Pravidelně se objevuje v brankovišti litvínovské Benziny, vyzkoušel si i krátkodobé angažmá ve švýcarském Davosu. V týmu pořadatelského oddílu tradičního Spenglerova poháru odchytal Jaroslav Hübl mladší tři zápasy. Osmadvacetiletý pokračovatel hokejového rodu ze severu Čech se zamýšlí například nad tím, že by se nerad dostal z jedné či druhé strany do situace spojené s eutanázií. Stejně tak by strážce branky tradičního účastníka nejvyšší soutěže vyznávajícího žlutočerné barvy nechtěl zažít knokaut podobný tomu z bitky mezi pittsburghským Brentem Johnsonem a Rickem DiPietrem z New York Islanders, který kvůli polámaným kostem v obličeji a problémům s kolenem musí měsíc až šest týdnů pauzírovat.
Jardo, Mezinárodní hokejová federace se v posledních měsících snažila oživit projekt hokejové Ligy mistrů. Co o tomto pokusu soudíte?
„Během prvního ročníku se zdálo, že jde o skvělý nápad. Co jsem měl možnost sledovat, všichni si soutěž pochvalovali. Nabízela totiž zajímavou konfrontaci stylů v jednotlivých špičkových soutěžích Evropy. Navíc v banku byly docela zajímavé finance. Vím, že v některých extraligových klubech dokonce tlačili na to, aby mužstvo do Ligy mistrů postoupilo. Pak došly peníze a vše se zmrazilo. Uvidíme, jestli se obě strany budou schopné v budoucnu dohodnout. Nemyslím si, že soud kvůli vyplacení peněz za neuspořádané ročníky by představoval šťastné řešení. Považoval bych za smutné, kdyby to tak dopadlo. Měl by se najít kompromis, aby mohlo dojít k obnovení této myšlenky. Mně osobně by se to líbilo, protože v letní přípravě jezdíme s Litvínovem do Švýcarska a člověk získá nové zkušenosti, i když jde jen o přípravu a týmy nehrají v kompletních sestavách. Fanoušci by viděli, jak se hraje v jiných zemích. Mladí kluci by načerpali zkušenosti, které se jinak získávají jen v reprezentaci.“
Na jaře loňského roku fanoušci sledovali senzační jízdu Němců do semifinále mistrovství světa, kde by však nestartovali, kdyby šampionát nepořádali, protože o rok dříve ve Švýcarsku obsadili patnácté místo. Co říká na pravidlo, že tým pořadatelské země nejbližšího mistrovství nemůže sestoupit?
„Jedná se o docela zajímavé pravidlo, které se jen těžko posuzuje. Pravdou je, že turnaj by neměl takovou sledovanost, pokud by na něm chyběl domácí tým. Na druhou stranu by mužstvo mělo spadnout, když rok předtím nemělo výkonnost. Jenže v současnosti se ve sportu točí velké peníze, takže do popředí vystupuje byznys a sportovní stránka jde stranou. Takoví Rakušané se mohou právem cítit ukřivdění, protože skončili na nesestupové příčce, ale stejně spadli. Možná by neškodilo zavést baráž, aby postupující z divize I prokázali, že mají výkonnost, aby se měřili s týmy v elitní skupině mistrovství světa.“
Během nedávné hromadné bitky mezi celky Pittsburghu a New York Islanders se do sebe pustili i oba gólmani. Brent Johnson však Ricka DiPietra knokautoval jednou ranou, která jej navíc vyřadila na měsíc až šest týdnů ze hry. Dovede si představit, že byste jako brankář nemohl nastoupit do utkání kvůli zranění z bitky?
„Naštěstí jsem se nikdy nepral a doufám, že nic takového mě ani nepotká. Jsem rád, že bitky jako takové nepatří v Evropě k obvyklým událostem. Tím pádem se vyhýbají i nám gólmanům. Tenhle souboj jsem viděl. Kouká se na to pěkně, ale v kůži DiPietra bych rozhodně být nechtěl. Islanders navíc mají s brankáři problémy a on je jejich nejlépe placeným hráčem, jenž vypadl ze sestavy takovýmhle kuriózním způsobem. Neumím si představit, co se mu v danou chvíli honilo hlavou. Možná si to ani nepamatuje, podíval se na bitku jen v televizi a s odstupem času se tomu zasmál.“
Existují země, kde je za určitých podmínek povolena eutanázie. Jak se díváte na tuto problematiku vy? Schvaloval byste její uzákonění i v České republice?
