Hokej miluju jako kdysi, přiznává Vladimír Martinec. S odstupem lituje, že nešel do NHL

10. říjen 2011 15:48 | Václav Jáchim

Jeho jméno je synonymem pro hokejovou krásu. Pro doby, kdy na ledě platila chytrost, elegantní bruslení, parádní přihrávky a mraky gólů. Vladimír Martinec sice už dávno nepřeskakuje mantinely domácí nejvyšší soutěže, ani nehraje vypjaté reprezentační bitvy, nicméně ve vzpomínkách pamětníků stále platí za jednu z největších hvězd, které kdy v české kotlině vyrostly. Rodák z Lomnice nad Popelkou, který dva dny před Vánocemi oslaví 62. narozeniny, nasbíral spousty úspěchů. Třikrát získal titul mistra světa, doma má stříbro a bronz z olympiády, velké triumfy si připsal i později jako trenér. "Hokej mám pořád stejně rád, i když jsem dneska v jiné roli," přiznává upřímně.

Kdo ho zná blíž, ví, že Vladimír Martinec patří mezi hokejovými legendami k největším optimistům. Často se směje, podkovu v obličeji míval často i v dobách aktivní kariéry. Někdejší útočník pardubické Tesly a československé reprezentace vyhrával, co se dalo. "Nikdy se mi to neomrzelo. Vím, že jiní třeba byli psychicky unavení, že je to až deptalo. Mě ne! Kdyby ano, nechal bych toho," říká jasně.

K parádní kariéře mu napomohla skvělá kondice, ohromná porce talentu, ochota tvrdě makat. Šikovnost, odhodlání, hokejové myšlení. I smysl pro humor. Kde se v něm pořád bere takový pohled k životu? "Sám nevím," usmívá se. Není moc témat, která by mu kazila náladu. Ale najdou se. "Vadí mi třeba, jaká se dneska dělá z hokeje věda. Hodně se diskutuje místo toho, abychom začali pořádně pracovat. Platí, že všechno minulé je špatné, a to bez rozdílu. S tím nemohu souhlasit. Český hokej má tradice, nejsme na tom tak mizerně, abychom to najednou dělali jenom podle někoho jiného," konstatuje.

Ačkoli momentálně není v činné trenérské službě, dění bedlivě sleduje. V Pardubicích pracuje coby asistent generálního manažera Zbyňka Kusého, Martinec je členem klubového představenstva. Neustále se zajímá o novinky v práci s mládeží, sleduje extraligu dospělých a veškeré dostupné soutěže. "Mohu být u hokeje, což je fajn. Ale řeknu vám, rád bych se ještě vrátil k trenéřině. Dneska je to postavené tak, že staří trenéři nejsou perspektivní. Nikdo o nás nestojí. A to je škoda," říká trošku smutně.

Máte hokej pořád tak v srdci jako dřív? Stále ho prožíváte naplno?
"Samozřejmě, že ano. Už sice nehraju, momentálně ani netrénuju, ale jinak sleduju všechno podstatné. Chodím na zimák do kanceláře, jsem na zápasech, vidím tréninky. Sice zmizel takový ten koloběh z dob, kdy jsem byl aktivním hokejistou, ale hokej pro mě znamená furt to stejné. Nemohl bych bez něj být."

Proč jste si tenhle sport jako kluk vybral?
"Když jsem vyrůstal v Lomnici nad Popelkou, byl jsem s klukama pořád venku. Tehdy to tak chodilo. Dneska mají děti počítače, mi kopali do mičudy nebo bruslili na rybníku. Klidně čtyři pět hodin denně. Hodil jsem tašku ze školy domů a mazal ven. Do nějakých patnácti jsem se věnoval fotbalu i hokeji, rozhodlo v podstatě to, že si mě na krajském mistrovství hokejistů všiml pan Sekera. Přišel za mnou a povídal, jestli nechci do Pardubic. Tím mi změnil život. Odešel jsem a od té doby mám domov někde jinde. Do Lomnice už jezdím jen občas. Za sestrou a za rodinou."

Stýskalo se vám v začátcích?
"No jasně. Do té doby jsem byl zvyklý být doma. A najednou taková změna. Přišel jsem do Pardubic a znal akorát pana Sekeru. Možná pár kluků z týmu. Ocitl jsem se v jiném prostředí. V Lomonici jsem hrával na zamrzlém rybníku, klidně tři na tři, na malém prostoru. Pak přišel velký hokej, ale já z těch svých začátků těžil. Změny místa, přiohrávky shlukem hráčů, periferní vidění - tohle všechno jsem si na rybníku vylepšil."

