22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Máte za sebou úspěšnou kariéru sportovního střelce. Zúčastnil jste se i olympijských her, že?
To máte pravdu. Sportovní střelbě jsem se začal věnovat od nějakých osmi let. Místo vysoké školy jsem šel na vojnu do SKP, mým cílem byla profesionální kariéra. Ta se dá ohraničit roky 1992 až 2016. Za tu dobu jsem se zúčastnil dvou olympijských her, konkrétně v Aténách a Pekingu. Mám sbírku medailí ze světových a evropských šampionátů, světových pohárů a podobně. Čtyři roky jsem pak držel světový rekord ve střelbě z velkorážní terčovnice. To jsou takové moje největší úspěchy.
Váš sportovní život musel být stejně jako v případě profesionálních hokejistů podrobně nalajnovaný, co?
Je to tak. I když to svým způsobem bylo i dost různorodé. Musíte samozřejmě dodržovat životosprávu, ale zároveň to máte dost rozlítané. Jsou tréninky, závody... A hlavně musíte dělat věci nad rámec toho, co si někteří můžou myslet. Protože bez toho, že budete dělat věci navíc, už v dnešní době nemůžete být úspěšní. To samé platí i v hokeji.
Náš rozhovor se bude točit hlavně kolem toho, jak sportovci zvládají konec své profesionální kariéry. Takže – jak jste ho zvládal vy sám?
Je to vždycky těžký krok. Většinou ten konec kariéry nepřichází ze dne na den, pokud tedy nepřijde nějaké zranění a podobně. Já jsem to měl stejně. O svém konci jsem se rozhodoval ještě před rokem 2016, když disciplínu, kterou jsem střílel, vyřadili z olympijského programu.
A obecně tenhle krok sportovci podle vás zvládají jak?
Zase platí fakt, že je to hodně složité. Spousta si řekne něco jako: Fajn, skončím kariéru, tak si najdu nějakou práci a je to. Jenže ve spoustě případů to tak snadné není. Sportovní prostředí je taková velká bublina. To si spousta lidí, kteří ho neznají, ani neuvědomuje. Pak, když z něj vyjdete, je to velký šok, protože se vlastně jedná o úplně jiný svět. Vezměte si, že ve svém oboru zůstane ve skutečnosti po ukončení kariéry jen malé procento sportovců. Zbytek naráží na problém s praxí. V lepším případě mají vystudováno, ale nemají praxi, protože dělali dejme tomu pětadvacet let nějaký profi sport. A pak si ze dne na den musíte najít práci úplně někde jinde. Jako kdybyste se dvacet let věnoval žurnalistice a pak si najednou musel najít úplně něco jiného. Je to hodně zásadní krok, na který je třeba se dobře připravit.
„Sportovní prostředí je taková velká bublina. Pak, když z něj vyjdete, je to velký šok."
Měl jste z konce kariéry strach?
S lidmi okolo jsme to řešili hodně. Já si v průběhu kariéry vystudoval na vysoké škole bakaláře, abych měl nějakou jistotu. Zároveň jsem studoval trenéřinu. Už poslední tři roky aktivní kariéry jsem byl profesionální sportovec a zároveň trenér. Jenže jsem postupně zjistil, že trénování mě nenaplňuje. Tak jsem si řekl, že zkusím najít práci ve vystudovaném oboru, jenomže tu jsem kvůli absenci praxe nedostal. Prostě o mě nebyl zájem. To je to, o čem mluvím.
Myslím, že po konci rutiny spojené s aktivní kariérou má spousta sportovců hodně volného času. To může být s ohledem na psychiku problém, ne?
Já osobně si právě myslím, že většina ho nemá, protože většina musí pak chodit do práce. Když to vezmu z pohledu hokeje, solidní rezervu si můžou udělat hráči hrající NHL, KHL, top evropské soutěže a snad i špička naší extraligy. Zbytek si ale tolik nevydělá, aby se zabezpečili na celý život. A ti, kteří už nic dělat nemusejí, tak to samozřejmě může být problém, protože ve sportu máte vše organizované, nalajnované a najednou spousta času a je to jen na vás. V lepším případě chodí na tenis, golf, do posilovny a podobně. V tom horším je pak blízko k alkoholu, návykovým látkám a tak dále. Je potřeba si najít nějaký cíl, smysl té další části života. A pak dochází například k různým pokusům o seberealizaci. Třeba i formou podnikání, které by ale dotyční vůbec rozjíždět nemuseli.
