Kdybych nebyl paličatý, mohl jsem se poprat o Nagano, mrzí Drahomíra Kadlece

05. únor 2008 01:10 | Václav Jáchim

S vrcholovým hokej přestal před třemi lety, od té doby si chodí zahrát jen rekreačně. Když se Drahomír Kadlec podívá na dosažené výsledky, může být spokojený. Jeden z nejlepších českých obránců 90. let minulého století startoval na dvou olympiádách, sehrál sedm mistrovství světa, byl na Kanadském i Světovém poháru. Doma má zlato z Vídně 1996, výčet jeho úspěchů je zkrátka bohatý. V současnosti nicméně odchovanec Kladna na minulost nemyslí. "Mám práce nad hlavu. Od šesti ráno se věnuju hokejbalovému týmu, s Jiřím Kopeckým vedu také dorost PZ Kladno," říká někdejší výtečný bek, jenž válel hokej v několika evropských zemích.

Kadlec svého času působil ve finském IFK Helsinky, v německém Kaufbeurenu. Pak se vrátil domů - pomáhal Zlínu, Litvínovu, Opavě. Následně vyrazil zase k našim západním sousedům do Bad Tölzu, končil v italské Egně. "Tam to nemělo chybu. Hokej nebyl na takové úrovni, člověk stihl i jiné příjemné věci. Třeba lyžování na okolních nádherných kopcích," libuje si.

Definitivní odchod z vrcholového sportu ohlásil před třemi lety. "Vrátil jsem se z Itálie a krátce poté jsem se doma dozvěděl, že se rozvádíme. Hokejovou změnu tedy doplnila i ta životní. Nebylo to jednoduché období, předchod do normálního života po ukončení kariéry bývá specifický. Ale nestěžuju si. Takový je život," krčí s úsměvem rameny.

Měl jste nějakou představu, čemu se chcete věnovat?
"Něco jsem zvažoval, přál jsem si zůstat u hokeje. Nebo u sportu. Je fakt, že jsem potřeboval práci, poněvadž hokejem jsem se nezabezpečil. Pak se mi naskytla možnost dělat pro kladenský hokejbal. Přišel za mnou majitel místního týmu, jestli bych neměl zájem. Souhlasil jsem. To víte, je to něco jiného než hokej. Běháte, jde o náročnější sport. Máte odlišnou výstroj, hokejbal víc bolí. Jsem za tu šanci vděčný, byť mám málo volného času. Začínám hned ráno, jsem tam dejme tomu do tří hodin. No a pak se věnuju pro změnu hokeji."

Prý jste přibral ještě trenéřinu u dorostu kladeného PZ?
"Ano, domluvil jsem se s Jirkou Kopeckým, dělám mu asistenta. Loni jsem dostal šestou třídu, teď jsem u dorostu. Je to zajímavé, trenéřina mě baví. Mám na starost spíš beky, ale věnuju se i jiné práci."

Jste přísný kouč?
"Není to jednoznačné. Na kluky je třeba někdy zařvat, jindy to chce spíš komunikovat v dobrém. Učím se. Snažím se předat své zkušenosti, ale někdy samozřejmě vybuchnu. Člověk to prožívá, nedokáže zůstat pořád v klidu."

Někteří vaši bývalí spoluhráči z reprezentace už vedou týmy extraligy dospělých. Třeba Vlach, Šejba, Lubina, Rosol, Růžička a podobně. Máte podobné ambice?
"Samozřejmě bych si to u chlapů rád zkusil. Bylo by to něco jiného, bral bych to jako výzvu. Ovšem musím jít postupně. Práce s mladými není špatná. Uvidíme. Posun k nejvyšší soutěži je každopádně mým velkým přáním."

Chodíte si ještě aktivně zahrát?
"No, chodím. Ale nevím, jestli není na místě minulý čas. S Vláďou Kamešem jsme nastupovali za tým, který se jmenuje HC Doly Kladno. Znáte to - chtěli jsme se vypotit, udělat něco pro zdraví. Jenže já dostal několik vyšších trestů, před čtrnácti dny mi dal rozhodčí do konce zápasu. Proč? Protože jsme si nenechal líbit sprostý faul soupeře. Tvrdá hra mi nevadí. Ale nesnáším, aby na mě hrál někdo s tím, že pak bude v hospodě vykládat, jak zmastil Kadlece. To se mi nelíbí. Takže vážně uvažuju, že toho nechám nadobro. Něco takového nemám zapotřebí."

