Josef Mikoláš poznal slávu i zatracení. Ženeva byla jen jedna, vzpomíná na životní turnaj

08. únor 2008 03:12 | Václav Jáchim

Dobře ví, jak chutná sláva. I jak je člověku, který se ocitne v nemilosti davů. Brankář Josef Mikoláš prožil pozoruhodnou sportovní kariéru, jíž dominoval rok 1961. Drobný chlapík ze severu Moravy tehdy vychytal československému výběru titul mistra Evropy, za což byl poslézen zvolen nejlepším sportovcem republikly. Později ale následovaly doby, kdy mu v milované Ostravě spousta lidé nepřála. Shodou okolností přišel o další velké turnaje. "Ženeva byla jen jedna," vzpomíná gólman, jenž během kariéry chytil milióny puků a inkasoval bezpočet ran.

V jeho tváři je vidět, jak hokej v 50. a 60. letech minulého století ohromně bolel. Brankáři chytali bez ochrany. První masky vznikaly s pomocí improvizace nadšenců. "Já si je nedělal, kryt obličeje jsem měl na sobě až těsně před tím, než jsem s hokejem skončil. Celou dobu jsem byl v bráně jen tak, což samozřejmě přinášelo zranění. Lidé se mě často ptají, kolik mám v obličeji stehů. Nevím to přesně, ale odhadem kolem osmdesáti," vypráví sympaťák, jenž 23. ledna oslavil sedmdesátiny.

Když hokej bolí: osmdesát stehů v obličeji

Nejvíc ho prý bolela rána pukem, kterou dostal při utkání na Spartě. "Zrovna jsme na to nedávno vzpomínali s Karlem Gutem, když mi přijel přát k narozeninám. Karel tehdy vystřelil od modré, jenže do dráhy kotouče dal hokejku Václav Bubník a já to koupil přímo do obličeje. Měl jsem pryč čtyři zuby. Páni, to byla bolest!" otřese se. Zdravotní šrámy ani nepočítal. Mikoláš měl třeba zlomený jařmový oblouk. "Ovšem naši doktoři jsou kapacity. Vždycky mě dali dohromady," směje se.

Život bere z dobré stránky. Ale nemazlil se s ním. Rodák z Frýdku-Místku začínal s chytáním na hornickém učilišti v Ostravě. Býval vynikající fotbalista. Bruslil sice hůř, ale měl postřeh. A nebál se! Brzy se prosadil do vítkovické branky a už v roce 1958 bojoval o start na mistrovství světa. Ještě se nedočkal. Jeho chvíle přišla o tři roky později.

Ženeva. Tohle švýcarské město přineslo jedné generaci našich hokejistů ohromný úspěch. Československý výběr se tehdy musel obejít bez Guta, Tikala, Golonky, Dandy, Bacílka. A přesto vybojoval titul mistra Evropy. "Poprvé jsme na velkém turnaji porazili Sověty, světové zlato nám uteklo opravdu o kousek. Doma nám původně nikdo nevěřil. Pamatuju si, jak nám celníci na ruzyňském letišti říkali, ať porazíme aspoň Finy," reaguje.

Naší mentalitě vyhovuje útok ze zadních pozic. Když se moc neočekává. Josef Mikoláš přispěl k triumfu skvělým výkonem. "Byl to můj životní turnaj. Jen mě mrzí, že jsem nebyl vyhlášen nejlepším gólmanem. Měl jsem parádní průměr i všechny další statistiky. Jenže mezi útočníky dostal cenu Vlasta Bubník a gólmana dali Sethu Martinovi," tvrdí. Všechno mu vynahradil návrat domů, výprava byla přivítána s ohromným našením. "Celý národ měl radost, bylo to úžasné," dodává tiše.

Druhá míza v Chomutově

Se zmíněným Martinem se Mikoláš dlouhá léta přátelil. "Psali jsme si, ale poslední dva roky o Sethovi nic nevím. Měli jsme dost společného. Martin byl v Trailu hasičem. A měl tři dcery - stejně jako já," upozorňuje. Brzy po skvělé Ženevě ale Mikoláš poznal odvrácenou tvář sportu. Když se mu nepovedl některý zápas, pocítil zlobu fanoušků. Později odešel z Ostravy na opačný konec republiky do Chomutova. Také z rodinných důvodů. Po rozvodu.