Foto: Tomáš Jeřábek
A takové pokusy pak čas od času nekončí vůbec dobře.
To určitě. Já to chválím – rozjet si podnikání. Ale nesmíte jít slepě do všeho, pokud tomu nerozumíte. Potřebujete informace, byznys plán a podobně. Ale zase... Řekl bych, že sportovci mají v rozjíždění podnikání výhodu. To podnikání je totiž o zarputilosti a vytrvalosti. Minimálně ze začátku určitě, protože nevybudujete nic jen tak ze dne na den. A stejné pravidlo platí i ve sportu: nestanete se mistrem světa po roce tréninku. I ve sportu je nejdůležitější vytrvalost.
„Je potřeba dát nějaký smysl té další části života."
Jenomže jsou i tací, kteří přechod do normálního života nakonec vůbec nezvládnou.
To pak záleží na tom, čím je to dané. Někdy hrají roli peníze, když si dotyčný nenašetřil a pak je najednou bez příjmu. Někdy zase pochyby o vlastním směřování. Ale může to být i skutečnost, že v době profi kariéry jste vnímán jako VIP osobnost. Dělají se s vámi rozhovory, novináři se zajímají… Jakmile to ustane, tak ne každý si s tím poradí.
A proto jste se rozhodl rozjet projekt Sportovní kariéra.
Přesně tak. Řešíme, jaké to bude po kariéře. ale připravovat se na to je potřeba už na začátku kariéry. Myslím si totiž, že v této oblasti se u nás se sportovci nepracuje. Poskytujeme jim špičkovou tréninkovou, technickou nebo výživovou péči, ale tohle se moc neřeší. S tímhle vám v klubech nepomůžou. Já to měl stejně. To, že někdo přijde domů a má problémy třeba vztahového ráz. Nebo problémy kvůli obavám z blížícího se konce kariéry... Přitom psychika je základ v jakémkoli výkonu.
Souhlasíte tedy s častým tvrzením, že až 80 procent výkonu sportovce záleží na jeho psychickém rozpoložení?
Myslím si, že určitě. Podle mého názoru má nad námi v tomhle Západ dost náskok. Tam se sportovcům věnují v těchto oblastech pořád o dost víc než u nás. Jsou to pak často takové ty detaily, které rozhodují o tom, jestli medaile bude, nebo ne.
Na co se tedy soustředíte, když k vám přijde například hokejista?
Je to hodně individuální. Velkou roli hraje konzultace a analýza, v jaké je situaci. Protože každý člověk řeší něco jiného. Takže na tomhle si zakládáme. Pak se snažíme dojít k nějakým možnostem a návrhům řešení. Je důležité, aby to všichni vnímali komplexně, Aby měli správně nastavenou hlavu. Dneska si spousta kluků myslí, že budou hrát v NHL, jenže kolik se jich tam nakonec dostane? Zdaleka ne všichni se sportem zabezpečí do konce života. Hodně řešíme i finanční gramotnost: mít dobře vyřešené pojistky, bydlení, odkládat si peníze a tvořit si rezervy i na konec kariéry, aby pak ten přechod byl co nejjednodušší. Umět se prostě chovat k penězům… No a v neposlední řadě nepropadnout automatům a podobným věcem.
„Zdaleka ne všichni se sportem zabezpečí až do konce života."
A co studium?
Další důležitá věc. Snažíme se ty mladé kluky dokopat k tomu, aby si školu udělali. A i po ní, aby se dál učili věci, které budou po konci kariéry potřebovat – ať jako trenéři nebo kdekoli v jiné práci. Je příjemné, když máte víc možností a nemáte před sebou jen jeden konkrétní cíl. Je to jistota. Vzpomínám si, že výborní japonští skokani na lyžích, profíci, chodili mimo sezonu normálně do práce. Když pak sezona začala, tak zase závodili. Přitom měli jistotu, že se do té práce zase vrátí. Popřípadě, že se do ní můžou vrátit klidně hned, pokud by se jim nedařilo. Z mého pohledu dělá i tahle skutečnost hodně. I ta vám pak může pomoct v těch samotných sportovních výkonech. Není úplně jednoduché takhle flexibilní práci získat, ale možnosti tu jsou.
Foto: Tomáš Jeřábek
Dokážete rozpoznat, jestli se ten a ten hodí po konci kariéry víc na trénování, nebo třeba podnikání?
