Když jsem byl na Kometě, kluci vyhráli. Měl bych chodit častěji, směje se Josef Černý

Určitě není typem člověka, který by jen seděl doma, občas si otevřel album s fotografiemi a vzpomínal. "Jsem strašně vděčný, že jsem zdravý a že mohu dělat spoustu věcí. Vím, zní to zvláštně, ale nemám skoro žádný volný čas. Jsem v jednom kole," usmívá se. O hokejové kariéře mluví s pokorou, odmítá sentiment i patos. Když zmiňuje konkrétní turnaje, vybaví se mu hromada okamžiků a zajímavých souvislostí.

Dnešní hokej sleduje s určitým odstupem. "Fandím Kometě, to je samozřejmé. Dostala se do ligy, držím palce. Ale na stadion moc nechodím," přiznává. Víc se věnuje práci s mládeží. "Mám vnuka, který dělal fotbal, ale pak přišel s tím, že chce hrát hokej. Pomáhám mu. S Liborem Zábranským, jinak majitelem Komety, vedeme čtvrtou třídu. On tam má syna, já vnuka. Třikrát týdně jsem na ledě, což je úžasné," pochvaluje si.

Vrcholové klání mezi mantinely ho moc neoslovuje. "Víte, hokej v současné podobě mě nebaví. Divím se, že na něj chodí tolik lidí, vždyť je to permanentní boj deseti chlapů. Ale vývoj šel dopředu, nedá se nic dělat. Za našich časů to vypadalo jinak, ovšem s tím nic nenaděláte," mávne rukou s nadhledem. Kometu v extralize zatím viděl dvakrát. "Jednou jako klasický divák, podruhé, když jsem měl narozeniny. Kluci pokaždé vyhráli. Měl bych chodit častěji," dodává z vesela.

Bral jste oslavu kulaté sedmdesátky jako prostor k zamyšlení, nebo spíš s úsměvem?
"Uvědomil jsem si, jak to letí. Pokud se podívám zpátky, vybaví se mi množství zápasů, hezkých chvil, zase tak málo toho nebylo. Známí mi gratulovali, a já si uvědomil: už je mi sedmdesát. Ale blíž o tom nepřemýšlím. Díky Bohu jsem v pořádku, mám dost zálib i poviností. Spoustu pěkných chvil jsem zažil a snad ještě zažiju."

Jednou z vašich aktivit je trenérská činnost u dětí. Je obdivuhodné, že jste pořád na bruslích.
"To se nezapomíná... Ale vážně. Vím, jak to myslíte. Jiní kluci mají kyčle, kolena. Já naštěstí ne. Když přišel vnuk s tím, že chce dělat hokej, řekl jsem mu, že ano. Ale že to bude mít se mnou těžké. Hodně se mu věnuju, platí to o všech dětech, které v týmu máme. Je to fajn. Synové úspěných otců to mají složitější, ocitnou se pod určitým tlakem, ale zase dostanou do vínku talent. U nás s vnukem je to ob generaci, ale nedám mu nic zadarmo. Sleduju jeho vývoj, pomáhám. těším se z úspěchů."

Jaké byly vaše začátky?
"Pocházím z Rožmitálu pod Třemšínem. Je odtud i bývalý jihlavský obránce Láďa Šmíd. Narodil se o rok dřív, známe se od malička. Já v dětství dělal všechny sporty - fotbal, hokej, sokola, atletiku. Jak to zkrátka tenkrát bývalo. Hodně mi šel fotbal, dostal jsem se do výběru Jihočeského kraje pro zápasy v Mariánkách nebo ve Varech, což byl vlastně základ mládežnické reprezentace. Ale hokej mě nějak chytil víc. Když mi bylo čtrnáct, postaršili mě a já mohl hrát divizi - tedy dnešní druhou ligu. Ve fotbale to samé. Docela mi to šlo, dozvěděli se o mně v Plzni a přišli s tím, abych k nim přešel."

Váhal jste?
"Ale ne. V Plzni tehdy hráli parádní hokejisté. Sventek, Vinš, Šašek, Liška... Byl jsem zajíc, který dostal obrovskou školu. Mojí výhodou bylo, že jsem měl v Plzni sestru. Bydlel jsem u ní a rok hrál za Škodovku první ligu. Pak se ozvala vojna a mě vybrali do tehdejší Rudé hvězdy Brno. Tak vlastně začala moje brněnská kapitola. Nikdy bych to neřekl, ale v Brně jsem našel nový domov. Časem jsem se oženil a usadil. I když do Rožmitálu se samozřejmě vždycky rád vracím."

