Má 48 let a dál válí! Drtí mě nová pravidla, směje se Petr Gulda
Zatímco jeho vrstevníci už dávno pověsili brusle na hřebík, obránce Petr Gulda pokračuje i v úctyhodných osmačtyřiceti letech v bohaté kariéře. Ve středu vstoupil v dresu druholigového Valašského Meziříčí už do své třicáté sezony v dospělém hokeji. A co víc, stále patří mezi top hráče soutěže a má rychlost i skvělý přehled. "Musím přiznat, že po utkání jsem seděl a říkal si, co tady chci ještě dělat. Po zápase mě všechno bolí," prozrazuje v rozhovoru pro hokej.cz.
V předchozích sezonách už několikrát hlásil konec kariéry, ale přišel nový ročník a měl znovu chuť hrát a prakticky denně být se svou hokejovou rodinou. "Jakmile se dobijou baterie, tak znovu naskočím, takže už raději nebudu vyslovovat, že někdy skončím. Ale tentokrát už na sobě opravdu cítím, že to bude poslední sezona. Ani jsem už nepočítal s tím, že budu ještě hrát, protože dospívám k názoru, že to brzy zabalím. Ale Honza Vavrečka mi zavolal, jestli si nechci prodloužit kariéru," líčí.
Po zápase mě všechno bolí. Seděl jsem a říkal si, co tady chci ještě dělat
Nad nabídkou moc dlouho neuvažoval a rázem se ocitl ve Valašském Meziříčí, to patří k tradičním účastníkům východní skupiny druhé ligy. "Oficiálně ještě smlouvu podepsanou nemám, ale vypadá to tak, že budu pokračovat," přiznává Petr Gulda. V dresu s bobrem na prsou má za sebou už mistrovské utkání s Porubou, v němž Valaši vyhráli 5:4. "Vítězství bylo příjemné, ale musím přiznat, že po zápase jsem seděl a říkal si, co tady chci ještě dělat," pokračuje osmačtyřicetiletý obránce.
Ačkoliv v kariéře měl to štěstí, že se mu vyhýbala vážná zranění, tělo se už začíná ozývat. "Sice jsem pořád zdravý, ale po zápase mě všechno bolí a následující den to je úplná katastrofa. Domluvili jsme se, že po středečních zápasech mám v plánu regenerační volno," potvrzuje Gulda, který se stále udržuje ve výborné kondici. "Už nemůžu běhat, protože mě při tom bolí kolena, ale hodně jsem jezdil na kole. Hraju tenis a snažím se přes léto zkrátka pořád hýbat a trénovat," hlásí Petr Gulda.
Bráním se tomu, že jednou budu muset skončit, ale konec už se blíží
V červenci oslavil už osmačtyřicáté narozeniny, přesto má chuť stále hrát. "Ale už se ten konec blíží, rok od roku je to těžší a těžší. Bráním se tomu, že jednou budu muset opravdu skončit," říká veterán, jenž bydlí v Kravařích ve Slezsku, kde dost času tráví odpočíváním. "Potřebuju ho stále víc a víc, ledu už mám dost," usmívá se Gulda, jemuž rodina do hokeje příliš nemluví. "Žena už se k tomu nevyjadřuje. Stále mě tlačí do trénování, protože za chvíli už půjdu do důchodu," směje se.
Kvůli svému úctyhodnému hokejovému věku čelí v kabině i drobným posměškům. "V Novém Jičíně si dělali legraci, ale ve Valašském Meziříčí jsem teprve měsíc a půl. Někteří to už zkoušejí, s tím se prostě musí počítat. Rád příjmu, ale taky rád rozdám," culí se Petr Gulda, který nastupuje po boku hráčů, kteří jsou třeba až o třicet let mladší. "Je to zvláštní. Přišel jsem do kabiny a slyšel tam samé vykání. Rozhodně nevyžaduju, aby mi někdo vykal," vypráví dál sympatický hokejista.
MS? Na takovou událost se nezapomíná. Škoda, že nevyšla i olympiáda
Za roky, co už se pohybuje po stadionech, se hokej razazntně proměnil a s tím musel Petr Gulda měnit i svůj herní styl. "S tím ani tolik problém nemám, hlavně jsem se musel přizpůsobit pravidlům. To hybridní zakázané uvolnění je pro nás obránce, a pro mě konkrétně, mnohem těžší. Předtím rozhodčí zapískal a už jste nemusel jezdit, teď musíte jet až po čárky. Takže mě drtí pravidla," líčí pobaveně Gulda, který si před dvaceti lety zahrál na světovém šampionátu za Německo.
"Na takovou událost se nezapomíná, i když těch zápasů bylo málo. Tehdy si to ještě člověk neuvědomoval, ale hlavě teď později se na to vzpomíná moc dobře. Jen škoda, že mi nevyšla ještě olympiáda. Tehdy mi tvrdili, že nemám vyřízené papíry a nemůžu hrát, přitom o dva měsíce později už vyřízeny byly," vzpomíná hráč s německým občanstvím. "Jsem jako ti Vietnamci, kteří mají růžovou knížku pro trvalý pobyt v České republice. Jsem veden jako cizinec," překvapuje Gulda.
Fanoušci psali, jestli si klub dělá srandu, že zve takového starého dědka
Loni po takřka sedmi letech nečekaně opustil Nový Jičín a v průběhu rozehrané sezony se vydal k našim západním sousedům do třetiligového Deggendorfu, kde působí jeho syn Denis. "To angažmá bylo neplánované. Chtěl jsem, aby se tam kluk chytil. Zeptal jsem se trenéra, jestli se můžu jet s nimi sklouznout. A hned se mě ptal, jestli tam nechci zůstat. Pak to přednesl na výboru a když se podívali na ročník, tak se trošku lekli. Říkal jsem, že o mě nejde a ať vyřeší kluka. Začal tam 26. prosince a mi pak zavolali 8. ledna," popisuje odchod do Německa. S Guldou v týmu nastupovali i další veteráni Pavel Vostřák a Jan Benda.
"Možná i proto jsem dostával nakládáno na sociálních sítích. Lidé tam psali, jestli si oddíl dělá srandu, že tam pozvou takového starého dědka. Bojoval jsem s fanoušky, rodiče mladých kluků to rovněž moc neunášeli. Musím přiznat, že rodiče jsou největší paseka v hokeji a dalších sportech," říká Gulda, který má ještě jedno tajné přání. "Moji kluci hrají spolu a optimální by bylo, kdybych si s nimi mohl ještě v jednom klubu zahrát. Třeba v jedné formaci, to by byla úplná bomba!," rozzáří se na závěr.
Share on Facebook