Člověk musí dělat hlavně to, co ho baví. Když něco děláte srdcem, tak se pak dostaví i ten výsledek. Vidím to sám na sobě. Když jsem se po kariéře pustil do trenéřiny, tak jsem nakonec zjistil, že mě to nenaplňuje. Takže jsem se vydal na dráhu podnikání, chtěl jsem něco budovat. Nejlíp se něco dozvíte, když si to sami vyzkoušíte. To je vlastně zároveň součást našeho projektu: naučíte se základy komunikace, obchodní jednání a tak dále. Bez toho se dnes neobejdete nikde. Obzvlášť o důležitosti komunikace jsem se já sám přesvědčil dost.
„Člověk musí dělat hlavně to, co ho baví. Když děláte věci srdcem, výsledek se dostaví."
Při jaké příležitosti?
Asi před 8 lety jsem se přihlásil do výběrového řízení na pozici státního trenéra. Měl jsem odprezentovat svoji koncepci trénování. A můžu vám říct, že to nebylo vůbec dobré. Poprvé po snad dvaceti letech jsem takhle někde stál a měl mluvit. I tohle se můžete naučit.
Zkrátka není to jen o vědomostech, ale stejně tak o umění se dobře prodat.
Přesně! Tohle je právě to, co my sportovce učíme, kupříkladu skrze ty obchodní jednání. Umět se prodat, budovat si svoji značku. A jakou ji budete mít, záleží jenom na vás. Dneska totiž prodáváte vlastně všechno, prodáváte se kdekoliv. Dokonce i když chcete dejme tomu s partnerkou na hokej, tak to taky musíte umět dobře prodat. Když se vám to povede, tak půjde ráda, když ne, no tak se jí chtít nebude.
„Dnes je důležité se hlavně umět prodat."
Vraťme se ještě k tématu, které už jste okrajově zmínil. Jaká je podle vás finanční gramotnost sportovců?
No… Musím říct, že je hodně slabá. Jsou tam samozřejmě i výjimky, kterým to v tomhle ohledu myslí, ale obecně platí to samé, co u celého českého národa. Já to chápu, lidé nemají potřebné informace. Pak jste den co den bombardovaní reklamami na různé bankovní i jiné služby, které chtějí, abyste si vzali úvěry a tak dále. Nebudu jmenovat, ale měl jsem v projektu sportovce, který vydělával sto tisíc za měsíc po značnou část své kariéry. Dopočítali jsme se k tomu, že kdyby si zhruba 25 procent z téhle částky odkládal na bok, tak má za ty roky velmi solidní rezervu. On sám mi řekl, že to bylo reálné. Pak mohl ty peníze někam investovat, zúročit je nebo třeba koupit dům a pronajímat ho. To pak máte solidní pasivní příjem. A když si k tomu najdete ještě nějakou práci za třeba 25 až 30 tisíc, tak už se s tím dá pěkně vyžít. Jenomže on ty peníze naházel do automatů. To jsou pak ty případy, kde začínají problémy.
Takový případ si pak často vyžádá i pomoc psychologa, ne?
Máte sportovce, kteří se s těmito věcmi dokážou popasovat sami, ale jsou i tací, kteří potřebují pomoc. Teď budeme mít přednášku v Plzni, kde přesně o tomhle bude mluvil fotbalista Honza Rajnoch. Je to potřebná věc. Bez toho se mnohdy dál neposunete.
„Finanční gramotnost sportovců je podle mě až na výjimky hodně slabá."
Celá ta záležitost i finanční gramotnosti se ještě stupňuje v době současné krize, viďte?
Stoprocentně. Vždycky, když přijde nějaká taková krize, ukáže se, jak na tom lidé jsou… Ti, co mají hodně napůjčováno, mají o to větší problémy. Ocitnou se na dva až tři měsíce na šedesáti procentech platu a mají problém s tím vyjít. Kdo se nezadlužoval a tvořil rezervy, ten je v pohodě. Platí to o běžných lidech i sportovcích. Vzpomínám si, že v devadesátých letech byly platy zhruba deset tisíc, z toho se dva tisíce odkládaly na stavební spoření. Takže pětina platu. Dnes jsou platy dejme tomu třikrát vyšší a odkládá si někdo šest tisíc? Myslím, že lidem chybí informace o tom, jak správně spořit.
