Fardovi s Nedomanským hrozilo velké nebezpečí, tvrdí Jaroslav Krupička, první Čech ve WHA
(KLOTEN, od našeho zpravodaje) Vyřizuje desítky věcí, pořád je po ruce. Neustále telefonuje, pomáhá. Překládá. Zařizuje. Jaroslav Krupička působí na mistrovství světa ve Švýcarsku coby jeden z průvodců české reprezentace. Společně se Zdeňkem Volejníčkem. Jeho jméno některým hokejových fanoušků asi moc neřekne, přitom tenhle sympaťák má jeden pozoruhodný primát. V roce 1972 si jako vůbec první Čech zahrál zámořskou WHA. Tedy ligu, která původně měla být konkurencí slavné NHL a v 70. letech zlákala řadu špičkových hvězd.
Krupička hrával před lety hokej v tehdejším Československu. "Začínal jsem v Havlíčkově Brodě, pak následovalo Brno, vojna v Jihlavě a Litoměřicích, odkud jsem zamířil do Litvínova. V osmašedesátém jsem se rozhodl odejít do ciziny. Nechtěl jsem, aby o mém životě rozhodovali jiní," říká s nadhledem.
Usadil se ve Švýcarsku, zkusil si rok ve Western Hockey Association, ale jinak kotvil pod Alpami. Země sýrů se mu stala novým domovem. "Když jsem ještě hrál ve Švýcarsku hokej, dostal jsem nabídku zastupovat v zemi pivovar Budvar. Tuhle práci dělám pořád. Kancelář mám pět set metrů od haly v Klotenu, i během šampionátu samozřejmě úřaduji," usmívá se.
Během šampionátu nechybí na žádném utkání české reprezentace, jeho služební vůz neustále křižuje Kloten i přilehlé okolí. "Dělám všechno, co je potřeba. Pomáhám vyřizovat různé věci, jsem k dispozici vedení týmu i hráčům. Poprvé jsem tuhle činnost dělal před jedenácti lety. Tehdy tým trénoval nebožtík Ivan Hlinka, který mi tu práci nabídl," vzpomíná.
Tušil jste, co práce průvodce české výpravy obnáší?
"Tehdy ani ne. Měl jsem svůj byznys, zastupování a distribuce značky Budweiser mi zabírá dost času. V kanceláři jsme sice dva, ale své lidi mám ve všech kantonech, v důležitých městech. Hodně cestuji, neustále řeším obchodní záležitosti. Ale když tehdy přišel Ivan, abych u týmu byl, nedalo se odmítnout. Prostě to vezmeš, nechci u mančaftu nikoho cizího, řekl Ivan. Znáte to, jemu nešlo odporovat."
Při této činnosti se vám hodí znalost jazyků i hokejového prostředí. Je to tak?
"Jistě, umím čtyři řeči, hokej jsem aktivně hrával. No, nebyl jsem žádný extra borec, ale máte pravdu, že se mi ta minulost hodí. Vím co a jak. Když se na mě někdo od výpravy obrátí, dokážu se zorientovat."
Nejste s tím hokejovým uměním skromný? Vždyť jste hrál domácí soutěž, zámořskou WHA. A pak dlouho ve švýcarské lize.
"No jo, ale to už je dávno. Na začátky každopádně rád vzpomínám. Bylo to v Havlíčkově Brodě, jsem dítě Kotliny. Pamatuju Chytráčka, do sedmé třídy jsem seděl v lavici s Josefem Augustou. Vyrůstal jsem s Jirkou Holíkem, Suchým. Jen Jarda Holík byl o něco starší, ale známe se dobře. V Brodě jsem zůstal do třinácti let, pak jsme se přestěhovali do Brna. No a později následovala vojna."
Tehdy se hodně rukovalo do Jihlavy, ale vy jste zamířil do Litoměřic. Proč?
"V Jihlavě jsem byl, dostal jsem se tam přes Prostějov. Pan Pitner se přijel podívat na Oldu Machače a já dal v tom utkání tři góly. Vzali mě do Dukly, jenže pak mi Richard Farda doporučil, že se nic nestane, když si o něco prodloužíme vycházku. Hned jsme oba putovali na sedm dní do basy. Ríšu pak dali do Košic, mě do Litoměřic. Takhle je přišel o Jihlavu."
Vaše další kroky vedly do Litvínova. Bylo to proto, že jste to měl z vojny kousek?
"No jo. Navíc v Brně hrála půlka reprezentace, neviděl jsem takovou šanci, že bych tam hrál. Kometa byla v laufu. Ale abych řekl pravdu, v Litvínově jsem se úplně necítil. Měl jsem to daleko domů, navíc probíhala sezona 1968-69, klíčové období mého života. Všichni víme, co se dělo. V devětašedesátém jsem se definitivně rozhodl. Komunistický režim nebyl nic pro mě. Moje manželka měla sestru ve Švýcarsku, v létě jsme jeli do německého Bad Nauheimu a už se nevrátili."
Věděli jste, kam zamířit? Kde se usadit?
