Kapitán hanáckého souboru odložit operaci téměř o měsíc a obětoval i dovolenou, aby nezameškal větší část suché přípravy a mohl bez problémů naskočit do další fáze na ledě. „Po konzultaci s trenéry i doktory, kteří řekli, že koleno vydrží, jsem nešel pod kudlu už na konci května, ale až před třemi týdny,“ líčí Richard Brančík.

Nyní se čtyřiatřicetiletý bývalý hráč Opavy či Komety Brno pomalu chystá odložit berle a začít pozvolna s tréninkem. „V sobotu nebo v pondělí bych mohl na nohu poprvé našlapovat a pomalu ji posilovat,“ plánuje. „Věřím, že vše klapne, jak jsme to připravili a na ledě začnu normálně s týmem,“ doufá.

Pro hokejistu zvyklého být neustále v zápřahu představuje rekonvalescence po operaci a klidový režim výraznou změnu denního rytmu a zásah do zaběhnutého režimu. „Tři týdny jsem jen posedával a polehával,“ prozrazuje Richard Brančík.

Ten zároveň předkládá recept na zahnání dlouhé chvíle a nudy. „Seděl jsem na zahradě a luštil křížovky. Za ty poslední týdny jich bylo tolik jako snad za předcházející dva roky dohromady,“ směje se.

Několikrát se odhodlal také ke změně prostředí, když se vydal po návštěvách. „Den dva jsem pobýval u několika známých, ale stejně už se těším, až berle zahodím a budu aktivnější,“ netrpělivě vyhlíží toužebně očekávaný okamžik.

Vinou pobytu na operačním sále musel Richard Brančík oželet také dovolenou, již hokejisté v červenci obvykle využívají k cestě k moři. To si však jeden z olomouckých tahounů uplynulého ročníku první ligy užil již během přípravy.

Svěřenci Petra Fialy s Petrem Vlkem se totiž vydali na týdenní soustředění do chorvatského městečka Poreč, kam si Richard Brančík mohl vzít i rodinu. „Dopoledne jsme dvě hodiny trénovali, pak jsme měli volno, které jsem si užíval s dětmi. Bylo to moc fajn,“ vzpomíná. „Dětem se to líbilo. Malá se od té doby ptá, kdy zase pojedeme k moři,“ usmívá se zkušený útočník.

Před sledge hokejisty smekám, s jakou vervou do toho jdou

Kromě toho se hráč, jenž zažil v Olomouci i extraligové časy, stihl stát patronem tamních sledge hokejistů. „Oslovili mne jejich funkcionáři,“ popisuje prvotní kontakt. „Párkrát jsem jejich zápasy viděl, a proto jsem kývl. Když budu mít čas a možnost, budu jim rád k dispozici,“ vzkazuje.

Co během několika návštěv zápasů jednoho ze zimních paralympijských sportů vypozoroval? „Ti kluci mají můj obdiv, protože i já jsem si prošel nějakými zraněními. Smekám před nimi, že to nezabalili,“ oceňuje.

„Je to opravdu makačka. Klobouk dolů předtím, jak k tomu kluci přistupují a s jakou vervou do toho jdou. Dokonce jsem si všiml, že se mezi sebou řežou a nemají mezi sebou vůbec soucit,“ doplňuje další poznatky.

Ty konzultoval i se samotnými hráči. „Bavil jsem se s nimi a říkali, že i oni mají takové ty zákeřnosti, které rozhodčí nevidí,“ líčí s úsměvem. „Mají dvě hokejky, jejichž obě strany se dají použít,“ říká mnohoznačně.

O své roli však zatím nemá úplně jasno, všichni zainteresovaní se prý dosud sešli jen jednou. „Podle mého půjde o propůjčení jména, návštěvu zápasu, zkrátka takovou psychickou podporu. Nevím, co přesně mám očekávat a jak se to vyvine během sezóny. Pokud to jen trochu půjde, rád se osobně zúčastním jejich akcí,“ dušuje se.

Kromě toho by si další sportovní odvětví rád vyzkoušel také na vlastní kůži. „Mluvili jsme o tom, že ta možnost by tu byla. Rád bych si oba sporty porovnal,“ přemítá Richard Brančík. „Uvidíme, jestli se to povede zrealizovat,“ uzavírá.

Foto v červeném dresu: Vladimír Pašek (www.hc-olomouc.cz)