Zvažoval jste po vojně návrat do Plzně?
"Zvažoval? Ono to tak mělo být! Tehdy panovala politická krize, náš ročník měl vojnu dlouhou 27 měsíců. Do Brna jsem přišel jako juniorský reprezentant a měl štěstí, že jsem se dostal do skvělého mužstva. Pod křídla si mě vzal Bronislav Danda, vedle něho jsem se hodně naučil. Hráli jsme spolu ligu, já se dostal do reprezentace. Když vojna vypršela, Plzeň mě samozřejmě chtěla zpátky. Byl jsem na dvou šampionátech, nějaký potenciál ve mně asi byl. Ale Brno nesouhlasilo. Dost se to táhlo, nějak to pak vyřešili. Ovšem když jsem pak jezdil do Plzně, diváci mi dávali najevo, co si myslí. Chvíli to trvalo, dal jsem pár gólů a zloba postupně odezněla. Pak už mě brali úplně jinak. Myslím, že jsem to u nich neměl špatné."

S kým jste si v Brně hokejově nejvíc rozuměl?
"Bronislava Dandu už jsem zmínil. Zažil jsem partu starších hráčů, kteří byli úžasní. Bubníka, Kaspera, Pantůčka. Trenéři mě stavěli vedle Františka Vaňka, později přišla éra s Richardem Fardou. Vedle sebe jsme hráli i v nároďáku - snad sedm nebo osm let. Pokaždé k nám dali někoho jiného. Edu Nováka, Standu Prýla, Gustu Havla. S Richardem jsme si hodně rozuměli, on byl mladší, já se mu snažil předávat zkušenosti tak, jak to v mém případě dělal Danda. Zažili jsme krásné časy."

V reprezentaci jste nastoupil k 210 mezistátním utkáním, lepší bilanci má v historických statistikách jen třináct hokejistů. Neuvěřitelných dvacet let jste hrál ligu za jediný klub. Poslyšte, jak jste to zvládal? Nebyl jste už někdy z toho všeho psychicky unavený?
"No, máte pravdu, doba je to dlouhá. Jen v reprezentaci jsem hrál třináct let... Dneska je samozřejmě jiná doba. Hráči skončí smlouva a jde jinam. Nemyslete si, také jsem měl nabídky. Tahali mě do Budějovic, dost silně lákala Sparta. Ale Brno bylo proti. Jestli odejdeš, počítej s tím, že dostaneš trest a dva roky si nezahraješ, říkali. Co jsem měl dělat? Byl jsem v Brně spokojený, ovšem změna by možná prospěla. Teď už je to jedno. Ani do ciziny jsme nesměli. Leda až na konci kariéry, po třicítce."

Váš kamarád Richard Farda nechtěl čekat a společně s Václavem Nedomanským odešli v roce 1974 ilegálně. Nejprve do Švýcarska, pak do zámoří. Pomýšlel jste někdy na něco podobného?
"Mohl jsem jít s nima! Zajímaly se o mě kluby ze Švédska nebo Švýcarska, i v Kanadě se vyptávali. Dobře jsem věděl, co Ríša s Vaškem chystají. Ale já to nedokázal udělat. Víte - jsem z devíti dětí. Mám osm sester, velkou rodinu. Kdybych utekl, všem bych zničil život, dostal bych je do značných problémů. Neuměl jsem si to představit a proto se do něčeho takového nepustil. Neříkám, jestli je mi to líto, nebo není. Prostě jsem to neudělal."

Dohromady jste startoval na dvanácti světových šampionátech a čtyřech olympijských hrách. Dovedl byste vybrat jediný turnaj, který vám nejvíc zůstal v paměti?
"Určitě Stockholm 1969. Sice jsme skončili bronzoví, ale dvakrát jsme porazili Rusy. Hrálo se krátce po osmašedesátém. Po okupaci. Byli jsme tak trošku disidenti. Každý totiž ví, že jsme na ledě vyhráli, ale málokdo tušil, že jsme si s nimi odmítli podat ruce. To bylo na tehdejší poměry nepředstavitelné, hrozil z toho velký průšvih. Zaonačili jsme to tak, že první by měl potřást rukou poražený. Pořád mám ty chvíle před očima. V prvním zápase jsme Rusy zdolali 2:0 a já dával uklidňující druhý gól. Po dalším zápase se sbornou došlo na Václavském náměstí v Praze ke známému incidentu u Aeroflotu, turnaj měl ohromný politický podtext. Lidé nám odpustili, že nebylo zlato. Hlavně když jsme vyhráli ty dva zápasy."