"Naše první kroky vedly do Curychu, kde žijeme dodnes. Adaptovali jsme se a našli nový domov. Hokej? S tím to bylo horší. V Evropě se na mě všude vztahoval zákaz startu na osmnáct měsíců. V létě jsem hrál práteláky za Grasshoppers Curych, ale jinak jsem jen trénoval. Bylo to těžké. Víc než rok jsem stál."
Jak se naskytla možnost odejít do WHA?
"Poprvé mi o tom řekl Vašek Roziňák. Zašel za mnou a povídal, že přijel nějaký Američan, který dává dohromady hráče pro tuhle novou ligu. Bylo to v jednasedmdesátém, měl jsem za sebou dvě sezony ve Švýcarsku. Napadlo mě, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Původně se mnou mohli jít i Petr Hejma a Josef Cvach, jenže kluci měli rodiny a žili v Německu. Nakonec jsem se tam vydal sám."
V kanadsko-amerických ligách tehdy hráli vesměs domácí borci, československý průkopník Jaroslav Jiřík stihl v NHL za St. Louis jen tři zápasy. Tušil jste vůbec, co vás čeká?
"Netušil. Opravdu! Původně jsem měl jít do Chicago Cougars, pak z toho byli Los Angeles Sharks. Přijel jsem do kempu a koukám - v přípravě naskočilo 62 hráčů! A čtrnáct borců už mělo smlouvu. Štěstí, že jsem to nevěděl dřív. Vykašlal bych se na to. Moje šance byla dost malá, ale kemp mi vyšel. Viděli, že umím nahrát, že puky nehrnu jen slepě na bránu. Dali mi kontrakt, krátce po startu soutěže mě vyměnili do New York Raiders. Z jedné metropole do druhé, ze Západu na Východ... Velká změna, ale jinak? Ten rok byl úžasný."
Jaký se hrál ve WHA hokej?
"Hodně tvrdý. Hodně. Tehdejší styl byl klasický kanadský. Nahodit puk, jet za ním. Bum! Náraz do mantinelu. Na nic nebyl čas. Kdo do toho ale vnesl myšlenku, nápad, ten se odlišoval. Neměl jsem co ztratit. Kdyby to nevyšlo, jel bych s klidem zpátky."
Proč jste vydržel jen sezonu?
"Mohl jsem asi zůstat déle. Jenže v létě se mi ozvali z SC Bern. Já jim předtím dal nějaké góly. Když jsem šel do Ameriky, vzali v Bernu nějakého Kanaďana. Později mi do New Yorku volali, že si ten kluk zlomil nohu. Po sezoně jsme to zvažovali, manželka chtěla do Švýcarska. A já docela taky. Takže ve WHA jsem byl jediný rok, ale nelituju. Poznal jsem řadu výborných hráčů. Camilla Henryho, Barta Crashleyho, další. Liga začínala, přitáhla borce z NHL, ale i spoustu kluků, kteří to jen mydlili. Nebyl to žádný med, zážitků jsem si však odnesl spoustu."
Ve Švýcarsku jste poté zanechal velkou stopu. Tři tituly mistra, pět let v silném SC Bern. Kde jste působil ještě?
"Hrál jsem za Ženevu, pak za Sierre, kam přišel na sklonku kariéry Jacques Lemaire z Montrealu. Pamatuju si, jak za mnou tenkrát přišel majitel klubu - byl to hoteliér. A říkal, že má kontakt na Lemaira. Odpověděl jsem, že by měli vypsat novou šekovou knížku. Takový borec? Co by dělal v Sierre? Lemaire je přece v Kanadě něco jako Novák v Čechách. Takových tam hraje hokej. Ale byla to pravda. Jacques přijel, dělal hrajícího kouče. Velký borec! No a když jsem skončil v Sierre, šli jsme s Richardem Fardou do Illnau. To byl klub, který chtěl do druhé ligy, jenže neměl pořádný stadion. Tam jsem vlastně s hokejem končil.
Zmínil jste Richarda Fardu. Prý jste byli kamarádi od juniorských let?
"Samozřejmě. Znali jsme se z Brna a kamarádili se i v době, kdy já žil ve Švajcu a on hrál za nároďák. Richard s rodinou se u nás stavoval pokaždé, když jel na dovolenou. Byl jsem mu nablízku i poté, co utekl z Československa."
Tušil jste hned, že se v létě čtyřiasedmdesátého rozhodl pro emigraci?
"Tušil. Richard přijel s Lídou na dovolenou. Po nějakém čase mi najednou říká: Pojď si sednout, něco musíme probrat.A opři se, ať nespadneš. Hned jsem věděl, která bije. Dělal rozhodnutí, které jsem já udělal kdysi taky. Nikomu bych to nepřál. Najednou ztratíte známé, příbuzné. Odjedete a už se nemůžete vrátit. Tenkrát jsme si všichni mysleli, že to je navždycky. Richard mi všechno řekl a pak ještě dodal: Hele, já dal tvé číslo Vaškovi Nedomanskému. Uteče taky! A přijede dnes v noci!"