Přemýšlel jste někdy o tom, proč vám vycházejí všechny ty parádičky? Jak to, že jste dokázal na ledě kombinace, kličky a akce, proti nimž byli obránci bezbranní?
"Vůbec ne. Hrál jsem hokej. To zní banálně, co? Ale je to tak. Víte, nikdy jsem si nevedl statistiky, kolik jsem dal gólů, kolik bylo nahrávek. Když dneska vidím, jak se borci hlásí o asistence, musím se smát. Já miloval hokej! Bavilo mě bruslit, pracovat s hokejkou, trénovat. Asi jsem to měl v sobě. Dneska se dělá z hokeje strašná věda. Ale sport je přece záliba, v jednoduchosti bývá největší síla. Rozumím tomu, že se všechno vyvíjí, mění se systémy, forma přípravy. Ovšem základ zůstává pořád stejný jako za našich časů. To mi nikdo nevymluví."

Fanoušci si vás pamatují i díky skvělé spolupráci s Jiřím Novákem a Bohuslavem Šťastným, tenhle útok patřil k nejlepším na světě. Kdy jste se dali dohromady?
"Chvíli to trvalo. Když jsem přišel do Pardubic, to bylo v sezoně 1965-66, hrál Jirka Novák v první lajně, já ve druhé nebo třetí a Bogas Šťastný v Pozemních stavbách. Pak přešel k nám, ale hned jsme vedle sebe nenastupovali. Mými spoluhráči byli Vorel a Hejduk, táta dnešního útočníka Colorada. Až potom nás dali s Bogasem dohromady, vyhráli jsme dorostenecký titul a brzy byli v áčku. Dávali k nám jiné kluky, pak se složení ustálilo s Jirkou Novákem. Takhle jsme pak váleli roky."

Potkala vás za tu dlouhou dobu ponorková nemoc?
"To víte, že jsme si občas něco řekli. Četl jsem u vás, co říkal Olejník o Kometě Brno. Vždycky jsme ale byli a pořád jsme velcí kamarádi. Jirka Novák se vydal trošku jiným směrem, působí mimo hokej, my s Bogasem Šťastným jsme u něj pořád. Známe se skoro celý život, prožili jsme hromadu věcí. Během kariéry jsme spolu bydleli na pokoji, hráli pak i v Německu. Vídáme se denně. Chodíme na pivo, zahrajeme si za veterány."

Proč jste míval v Pardubicích na dresu číslo 13?
"Protože mi ho přidělili. Tehdy se mladých bažanů nikdo na nic neptal. Tady máš dres a hraj! Ale ta třináctka mi sedla, přinášela štěstí. Vzal bych si ji i v nároďáku, ale nebyla k dispozici. Tedy později ano, ovšem až po mně. Tam jsem měl desítku."

Přemýšlel jste někdy o odchodu jinam, nebo jste měl Pardubice natolik pod kůží, že to nepřicházelo v úvahu?
"Za Teslu jsem hrál strašně rád, ale změně bych se úplně nebránil. Jeden čas to vypadalo, že půjdu do Sparty. Lákal mě tam Bukač, vypadalo to docela slibně. Nakonec z toho sešlo. A já to vzal v klidu. Lepší hráči mohli přestupovat jen obtížně, vlastně skoro vůbec. Kdybych byl desátý jedenáctý útočník v mančaftu, asi by mě pustili. Takhle ne."

V československé nejvyšší soutěži jste se stěhoval během ročníku 1978-79, kdy jste musel splnit vojenskou povinnost. Jak vzpomínáte na polovinu sezony v Dukle Jihlava?
"Bral jsem to jako fakt. Studoval jsem pedagogickou fakultu a v Pardubicích absolvoval vojenskou katedru. Každý týden jsem po městě chodil v uniformě, splnil jsem tuhle povinnost, pak tedy zbýval rok vojny. Podobně na tom byl Ivan Hlinka. Ale měli jsme určitý věk, za sebou nějaké úspěchy, nakonec nám povolili, že odkroutíme pět měsíců. Vojenské kluby si tehdy vybíraly hráče podle určitého pořadí, byl to takový armádní draft. Trenčín si vzal Hlínu, já šel do Jihlavy. Pamamatuju si, že mě zrovna moc nechtěli, ale takhle to dopadlo. Byl jsem rád. Do Pardubic jsem to měl nějakých 90 kilometrů, když to šlo, dostal jsem se domů. A hokejově se mi tam také docela dařilo."