V novém týmu chytil druhou mízu. "Na Chomutov nedám dopustit. Našel jsem si tam druhou ženu, hokejově to nemělo chybu. Nikdy na to nezapomenu. Pořád sleduju výkony klubu v první lize. Loni chybělo Chomutovu málo a mohl být v extralize. Zápas s Vítkovicemi by pak pro mě byl hodně pikantní," usmívá se. Znovu chytal za reprezentaci. V roce 1963 starotval na mistrovství světa, o další nominaci se pral v roce 1966.

Jenže do Lublaně nakonec nejel. "Byla to moje chyba. S Chomutovem jsme hráli prolínací soutěž v Českých Budějovicích o postup z druhé ligy, v té době se už nároďák chystal na společném soustředění. Vedení reprezentace mě pustilo. Jel jsem chytat s tím, že se vrátím hned večer. No a já dorazil až druhý den. To byl můj konec. Vzali Holečka a já už se v reprezentaci nikdy neobjevil," lituje po letech.

V reprezentaci stihl 29 utkání. Po angažmá v Chomutově zamířil ještě na dva roky do Vítkovic, kde se v roce 1970 definitivně rozloučil s ligovou kariérou. Poté se Mikoláš věnoval výchově brankářů a hlavně vstoupil na novou dráhu - stal se novinářem. "Měl jsem k tomu určité předpoklady, můj táta byl totiž redaktorem listu Hlubiňák. No a já tam pomáhal se sportovními zprávami."

Vzor pro Haška? To je pro mě čest

K psaní si vždycky udržoval vztah. "Už jako kluk jsem si evidoval různé výsledky, poznamenával jsem si statistiky, vedl evidenci. Táta měl doma psací stroj, to bylo také důležité. Když jsem pak chytal za Vítkovice, posílal jsem do redakcí ohlasy a dojmy ze zahraničních zájezdů. Redaktoři si to pamatovali. Po odchodu z hokeje jsem se začal novinařinou živit," vypráví. Působil v Nové svobodě, pak dlouho v Československém sportu.

Nyní už Josef Mikoláš užívá důchodu, ovšem píše pořád. "Kolegové mě občas o něco poprosí. Hlavně bohužel ti mladší - většinou v případech, kdy umře nějaký můj spoluhráč a kamarád. Poslední dobou odešli Richtár, Remiáš, Komínek a další. Před lety Mirek Vlach, Jan Kasper. Pokaždé napíšu nekrolog s nějakými osobními vzpomínkami," přidává smutně.

Milovaný hokej sleduje přímo, je v centru dění. "Působím ve vítkovickém sportu, po extraligových utkáních vedu tiskovky s trenéry. Před rokem jsem ještě dělal manažera v Porubě. Pomáhal jsem shánět peníze," říká. Také pozoruje své nástupce. "Vítkovický Prusek není špatný, ale skvělé výkony střídá s těmi průměrnými. Obecně převládají u brankářů spíš rozpaky. Nelíbí se mi třeba Čechmánek. Je vysoký, mohl by chytat jako Holeček, ale do něj má daleko. Navíc ty řeči, co vedl o trenéru Hadamczikovi..."

Mikoláš velmi oceňuje formu a výdrž Dominika Haška. "Setkali jsme se na křtu jedné knížky, máme společnou fotku. Dominika skutečně uznávám," vzkazuje. Gólman Detroitu před lety prohlásil, že právě mistr Evropy 1961 patřil k jeho vzorům. "Je to pro mě čest. Přitom já neměl takový styl jako Nadrchal nebo Dzurilla. Spoustu věcí jsem se naučil sám. Přišel jsem do Vítkovic a zkušený Zdeněk Nachmillner mě uklidňoval. Vykašli se na styl. Stůj tam třeba jako kráva, hlavně když nedostaneě gól, povídal. Něco na tom bylo," chechtá se závěrem.

Psali historii