„Na to se hrozně těžko odpovídá, protože jde o hodně individuální záležitost u každého jednotlivého případu. Netroufám si jednoznačně říct, zda tuto možnost povolit nebo zakázat. Umím si představit situace, kdy by eutanázie měla smysl a byla vhodná. Jestliže je pacient při smyslech a svéprávný, proč by nemohl mít možnost rozhodnout se sám. Dokáži pochopit, že při vážných okolnostech a za jasně stanovených podmínek by to mohlo být schůdné. Sám sebe si však v situaci, kdy bych měl rozhodovat o sobě nebo někom blízkém neumím představit. Doufám, že nikdy nic takového nebudu muset řešit. Záleží taky, co říkají doktoři a jestli jim dotyčný věří. Pokud však někdo leží dlouhé roky v bezvědomí a životní funkce zajišťují jen přístroje, mohla by mít podle mého eutanázie smysl. Ale znovu opakuji, že přiklonit se kategoricky na stranu povolení nebo zákazu je opravdu hrozně složité.“
Evropská unie chce plošně zakázat kouření v restauracích a hospodách. U nás zatím mají majitelé možnost si vybrat, případně jasně oddělit kuřáckou a nekuřáckou část. Souhlasil byste s úplným zákazem?
„Jedná se o dost rozporuplnou otázku. Myslím, že je na svobodné vůli každého z nás, jestli do hospody nebo restaurace vyrazí. V současnosti existují salónky pro nekuřáky a já osobně se domnívám, že třeba u nás v Litvínově by se plošný zákaz neujal. Řekl bych, že pak bych v nekuřácké hospodě možná seděl sám. Pokud jdu na jídlo do restaurace, nebudu zastírat, že mě kouř s cigaret obtěžuje. Na druhou stranu k hospodám, kam si zajdete posedět s přáteli, tohle tak nějak patří. Víceméně počítáte s tím, že vám pak smrdí oblečení. Záleží i na majitelích, jakou mají klimatizaci. Nicméně z mého pohledu by měli být omezováni kuřáci, ale volil bych spíš veřejné prostory jako zastávky a podobně.“
Poté, co filmaři uvedli do kin snímek Bathory, objevila se polemika, jestli pohled na „Čachtickou paní“ jako konatelku řady hrůzných činů je správný. Co o tom soudíte vy?
„Podle mého názoru by se nemělo dávat na filmy. Kdybychom připustili, že je někdo natočil podle skutečnosti, možná bychom se po shlédnutí filmu Kajínek přiklonili na jeho stranu. Víte, najít v těchto ožehavých tématech, která spadají třeba i do dávné historie, je poměrně náročné. Já osobně si myslím, že by se měla respektovat historická fakta, která se učí nebo je najdete se odborných publikacích zaměřených na tuto problematiku. Film je určený k tomu, aby vydělával, proto si mohou producenti přizpůsobit realitu k obrazu svému.“
Republikou donedávna hýbala akce lékařů „Děkujeme, odcházíme“, která postupně vyšuměla. Jak jste vnímal možnost, že by čeští lékaři opravdu zamířili za hranice?
„V tomhle případě bude mít každý jiný názor a jen těžko se budou lidé shodovat. Panímáma pracuje jako sestřička a ty by taky určitě chtěly přidat, což by mi připadalo logické. Co mám totiž zkušenost z nemocnice, vidíte doktora jednou denně, pokud neoperuje, a zbytek obstarává sestřička. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, jak vypadá péče a ohodnocení ve srovnání se zahraničím. Ty rozdíly asi budou velké. Na druhou stranu je třeba brát v potaz české podmínky a platy. Když to vztáhnu na hokej, není moc reálné, že by hráči v extralize brali stejné peníze jako v Rusku. Nevím, jestli takový nátlak je dobrý, místy jsem měl pocit, že šlo až o vydírání. Na druhou stranu chci jasně zdůraznit, že lékaři a učitelé by měli být podle mého adekvátněji ohodnocení, protože tyto profese jednoznačně patří mezi ty, které společnosti potřebuje. Ať se klidně platy zvýší, pokud bude péče rovněž na úrovni zahraničí. Neumím si však představit, že by naši doktoři opravdu odešli a nahradili by je například lékaři ze Slovenska nebo odjinud. Sem tam se člověk setká s doktorem například z arabských zemí, a pak může vzniknout problém, že dotyčný neumí úplně dobře česky a tím pádem nedokáže přesně vysvětlit, co se děje. Pokud by někdo opravdu chtěl odejít, není šance mu v tom bránit. Já si však myslím, že se od začátku jednalo o psychologickou válku.“