Tehdy už jste měl za sebou tři tituly mistra světa. Který triumf byl sladší - ten první v Praze 1972, nebo v Katovicích 1976, kde československý tým jasně dominoval?
"Těžko říci. Ve dvaasedmdesátém jsme vyhráli po 23 letech, v Katovicích nám to zase šlo až neuvěřitelně. Mně tedy určitě. Udělal jsem skoro 20 bodů. V té doby však byly úžasné i další zážitky. Třeba první ročník Kanadského poháru. Něco neskutečného! Zahráli jsme si proti nejlepším profesionálům, zároveň také poznali, jaké to je nastupovat na turnaji s tak mimořádným zabezpečením. Organizace byla vynikající, člověk si v Kanadě uvědomil, co tam znamená být špičkovým hokejistou."

A olympiáda v Innsbrucku?
"Brali jsme stříbrnou, nebýt chřipkové epidemie, třeba by to bylo ještě lepší. Zápasy proti hokejistům CCCP měly ohromný náboj. Vždycky jsme je chtěli porazit. Kdo říká, že ne, lže! Já Sověty uznával, ale že bychom jim někdy něco nechali, to byla úplná blbost. Pokaždé jsme se proti nim nahecovali, zápasy bývaly parádní. Ale to třeba i proti Kanadě. Povídalo se, že mi zámořský hokej vyhovoval. já bych to takhle neřekl. Soupeře jsem nerozlišoval, soustředil jsem se na svoji hru. Jestli mi někdo seděl víc nebo méně, to nevím. Stejně tak nemohu sloužit, kterému gólmanovi jsem dával branky hůř. Myslím, že nikdo takový nebyl, nikoho si nevybavuju."

Ještě k tomu Innsbrucku. Většina týmu dostala chřipku, ale vy ne. Jak je to možné?
"Protože jsem si nenechal píchnout injekci s očkováním. Myslím, že nám ji tehdy dávali dost pozdě, někdo to špatně spočítal. Já prostě sestře řekl, ať si ji nechá. Pak jsem byl jedním z mála, kdo nemarodil, pamatuju se, jak jsem ještě ostatním pomáhal."

Když se to vezme celkově, během kariéry jste vlastně neměl vážnější zranění. Nebo ano?
"Pár věcí by se našlo. V roce 1973 jsem prodělal otřes mozku, bylo to na šampionátu v Sovět Union. Pak mě jednou při zápase vzal pořádně hokejkou Bubla, v Pardubicích jsem se srazil na tréninku, neměl přilbu a hlavou spadl na led. Zapadl mi jazyk, vytáhl ho Tonda Slavík a tím mi zachránil život. Probudil jsem se až v sanitce, od té doby jsem měl helmu vždycky na hlavě. Ale jinak toho vážně moc nebylo. I když třeba olympiádu v Lake Placid jsem proseděl v hledišti, hned na začátku jsem si zlomil ruku."

Tyhle hry vám přinesly jednu velkou nepříjemnost. Kdosi o vás rozšířil, že chcete ve Spojených státech emigrovat.
"Jo, někdo poslal udání na svaz. Že tam prý zůstanu. Tchán pracoval jako kriminalista, zjišťoval, o co jde. My už byli v zámoří, tady si mezitím zavolali manželku a vyptávali se jí na všechno možné. Jestli jsem odvezl nějaké věci, co jsem říkal a dělal před odjezdem. Tehdy nebyly mobily, doma měli strach. Když jsme se vraceli, žena jela na letiště a do poslední chvíle nevěděla, jestli přistanu s ostatními."

Pátral jste po tom, kdo vás udal?
"Myslím si o tom své. Podle mě to udělal některý z hráčů, který se nedostal do sestavy. A na olympiádu tudíž nemohl jet. Kdyby mě vyřadili z kádru, místečko by se našlo."

Přemýšlel jste někdy o emigraci?
"Věděl jsem, že se ven mohou dostat jen ti, kteří splní určité podmínky - minimálně 150 zápasů za nároďák, tituly mistrů světa, věkovou hranici. Jako mladí jsme neměli o NHL ponětí ani zlomek toho co dnešní mladí. Možnosti k odchodu by byly, ale já se rozhodl, že utíkat nebudu. Neudělal jsem to."

V roce 1981 jste však mohl do zámoří vyrazit legálně. Odešli Hlinka, Bubla, později Nový, Pouzar, Dvořák.
"No jo. Řeknu vám, že jsem to tehdy zvažoval. Seděli jsme Hlínou během mistrovství světa ve Švédsku na pokoji a pořád o tom mluvili. Oba nás chtěl Vancouver, přemýšleli jsme, že půjdeme spolu. Všechno domlouval Ivan, uměl anglicky, ale já nakonec cuknul. Jestli jsem v kariéře udělal nějakou chybu, byla to tahle. Když už nic jiného, získal bych rozhled, naučil se řeč, poznal život v jiném prostředí. Mrzí mě to. Mohl jsem si zahrát NHL, nabrat zkušenosti, které by se mi pak hodily. Takhle jsem si venku kolikrát připadal jak nějaký strejda... Ale už je to pryč. Znát budoucnost, utekl bych. Jenže tehdy jsem si to nedokázal představit. A politické změny už pro mě přišly moc pozdě.