Titulu mistra světa jste se nikdy nedočkal, ačkoli jste byl v nominaci na šampionát v Praze 1972. Tehdy jste nečekaně ukončil kariéru. Mrzí vás, že tu zlatou medaili doma nemáte?
"S odstupem času trošku ano. Lhal bych, kdybych tvrdil opak. Předtím probíhala olympiáda v Sapporu, mně bylo už 33 let. Slovíčko "už" se dneska zdá zbytečné, ale tehdy byli borci za třicítkou neperspektivní. Jágrovi teď bude osmatřicet a chystá se do Vancouveru. Tehdy v Sapporu to nebylo ono. Skončili jsme třetí, měl jsem z té atmosféry smíšené pocity, divný byl hlavně zápas s Rusama. Přitom se mi osobně dařilo, byl jsem třeba druhý v našem kanadském bodování. Vrátil jsem se domů a nikomu nic neříkal. Zrálo ve mně rozhodnutí. Přemýšlel jsem, všechno zvažoval. Když byl první sraz před závěrečným soustředěním, normálně jsem jel do Prahy. V kabině jsem pak klukům i trenérům řekl, že končím. Nikdo to nechápal. Ale já měl jasno."

Přitom v nejvyšší domácí soutěži jste válel až do devětatřiceti...
"No jo, to je fakt. V Kladně dlouho válel Pepík Vimmer, našlo se pár dalších výjimek. Já se pořád cítil dobře, hrál jsem a hrál. Je nutné si uvědomit, že potřebujete zdraví. A také výkonnost. Já věděl, že na to mám. Až kolem čtyřicítky jsem odešel. Nejdřív do Štýrského Hradce, pak do Vídně, kde jdem dělal hrajícího trenéra. První rok tam byl se mnou Honza Suchý, následně dorazil Jirka Holík. Hraní jsem nechal, protože kouč na ledě není to správné řešení. Postupně jsem přešel k trenéřině. Doma jsem dělal v Brně, Kroměříži, ve Žďáru nad Sázavou. Zajímavé roky jsem prožil také v Itálii."

Karel Horáček nedávno vyprávěl, že jste v dobrém slova smyslu zbláznil hokejové Zoldo. Prý jste měl v týmu devět členů jednoho rodinného klanu. Je to tak?
"No jistě. Jmenovali se Meghetti a bylo jich sedm bratrů, k tomu je třeba připočítat další dva jejich bratrance. Když jsem Zoldo trénoval, dvakrát se postupovalo. Dotáhli jsme to do nejvyšší soutěže, junioři pokaždé během mých pěti let udělali titul v celé Itálii. Pak jsem si řekl, že bych se měl vrátit. Člověče, uteče ti český hokej, musíš zpátky, říkal jsem si. Nebyla to pravda. Nic mi neuteklo, ale to jsem zjistil až s odstupem. Měl jsem v Itálii zůstat déle. Nic mi nechybělo, dokonce jsem si udělal i tamní trenérskou třídu."

V jakém jazyce jste dělal kurs? V němčině?
"Ale kdepak. V italštině! Německy jsem uměl z dob angažmá v Rakousku, italsky jsem se naučil brzy. Dokonce tak dobře, že jsem mohl zvládnout nároky trenérského studia. Byly to moc fajn časy."

Vídáte se občas s kamarády z reprezentace?
"Jednou dvakrát do roka jsou v Praze srazy olympioniků. Snažím se tam jezdit, protože kluky vidím strašně rád. Jen kdyby nebyla ta strašidelná cesta. Dálnice je permanentně zacpaná. Třeba posledně jsme jeli domů šest hodin. Hrůza"

Takže příště nevyrazíte?
"Ale vyrazím, to víte, že vyrazím."

K vašim velkým zálibám celý život patřilo chování poštovních holubů. Pořád se jim věnujete?
"Před chvílí jsem od nich přišel. Holubi jsou moje velká láska. Mám jich zhruba stovku, velcí podnikatelé mají chov třeba i dvojnásobný. Věnuju jim hodně času, baví mě to. Pravidelně se účastním závodů, to pak vždycky vyhlížím, kdy mi přiletí první holub."

Jak takové závody vypadají?
"Chovatalé z Brna nebo z celé Moravy se domluví, holuby naložíme do nákladního auta a to je odveze do určitého místa. Třeba do nizozemského Ostende, kde bývají velké závody. Tam jim dají čipy a připraví ke startu. V jednom okamžiku vyletí deset tisíc holubů, vyhraje jen jeden."

Kolik hodin ti vaší z Ostende do Brna letí?
"V šest hodin ráno je vypustí a večer v sedm je mám u sebe. Dokážete si to představit? Je to víc než tisíc kilometrů, oni se musejí zorientovat a najít cestu k domovu. Dokážou to takhle rychle. Už víme, jaké bývají zhruba intervaly. Když se pak mají holoubci přiblížit, my chovatelé je s napětím vyhlížíme, o překot si telefonujeme. Parta nadšených holubářů je jako v transu. Přál bych vám zažít ty pocity, když vidíte, jak vaši holubi najednou zakrouží po té strašné štrece nad domem."