Miroslav Fryčer slaví dvoje narozeniny, po transplantaci jater je vděčný za každý nový den
Jeho životní příběh by byl dobrou předlohou pro film z produkce Hollywoodu. Miroslav Fryčer má za sebou spousty hokejových úspěchů, ale také okamžiky, kdy se pomalu loučil se životem. Býval nahoře, později se díval smrti do očí. Někdejší útočník Vítkovic a československé reprezentace prorazil do zámořské NHL, aby si splnil svůj sen. Neváhal emigrovat a spálit s domovem všechny mosty. "Už je to hodně let, ale udělal bych to znovu. Určitě! Nikdy jsem toho nelitoval, protože jsem nechtěl žít v zemi, kde svoboda znamenala jen prázdný pojem," říká chlapík, který 27. září oslavil 50. narozeniny.
Ještě nedávno se Fryčer pohyboval ve vrcholovém hokeji. Trénoval Vítkovice, později prvoligový Havířov. Tam ale během minulé sezony skončil a tak trošku se vytratil. "Hokej sleduju stále, ale spíš z povzdálí. Doma na internetu, u televize. V noci se sledujeme přenosy z OHL, kde hraje syn mé ženy Adam Sedlák. Občas mi zavolají vítkovičtí kluci jako Péťa Hubáček, Jirka Burger, Pavel Trnka. Ale na stadion moc nechodím," přiznává.
Trenéřina, práce agenta. Kam povede další cesta?
Po odchodu z Havířova se Fryčer věnuje věcem, na které předtím neměl čas. "Žiju spokojeným rodinným životem. Před půl rokem jsem se po dvouleté známosti oženil, koncem záží jsem slavil padesátiny. Opravdu si nestěžuju. Svým způsobem se i trošku nudím. Manželka měla určité zdravotní potíže, v brzké době si sedneme a rozhodneme se co dál. Zvažujeme, kam povede naše další cesta," konstatuje.
Není prý vyloučeno, že se Fryčer a jeho paní vydají do Kanady. V tamním juniorském týmu Peterboroughu hraje Adam Sedlák, jehož čeká v červnu draft NHL. "Adamův úspěch může v našem případě leccos ovlivnit, ale nemá cenu předbíhat. Víte, jak to v hokeji chodí. S manželkou si to musíme promyslet především sami. Adam je v podstatě dospělý, to samé můj syn z prvního manželství, který hraje fotbal za Baník. Dcera se věnuje atletice a studuje vysokou školu. Děti nás už v podstatě nepotřebují, nic nás tady vlastně nedrží," reaguje.
Fryčerovi se možná vydají do ciziny, kde Miroslav roky působil, možná zůstanou. Hodně může ovlivnit i případná trenérská nabídka. "Místa v dobrých týmech jsou obsazena, kdybych měl jít trénovat, tak do klubu, kde to má smysl. Nikdy neříkej nikdy - tohle pravidlo platí i v mém případě." Stále působí i jako hráčský agent, byť v menší míře. "Mám pár svých hráčů, kterým se moje agentura věnuje. Spolupracuji s Robertem Spálenkou a Sport Investem, naše vztahy jsou založeny na kamarádství. Myslím, že to funguje velice dobře. Ta práce mě baví, ovšem řekněme si otevřeně, že talentů v českém hokeji ubývá. Už to není jako dřív," přidává.
Emigrovali jsme všichni, nemohl jsem tady rodiče nechat
O současném dění má Fryčer stále velmi dobrý přehled. Jeho názory na práci s mladými jsou zajímavé, ničím neovlivněné. Bývalý vynikající útočník má odstup, sám velmi dobře ví, jak těžké je dostat se z nuly až na vrchol. Do Vítkovic přišel kdysi v dorostencekém věku z Karviné a během kratičké doby patřil k oporám ligového celku. "Sešel jsem se v týmu třeba s Láďou Svozilem, který byl z Prostějova, byli tam další výborní kluci jako Franta Černík a další. Naším největším úspěchem je mistrovský titul z jednaosmdesátého," vzpomíná.
Parta vítkovických šampiónů se loni po letech sešla při příležitosti výročí vítkovického hokeje. "Já tam být nemohl, což mě mrzelo. Každopádně mám tu mistrovskou radost pořád před očima. Na starém stadionu Josefa Kotase panovala fantastická atmosféra - to mi v dnešním moderních arénách trochu chybí. Jsou moderní, pohodlné - ale trošku chladné. Ve Vítkovicích jsme tehdy vytvořili se Svozilem a Černíkem útok, který se bezvadně doplňoval. V lepším jsem nikdy nehrál," hlásí.
