Škarek v Lahti válí. Finové nic neošidí, proto jsou od nás odskočení, říká

Foto: Jukka Rautio

Jakub Škarek, talent jihlavské brankářské školy, má za sebou úvodní měsíce prvního zahraničního angažmá v Lahti. Přestože během letní přípravy nemohl po pověstném finském drilu ani zvednout nohy, v lize válí a zúročuje, co všechno na suchu natrénoval. Osmnáctiletý gólman odchytal deset zápasů a už dosáhl na své první čisté konto. Snem zůstává NHL, ale rozhodnutí pro finské Pelicans rozhodně nelituje!

Letní přípravu jste strávil ve Finsku, kde jsou na hráče velmi vysoké nároky. Jak jste ji zvládl? 
Na přípravu jsem nastoupil hned po konci baráže v Jihlavě. Měl jsem týden volno a pak jsem se hlásil v Lahti. Ze začátku to bylo určitě hodně náročné. Byl to obrovský tréninkový skok, od nasazení až po náročnost tréninku. Prvních čtrnáct dní jsem byl každé ráno rád, že jsem vstal z postele, protože mě všechno bolelo.

Nelitoval jste v těch chvílích?
Byl jsem opravdu rád, že jsem do Lahti šel, protože postupem přípravy jsem zjišťoval, jak se moje fyzická kondice zlepšuje a jak sílím. Všechno se pak přenáší do sezony a do zápasů. Cítím se v zápasech mnohem lépe než loni. Naučil jsem se spoustu nových cviků, v posilovně jsem i známé cviky dělal de facto poprvé. Všechny základy mě museli naučit, protože všichni kluci to dělají ve Finsku od mala. Například správnou techniku nadhozu nebo techniku dřepu. Obrovsky mi to pomohlo a jsem moc rád, že jsem udělal tenhle krok a vystoupil z komfortní zóny v Jihlavě. Každý den se tady maká a nic se nevypustí.

„Všichni hrozně respektují trenéry – co řeknou, to prostě platí, nikdo neodmlouvá nebo nehází kyselé obličeje, když jim něco vytknou.“

Zmínil jste fyzičku i techniku. Co pro vás bylo těžší?
Začátek byl hlavně o fyzické vytrvalosti, na což jsem z Česka moc zvyklý nebyl. Gólmani u nás moc neběhali, spíš jsme byli v posilovně nebo jsme dělali nějaké balónky a sprinty. Na dlouhé běhy jsem si zvykal až tady, a docela dlouho. Teď už mi běhy nedělají problém. V létě jsem běhal denně třeba deset kilometrů. Bylo důležité fyzičku nabrat, aby tělo vydrželo druhou část v posilovně. Po fyzičce už se trénovala síla a další věci.

Jací jsou vlastně Finové hráči?
Finové jsou jedni z nejlepších bruslařů na světě a zároveň mají jednu z nejlepších příprav na ledě i na suchu. Vědí, co dělají. Ví, jak tělo připravit na optimální výkon. Liga je hodně náročná, hrají se tři zápasy týdně a mají obrovské tempo. Je potřeba se na to připravit už v létě, aby tělo tu následnou zátěž vydrželo a podávalo co nejlepší výkony bez výkyvů, nebo jenom s malými.

O Finech je známo, že nic neošidí a do všeho jdou na 110 procent. Můžete to potvrdit?
Stoprocentně! Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Dopoledne jsme měli trénink normálně v posilovně, kde byli i trenéři, tak to jsem chápal, že všichni jeli naplno. Odpoledne jsem měli trénink individuálně, každý si ho mohl udělat, kdy chtěl. To už bylo bez trenérů. Ale Fini to jeli pořád na sto procent a nic neošidili. Proto hrají tak, jak hrají, a jsou v porovnání s Českem odskočení už v mladších kategoriích. Do dospělých se náskok jenom zvětšuje. Všichni hrozně respektují trenéry – co řeknou, to prostě platí, nikdo neodmlouvá nebo nehází kyselé obličeje, když jim něco vytknou.

Foto: Jukka Rautio

Absolutní respekt k trenérům, to není k vidění všude. Čím to je, že oni ho mají úplně automaticky?
Nevím to z vlastní zkušenosti, ale myslím si, že jim to vštěpují od nejmenších kategorií. Trenér je autorita a hráči ho poslouchat musí, ať se děje, co se děje. Vedou je k poslušnosti. Zároveň mají hráči obrovský respekt sami k sobě navzájem. Lidé jsou tu všeobecně moc hodní a vycházejí si vstříc. Moc se mi jejich nátura libí.