Pojďme ke vzpomínkám na vaši kariéru. Co se vám vybaví nejdřív, pokud byste měl zmínit největší úspěch?
"Určitě Vídeň v šestadevadesátém. Ani jednou jsme neprohráli, měli jsme skvělý tým. Když vidím Pavla Pateru nebo Martina Procházku, často si ty skvělé časy připomenu. To samé s dalšíma klukama, kteří u toho byli. Víte, s nároďákem jsem zažil dost dlouhé období, kdy jsme vozili bronzové medaile. Výborná byla třeba olympiáda v Albertville. Byli jsme třetí, což se doma možná tolik neocenilo, ale té placky si velmi vážím. Vídeň pak všechno přebila. Prostě nádhera!"

Také se ale najdou akce, které se tolik nepovedly.
"Samozřejmě. Třeba Praha 1992. Bronz je bronz, jenže my mohli jít do finále. Pamatujete na nájezdy v semifinále s Finy? Takový kousek jsme byli... Navíc doma. Těch šampionátů jsem projel dost a ne vždy se dařilo. Každý však znamenal zážitek. Už ten první v roce 1987 neměl chybu. Moc mi tehdy pomohla Jihlava. Přišel jsem na vojnu a tam jsem se skvěle vyhrál. Standa Neveselý nám dával kapky, ale my z toho potom léta žili. Takže pokud byste se mě zeptal, co mi pomohlo do nároďáku, jako první bych určitě uvedl Duklu."

Třeba vás jednou napodobí synové. Hrají hokej?
"Jen ten mladší. Je v deváté třídě a nastupuje za Pézetku. Hraje v útoku. Má moje jméno a ví, že to v Kladně není jednoduché. Radím mu, ovšem jinak to moc neřeším. Jsme v Čechách, nechci dávat někomu podnět k závisti. A starší kluk? Tomu je devatenáct, začal s pískáním. Držím mu palce, ale musí na sobě hodně pracovat. To platí pro oba."

Dnešní mladí hráči sní o NHL. Byl jste také takový?
"Za nás to chodilo jinak. Každý kluk snil o nároďáku, do NHL byla cesta zavřená. To až později. Měl jsem možnost, abych tam odešel. Poprvé to nevyšlo, dohodl jsem se tedy s IFK Helsinky. Asi nejblíž jsem byl po mistrovství světa 1993. Turnaj v Německu se nám povedl, skauti Philadelphie měli o mých výkonech přehled. Pan Slánský, který pro Flyers pracuje, mi později říkal, že se klub rozhodoval mezi mnou a Milošem Holaněm. Milošovi se ten rok zrovna vydařil. Já měl sice v reprezentaci víc startů, ale vzali jeho. Co naděláte. Pak už se Philadelphia neozvala."

Poměrně dlouho jste hrál za hranicemi. Kde bylo nejlépe?
"Asi v Helsinkách a potom v Kaufbeurenu. Každé angažmá jsem si užil. Později jsem šel zpátky domů. Nejdřív Zlín, pak Litvínov a Opava. Úplně na konec následovala Itálie. Tam jsem se měl kouzelně, ovšem vrcholový hokej už jsem nehrál. Věděl jsem, že končím."

Hodně dlouho jste hrával také za reprezentaci. Poslední starty jste si připsal na Švédských hrách před jedenácti lety. Pak jste kritizoval trenéra Luďka Bukače a už šanci nikdy nedostal. Není vám to líto?
"Je. A moc. Po Vídni jsem měl palici moc nahoře. Trošku jsem to neunesl, což teď mohu odpovědně říci. Tehdy jsem nekritizoval ani snad pana Bukače, spíš mi vadily nové reprezentační smlouvy. Řekl jsem, že to je komunistický výmysl. Ty smlouvy jsem prostě napadl. Dneska bych to řešil jinak."

Jak?
"Reagoval bych v klidu. Po Globen Cupu si mě pozvali a já oznámil, že příště na nároďák nepojedu. Že raději nebudu reprezentovat. Cítil jsem se jako hrdina. Ale teď mě to moc mrzí. Kdybych nebyl tak paličatý, mohl jsem zůstat. Blížil se šampionát ve Finsku, kde tým vedli trenéři Hlinka s Lenerem. A za rok byla olympiáda. Mohl jsem se poprat o Nagano. Asi bych se do týmu nedostal, ale třeba jo. To už je teď jedno. Jakmile si však na ten svůj konec v nároďáku vzpomenu, mám takový blbý pocit."

Psali historii