Co se dělo pak?
"Kluci se sešli u mě doma. Bydleli v našem bytě, my se ženou ještě neměli děti, takže jsme Richardovi s Vaškem dali klíče. Šli jsme k jednomu známému lékařovi. Samozřejmě jsme neustále řešili, co bude. Kluci utekli jako kdysi já, automaticky dostali trest na 18 měsíců, po tu dobu by nesměli hrát ve Švýcarsku hokej. Takže existovala jedině Amerika. Z Los Angeles jsem znal chlapíka, který dělal v té době viceprezidenta celé ligy. Rozkřiklo se to, pro kluky pak poslali soukromé letadlo Toronto Torros."
Jakmile se v tehdejším komunistickém Československu rozkřiklo, že mistři světa Farda s Nedomanským emigrovali, mohlo jim ve Švýcarsku hrozit nebezpečí. Státní bezpečnost měla ve Švýcarsku určitě své lidi.
"To víte, že ano. Náš prezident v SC Bern býval vojenským atašém ve Washingtonu a měl dobré kontakty na důležitá vládní místa. Rozhodl jsem se, že mu o všem řeknu. Když jsem mu naznačil, co se děje, hned mě vybídl, abych přijel za ním. Byla noc, sedli jsme si a debatovali. Všechno jsem mu to naskládal. Jardo, dávejte velký pozor na děti, varoval. Proč? ptám se. Může dojít k únosu. Takové věci se stávají, odpověděl. Polil mě studený pot. Vašíkovi Nedomanskému byly tři roky, mladému Richardovi Fardovi devět. Slyšel jsem, že třeba šoféři na velvyslanectví pracovali pro státní bezpečnost. Stát se mohlo cokoli. Fardovi s Nedomanským hrozilo velké nebezpečí. Měl jsem o ně strach. Raději jsem nikde nic neříkal a všechno zatloukal. I lidem ze zámoří."
Koho máte na mysli?
"George Grosse. To je kanadský novinář slovenského původu. Jakmile se dozvěděl, že Nedomanský s Fardou jsou ve Švýcarsku, někde sehnal moje číslo a zavolal. Prý co je na tom pravdy? Já ho ale vůbec neznal, takže jsem hrál naši verzi. Richard s Václavem? Ti už dávno odjeli. Byli tu na dovolené. Musejí být dávno doma v Československu... Po letech jsme se potkali a přišla na to řeč. Chápu tě, Jardo, řekl George. Kdybych byl na tvém místě, udělám to samé."
Udržujete s Richardem Fardou a Václavem Nedomanským pořád kontakty?
"Jistě. Jsme přátelé. Všichni se pravidelně vidáme, teď jsme se potkali na mistrovství světa. Vašek přijel jako konzultant slovenské reprezentace, Richard sledoval turnaj jako divák. Strašně rád vzpomínám na jednu akci klubu HC Villard, který slavil stoleté výročí. Napadlo mě, že bychom se mohli sejít pohromadě. Povedlo se. Lajna Farda, Nedomanský, Krupička si to zase pěkně užila."
Prý jste pravidelně jezdil na turnaj starých gard do Engelbergu a byl u toho, když vzniklo tradiční setkání veteránů v Mariánských Lázní, které se jmenuje Budweiser Cup?
"Ano, v Engelbergu jsme se sešli pětkrát, vznikla hezká tradice. Jezdila tam řada našich skvělých hokejistů. Později vznikla myšlenka na založení Budweiser Cupu, který v Mariánkách pořádají Eda Novák s Frantou Kaberlem. Mám na to krásné vzpomínky. Do Švýcarska tehdy přijeli staří pánové Philadephie. Clarke, Barber, Schultz. Všichni tihle borci. Před utkáním se jasně řeklo - no bodycheck, no slapshot. Ale sotva se začalo, už to létalo. Jezdili jsme jako blázni, jedna rána za druhou. Nohy mě pak bolely jako hrom, tři noci jsem pořádně nespal, jak jsem byl zmlácenej."
Jak často se dostanete do České republiky?
"Mám sestru v Brně, rodiče už bohužel zemřeli. Do Čech jezdím spíš pracovně. Za obchodem. Poslední dobou hodně letí golf. Třeba naposledy jsem udělal skupinu 40 lidí. Vyrazili jsme na prohlídku Budvaru, proběhla jednání. A třikrát jsme si zahráli golf."
Jak to, že jste ve Švýcarsku pustil zrovna do obchodování s pivem? Spíš bych čekal, že místní mají raději víno.
"Vidíte, já si to taky myslel. V pětasedmdesátém jsem hrál za Bern a pro Budvar tehdy dělal první reklamu. Pak jsem šel do Sierre, kde žili spíš Francouzi. A ti mají skutečně raději víno. Jenže to byli také vášniví fanoušci hokeje. Měli mě rádi, kvůli mně pili pivo. Říkali mu "Krupi-bier". Ve městě bylo neuvěřitelných devadesát hospod, začal jsem jim domlouvat přísun Budvaru. No a pak se to rozjelo."
Share on Facebook