Jak to máte vy s morálkou udělat všechno podle kouče a naplno?
Byl jsem takový od malička. Kdyby se někdo zeptal trenérů v Jihlavě, řekli by, že jsem byl ten, co dělal všechno na sto procent. Když se řeklo deset, udělal jsem deset nebo spíš jedenáct. Tohle mě učil už táta. Jestli chci být lepší než ostatní, musím dřít více než ostatní a přidávat si. Ve Finsku mám možnost vidět, že to kluci dělají automaticky, což třeba v Česku úplně normální není. Můžu mluvit z vlastní zkušenosti, že i když se řeklo deset, někdo udělal jenom osm. Od mala jsem chtěl být ve všem nejlepší, takže jiná cesta než přes dřinu a přidávání není. Jenom se mi to potvrdilo. Jestli chci být dobrý, jinudy cesta nevede.

„Máme výborného kondičního trenéra, který býval osobním koučem Sebastiana Vettela z Formule 1.“

V českých týmech mládeže někdy dochází k nešvaru, že nejuznávanější je ten, který toho nejvíce ošidí. Tohle ve Finsku nefunguje, že?
Jak říkal Radek Koblížek, co hraje v Kärpätu. Kluci-spoluhráči chtějí po každém maximum, které může týmu dát. Když to tak nedělá, tak mu dají vědět, že takhle ne. Jaké to je v mladších kategoriích, nemůžu říct z vlastní zkušenosti, protože jsem tu nebyl, ale zřejmě to bude stejné, protože když občas koukám na mládežnické tréninky, jedou se v obrovském tempu. Kluci jsou díky tomu ohromně šikovní a neskutečně rychlí. To se přenáší i do kategorie dospělých – naše tréninky také mají obrovské tempo a jsou náročné. To se mi moc líbí.

Naučil jste se nějaký nový a zajímavý cvik?
Máme výborného kondičního trenéra, který býval osobním koučem Sebastiana Vettela z Formule 1. Má celou škálu cviků. Od dynamické rozcvičky, cviky na core nebo na nohy. Nových cviků jsem dělal tolik, že nemůžu ani jeden vypíchnout. Během léta jsme cvičili dost přitahovače, takže jsem potom nemohl vůbec zvednout nohy, protože jsem na takové cviky nebyl vůbec zvyklý. Na ledě jsou pak nohy silnější a mnohem lépe pracují v těžké zátěži. Díky cvikům, které jsem dělal a dělám, je tělo mnohem více připravené na zápasy a sezonu.

Už za sebou máte deset duelů. Jaká je z vašeho pohledu finská soutěž?
Ze začátku mi kluci hodně pomohli, protože hned první zápas byla velká škola. Prvních deset minut jsem koukal, jak je ten hokej rychlý. Tréninky sice mají velké tempo, ale zápasy jsou o něčem jiném. Zápas se nedá tréninkem nahradit. Kluci mi hodně pomáhají i třeba po tréninku, když si přidáváme a oni na mě střílí z nějakých situací, které se v zápase vyskytují. V zápase blokují střely a čistí prostor před brankovištěm. Měl jsem občas problém s rozehrávkou za bránou, ale letos je to v pohodě, protože si umějí výborně najet, křiknou si a pro mě je to pak jednodušší. Je hrozně moc věcí, které jsou odlišné od minulých roků.

Foto: Jukka Rautio

V Lahti jste členem velmi mladého mužstva, kterému se daří…
Nemáme za sebou ani třetinu sezony, čeká nás ještě strašně moc zápasů. Teď bude důležité, aby se nám pořád dařilo a sbírali jsme body. Abychom došli na cíl, který jsme si dali před sezonou. Tým máme výborný se skvělou partou a hodně mladý, protože nejstaršímu hráči je asi 29 let a je to brankář. Klíčové role hrají kluci, kterým je 24 nebo 25 let. Je tady docela legrace, i když vtípkům ve finštině moc nerozumím. V kabině je dobrá atmosféra a já jsem maximálně spokojený.

Jaké týmové cíle jste si tedy dali?
Dali jsme si cíl, abychom byli v první šestce. Nebude to lehké, protože liga je ohromně vyrovnaná. I když jedeme na zápas s posledním týmem tabulky, jsme rádi, že body vezeme. Nikdo nic zadarmo nedá a všichni mají obrovskou kvalitu. Každý zápas je obrovský boj o body a o to je potom lepší. Poslední zápas jsme hráli s Jyväskylä a vyhráli jsme 3:1. Je to tým, který loni vyhrál Ligu mistrů, ale teď se jim úplně nedaří. Ale na to, že jsou druzí od konce, hrají výborný hokej a zápas mohli klidně vyhrát.