Všichni spoluhráči jsou pořád ve spojení. "Franta má spoustu funkcí v klubu a na svazu, Láďa také dělá pro Vítkovice. Když s někým kamarádíte přes třicet let, je to silné pouto." Zmíněné trio se rozpadlo v roce 1981. Po prvenství v lize Miroslav Fryčer emigroval. "Rozhodli jsme se odejít celá rodina. Bylo mi jasné, že tady nemohu rodiče nechat. Okamžite by je vyhodili z práce, nastaly by represe. Připravovali jsme to pečlivě," říká. Do zahraničí se vydal i Fryčerův tatínek Jaromír, výborný hokejový trenér. "Tátovi vděčím za všechno. Předběhl dobu, odhadl, že hra bude založena na dynamice. Na bruslení. Měl jsem díky němu skvělý základ."
Plán B: Přeplavat Dunaj do Rakouska
Rodiče vedli talentovaného mladíka k všestranosti. "V tehdejší době se dal vedle hokeje stíhat i fotbal. Nebo házená. Naši byli staří sokolové, sport byl prioritou," vzpomíná. Emigrace znamenala osudový a nejtěžší životní krok. "V Americe jsem předtím byl na týden nebo dva, třeba když jsme tam hráli mistrovství světa dvacítek. Ale přijet natrvalo? To jsem si nedokázal dopředu představit. Hrál jsem drzý agresivní hokej, s tím problém nebyl. Zato řeč mě limitovala. Musel jsem se rychle naučit anglicky, komunikace byla v začátcích nejtěžší," přibližuje.
Aby mohli Fryčerovi opustit republiku, museli nejdřív najít vhodný způsob. "Měli jsme plán A, ten se týkal odchodu přes Jugoslávii. Plán B byl dramatičtější, uvažoval jsem o tom, že přeplavu Dunaj do Rakouska. Naštěstí jsme ale v létě dostali výjezdní doložku, tím to všechno bylo jednodušší." Miroslav zvaný "Frigo" věděl, kam se vydá. "Už dva roky jsme měli s Láďou Svozilem smlouvy v Quebeku. Láďa by šel taky, ale zlomil si nohu. Myslím, že ho to dodnes mrzí. Stejně jako mě, protože ve dvou by se nám to táhlo lépe a Láďa by také patřil k osobnostem ligy. Byl to výborný hráč," tvrdí.
Fryčer začínal u Nordiques, měl dopředu určité informace. I když samozřejmě zprostředkované. "Nebyly mobily, pamatuju si, jak jsem chodil volat z pošty Peteru Šťastnému, psali jsme si dopisy. Kluci Šťastní mi obrovsky pomohli. Peter, Tonda a Marián mě vzali mezi sebe jako čtvrtého bráchu, nikdy jim to nezapomenu," vzkazuje. Po první sezoně v Quebeku putoval Fryčer do Toronta, u tamních Maple Leafs strávil sedm sezon. Krátce pak vypomohl Detroitu a Edmontonu. "Jako mám ve svém srdci Vítkovice, stejně tam patří i Toronto. Jsem velmi šťastný, že je moje jméno uvedeno v souvislosti s tak slavným klubem," kvituje.
Rok plný oslav. Nejprve padesátiny, pak deset let od transplantace
Fryčer tehdy poznal, jak je za Atlantikem těžké hrát hokej a být přitom z Evropy. "Místní na nás pořádali hon. Rozhodčí pouštěli tvrdý hokej, mydlilo se to hlava nehlava. Ale mně to nevadilo," upozorňuje. Byl zocelen lítými boji na všech frontách. Našel v sobě sílu odejít z domova, neměl se kam vrátit. "Dneska bych udělal totéž. Šel jsem za svým snem a bylo mi jedno, kudy ta cesta povede. Svým způsobem jsem dost riskoval, jenže bez toho bych cíle nedosáhl."
Když skončil v NHL, zamířil zpátky do Evropy. Fryčer hrál za německý Freiburg, poté se dal na trenérskou práci. V německu i posléze v Itálii, kde má stále výborné jméno. Krátce se objevil doma, trvale se vrátil až koncem 90. let. Tehdy ho trápily vážné zdravotní potíže, jež mohla vyřešit jedině transplantace jater. "Byl to pro mě životní zlom. Uvědomil jsem si úplně všechno. Ležel jsem na smrtelné posteli a nevěděl, co bude," přiznává.
Náročný zákrok se podařil, i když původní prognóza nebyla zrovna optimistická. "Po takové transplantaci se naplno uzdraví jen dvacet procent lidí. Šel jsem do toho, protože nic jiného nezbývalo. Vidíte, v prosinci to bude už deset let. Od té doby slavím dvoje narozeniny. Ty první byly v září, druhé v prosinci. Teď to vyšlo shodou okolností na kulatiny," usmívá se. Podle kalendáře je mu padesát, druhou životní šanci dostal před deseti lety. "Druhá šance - to je skutečně správné slovo. Všechno jsem si uvědomil. Od té doby si vážím maličkostí, jsem vděčný za každý nový den. Dostal jsem ještě jednu životní příležitost a tu si ujít nenechám," dodává závěrem.
Share on Facebook