Místo toho jste šli s Bohuslavem Šťastným do Německa. Měli jste to tam těžké?
"Jo, legrace to nebyla. 30. června jsem si zranil koleno, za deset dní jsem měl nastupovat v Kaufbeurenu. Hrál jsem v Lomnici fotbal a blbě se zranil... Ale v tom Německu nám to šlo. Hráli jsme hodně, klub šel nahoru. V semifinále jsme jednou vedli nad Lanshutem 2:0 na zápasy a jeli jsme k nim. Než začal zápas, vyrukovali na nás Auhuber a další, pořádně nás zmlátili. Mně zlomili malíček, zranil se i Bogas, v pořádku nebyl ani Dieter Hegen. Škoda, tehdy jsme měli možná na titul."

Mimochodem, když za minulého režimu cestovaly hokejové kluby na Západ, hráči toho využívali k nákupu různého zboží. Dělal jste to také?
"Já nikdy nebyl obchodník. To znám jiné, kteří se vyznali. Třeba jeden brankář. Nebo obránce z jiného klubu. Ti to uměli. Já se do ničeho nepouštěl, stejně z toho byl kolikrát malér. Pamatuju si, jak nás na hranicích vybrali, celníci našli spoustu vodky. A na mě jich zbylo nejvíc. Najednou se k tomu nikdo neznal."

Během kariéry jste byl mimořádně populární, lidé vás milovali. Stane se ještě, že vás někdo pozná?
"Tady? V Pardubicích? No jasně, jdu po městě a každou chvíli mě někdo zdraví. Jsem za to rád. Už tolik let nehraju a lidé mě pořád berou za svého. Snad to nebude znít blbě, ale pro některé fandy jsem stále jejich miláčkem. Vážím si toho. Moc! Čím to je? Nevím. Možná, že jsem opravdu pozitivní, věci řeším s nadhledem. Kolikrát já o tom přemýšlel... Asi jsem měl být větší svině. Nevím, jestli v hokejové kariéře, ale při trenéřině by se mi to hodilo."

Jak to?
"Měl bych klid. Šel jsem trénovat, udělal s Pardubicemi dva tituly, byl u úspěchů nároďáku - a stejně je mi to k ničemu. Na pardubická prvenství se kouká tak, že první titul udělali skvělí hráči v čele s Haškem, ten během výluky NHL v roce 2005 zase posily z NHL. Myslím, že se nemám za co stydět, ale je pravda, že jsem postrádal důvěru. Lidí od hokeje i médií. Jeden novinář, co se kolem toho motal, o mně napsal, že nejsem žádný trenér. Tohle mě mrzelo a mrzí. Trenéry u nás hodnotí kde kdo, přitom člověk se nemůže nijak bránit."

Stýská se vám po trénování?
"No ježiš. Ale já se vrátím. Mám to v hlavě. Moc rád třeba vzpomínám na práci u dvacítky. Snažil jsem se být spravedlivý. Každý hokejista nemá stejný výkonnostní růst - někdo se prosadí v šestnácti, jiný až ve dvaadvaceti. Někdy mám pocit, že u nás se postaví juniorský mančaft a pak se v podstatě nemění. Přitom ti lepší se tam pak kolikrát nedostanou. Každý zaslouží dostat šanci, od toho ty výběry přece jsou. V šestnácti nestojí hráči na stejné lajně, když později šikovným klukům upřeme příležitost, je to věčná škoda pro ně i pro český hokej."

Teď me napadlo: povídáme pěknou dobu a vy jste si nezapálil ani jednu cigaretu. Už nekouříte?
"Kdepak, nechal jsem toho. Asi před pěti nebo šesti lety. Volal mi synovec, že brácha má rakovinu, lékaři mu dávali dva až tři měsíce života. Bylo to rozhodnutí okamžiku. Brácha pak bohužel umřel... Přitom jsem kouřil dlouho, i během aktivní kariéry. Vždycky skončil zápas a já zašel někam za autobus, kde jsem si tajně zapálil. Trenéři o tom možná věděli, ale tolerovali mi to. Dal jsem nějaké góly, nechali mě být. Ta zpráva o bráchovi byla varováním. Dokouřil jsem tedy poslední krabičku a další si nekoupil."

Psali historii