Mládež mě naplňuje. Pořád bych ale byl nejradši na ledě, říká Jan Snopek

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

V Česku nejvíc válel za Pardubice, se kterými v roce 2005 slavil mistrovský titul. Jan Snopek díky své postavě vždy patřil mezi nepřehlédnutelné zadáky. Jak sám kdysi podotkl – jediným týmem, kterému v extralize nedal gól, byla Plzeň. A právě u indiánů teď Snopek už čtvrtým rokem trénuje mládež! „Naplňuje mě to, protože v tomhle věku jsou kluci tvární a chtějí se učit,“ říká asistent kouče mladšího dorostu Petra Vojana.

Mladí indiáni postoupili na mistrovství republiky coby nejlepší tým dlouhodobé fáze. Po slabším rozjezdu nakonec zapsali první vítězství, Liberec porazili 4:2. A měli z toho opravdu obrovskou radost.

Ještě nikdo na mistrovství neslavil vítězství tak bouřlivě jako právě vaši hráči proti Liberci. Čemu to přisuzujete?
Ta oslava zdůrazňuje, jak strašně těžký zápas to byl. Nastoupili jsme, jako kdybychom si ani neuvědomovali, na jakém jsme turnaji. Aspoň někteří hráči. Pak nám ale zlepšený výkon vyhrál zápas. S Libercem jsme se potkávali v sezoně a věděli jsme, že má hodně silný tým. I díky tomu se kluci vzchopili, protože po první třetině jsme strašně zaostávali. Naštěstí jsme se zmátořili. A že kluci měli takovou radost? Možná i proto, že se jim to krátí a v pondělí už se neuvidí, tak se chtějí bavit (směje se) Do těch oslav se promítne úplně všechno.

Zápas se divákům musel líbit mnohem víc než ten předešlý Hradce proti Přerovu, který byl hodně jednostranný, že?
Ten zápas jsem viděl jenom zčásti, ale když vysoko prohráváte, tak už těžko hledáte nějakou morální sílu. Tady to bylo otevřené celý zápas a Liberec je kvalitní mančaft, který chce hrát hokej a chce vyhrávat. Proto to bylo až do konce takhle napínavé. Na druhou stranu, nás to donutilo vyškrábnout ze sebe úplné maximum.

Do turnaje jste šli se suverénně nejlepší bilancí z celé extraligy. Sto bodů je úctyhodný výkon. Jak bylo těžké se od toho cestou na mistrovství oprostit a shodit ze sebe roli favorita?
My jako trenéři jsme tohle vůbec nevnímali, nevím jak kluci. Říkali jsme jim, že v těchhle kategoriích, nebo i vůbec, je to strašně zrádné. Za celou sezonu jsme nehráli proti stejným týmům, vždycky měly buď někoho zraněného, nebo ve starším dorostu. Ani my jsme skoro vůbec nebyli kompletní. Pár zápasů jsme třeba vyhráli jednoznačně, ale jinak to bylo o gól, o dva, zvlášť s Litvínovem nebo Libercem. Taky se těžko porovnávají ty skupiny, protože vím, že na východě se hraje trochu jiný hokej než u nás na západě. Role favorita je ošemetná, na ledě to vypadá jinak. Každý se na vás připraví, nikdo vás nepodcení, což se jiným týmům v sezoně občas stane.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Pomáhají klukům fanoušci? Z Plzně jich dorazila opravdu spousta.
V tomhle věku je to těžké. Může jim to pomáhat a může je to i svazovat, protože co si budeme nalhávat, většina těch fanoušků jsou rodiče, kteří je sem přivezli třeba i s nějakými dalšími vidinami. Reálnými i nereálnými. Mohou na kluky vytvářet tlak, ale zase je dobré vědět, že vás někdo podporuje, že je tady někdo s vámi a že bojujeme za celou Plzeň.

Jak se vůbec vyvíjí vaše trenérská kariéra?
Když jsem skončil s hokejem, šel jsem dělat ke staršímu dorostu, tenkrát k Láďovi Čihákovi. A zároveň jsem začal dělat kondičního trenéra SCM, což vlastně dělám doteď. S tím, že tři roky nazpátek jsem přešel k mladšímu dorostu.

Takže už jste u něj nějaký ten pátek. Jak vás baví trénovat právě tuhle kategorii?
Mě to samozřejmě naplňuje, protože v tomhle věku jsou kluci tvární a chtějí se učit. Když mají nějaké návyky, dají se odbourat mnohem líp než v juniorech nebo chlapech. Tady mají i tu domácí podporu, kdežto pak ve starším věku už ty vazby nejsou takové. Kolikrát se kluci třeba i stydí za to, že jim rodiče fandí. Opravdu je to tady takové čisté, že chtějí a mají tu vidinu. Když hraje kluk v mladším dorostu ve čtvrté lajně, tak nikde není psáno, že nebude hrát za dva roky pravidelně v první. V chlapech už jste tak trochu rozkastovaný, máte podle toho smlouvu, už vás kvůli něčemu kupují. Tihle kluci musí v každém zápase předvádět, že patří do nějaké lajny, a co platí jeden týden, nemusí platit druhý. A to se mi líbí.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Chtěl byste se v blízké době posunout ke starším kategoriím? Nebo dokonce k mužům?
Uvidíme, zatím mě naplňuje tohle a žádná další nabídka výš nepřišla. Pro mě ani nemá význam o tom přemýšlet. Vyloženě mě to zatím baví tady. Ale věřím, že když vás práce baví, tak u jakékoli kategorie. V tomhle asi problém nebude. Je to spíš o tom, že teď jdu odspoda, taky se učím od kluků a třeba potom přijde čas i pro mě, abych postoupil.

Jaký jste trenér? Jaký je váš styl?
Takové hodnocení by vždycky měli dělat jiní (usmívá se). Já si myslím, že se s Petrem (Vojanem) docela slušně doplňujeme. Když je potřeba povolit, tak po nějaké konzultaci povolíme. Když vidím, že je potřeba hodit nějaký fórek, tak ho hodím. Reagujeme, nemáme nějak rozdělené role. Ale když jsem slyšel názory o nás, tak Petr je ten zlý a já jsem ten hodnější.

Ale taky si na střídačce zařvete, ne?
My musíme! (směje se) Zápasy hodně prožívám. Nevím, jestli to rozhodčím vadí, nebo ne, snažím se už nehulákat na ně. Ale když kluky povzbudíme, nebo je na něco upozorníme, a zařveme, tak snad cítí, že jsme vtaženi do hry. Zkoušeli jsme párkrát být klidní, ale... Nejde to být klidný. Pořád to se mnou šije a pořád bych s nimi byl nejradši na ledě.

Určitě je příjemný pocit být součástí aktuálně velmi úspěšné mládežnické organizace, že?
Samozřejmě je příjemné být součastí a taky věřit tomu, že se na tom trochu podíláme. Je to nikdy nekončící práce. Mít medaile a výsledky ale podle mě zase není to hlavní měřítko, spíš je to o tom, abychom kluky připravovali dál a vychovávali jako lidi. Aby to nebylo jenom, že jseš dobrý hokejista. Musí to být i dobrý člověk, a to kolikrát třeba není. Kluci někdy mají jinou vidinu a potom to jsou sobci. Snažíme se je formovat i po téhle stránce.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter