s hokejem spoustu zkušeností, vyhrál mistrovství světa, získal úspěchy. Bohužel ho nepamatuju, jak ještě hrával. Já se narodil, když byl táta v Ottawě, za tři roky pak skončil. Ale na Youtube o něm vždycky něco najdu. Viděl jsem třeba i dědu, jak na mistrovství světa radostí mlátil hokejkou po vstřeleném gólu. To bylo dobrý.
Share on Facebook