„Je tady docela legrace, i když vtípkům ve finštině moc nerozumím. V kabině je dobrá atmosféra a já jsem maximálně spokojený.“

Odchytal jste deset z osmnácti utkání, což je slušná porce. Pomohlo vám i takové zatížení k rychlejší adaptaci?
Byl jsem překvapený, že chytám tolik zápasů. Upřímně jsem to vůbec nečekal. Určitě mi to hodně pomáhá, protože je to lepší, než abych seděl na střídačce. Teď se střídáme s kolegou tak nějak pravidelně, dostáváme prostor padesát na padesát. Aktuálně mám o dva zápasy více než kolega, ale to nehraje vůbec žádnou roli. Pro nás, asi můžu mluvit i za něj, je důležité, že tým boduje, ať chytá kdokoliv. Zatím se daří a nějaké body vždycky urveme. Jsem strašně rád, že chytám, a doufám, že to tak bude i pokračovat.

Jste si s Juho Olkinuorou dobrými kolegy?
Jsme pro sebe konkurenty, protože jsme podobně založení. Oba chceme vždycky chytat, takže soutěživost mezi námi panuje už na tréninku. Zároveň jsme výborní kamarádi. Ze začátku mi pomohl se cviky v posilovně, protože on je téměř jako stroj. Má výborně natrénováno, takže mi radil v posilovně a pak i na ledě, jak jednotlivé cviky dělat nebo třeba jaké jsou fígle, abych si trochu pomohl. Jsme konkurenti, ale i kamarádi, a tak by to mělo být. Přejeme druhému v zápase, aby se dařilo týmu a vyhrávali jsme. Na tohle jsem měl štěstí i v Jihlavě, kde jsme si s brankářskými kolegy vždycky sedli. Musím to i zaklepat.

Zmínil jste, že Finové jsou už od mladších kategorií hodně rychlí a šikovní. Našel byste na nich ještě něco dalšího?
Mají mnohem prudší a rychlejší střely, ale všechno se odvíjí už od bruslení. Hráči vědí, že v jedné situaci mají možností více. U nich si nikdy nejsem jistý, jestli vystřelí. V extralize, když je hráč mezi kruhy, tak je na devadesát procent jasné, že vystřelí. Ve Finsku to ještě může nahrát za mě, takže proti hráči nemůžu vyletět z brankoviště. Musím se maximálně soustředit na střelu, ale pořád je potřeba počítat s dalšími variantami. Hráči jsou schopní nahrát za brankáře úplně přesně na hokejku, ze které to pak může dát úplně do prázdné. Hráči jsou obrovsky kvalitní a do budoucna mi taková zkušenost může jenom pomoci.

Foto: Jukka Rautio

Jak vypadá váš zápasový den?
Vstávám okolo osmé, nasnídám se a pak máme poradu, aby nám trenéři ukázali, co jsme dělali dobře nebo špatně v předešlých zápasech. Každý potom jdeme na svoji individuální rozcvičku, abychom se připravili na ranní rozbruslení. Někdo jde do posilovny, někdo se jde proběhnout a pak máme společné rozbruslení na čtyřicet až padesát minut. Jdeme na oběd a já si jdu většinou ještě lehnout. Před odchodem se ještě trochu najím a jdu na zápas. Po zápase máme večeři v kabině, abychom rychle dočerpali živiny, a regenerujeme.

Co míváte k večeři? Někde se jedí pizzy...
Pizzu jsem neměl pěkně dlouho. Většinou máme kuřecí s těstovinami nebo brambory s nějakým masem. Hodně jedou saláty. K pití máme vodu nebo nějaké proteinové nápoje. Berou tady i stravu po zápase hodně profesionálně. Vědí, že je potřeba po zápase do padesáti minut dočerpat živiny a dobře se najíst. Stejně je to i s obědy, jsou také na vysoké úrovni. Dělají všechno proto, aby hráč podával co nejlepší výkony.

V Lahti máte na mapě dobrou strategickou polohu, ale jak vám výkony narušuje cestování?
Lahti má výbornou polohu. Oproti jiným týmům máme všude tak nějak stejně daleko. Třeba Kärpät má všude hodně daleko, pro nás je to nejvzdálenější soupeř. Byli jsme tam zatím jednou, ale letěli jsme, takže to je hodinka cesty na letiště, pak hodina letu a dvacet minut cesty z letiště k nim na zimák. To se dá zvládnout. Jinak na ostatní zápasy jezdíme okolo dvou, maximálně tří hodin, ale autobusy jsou obrovsky pohodlné. Když mám dobré písničky nebo knížku, cesta se dá zvládnout v pohodě.

„Už umím nějaké barvy, počítat, části výstroje a fráze potřebné do života. Zvládnu si objednat i v restauraci, ale pořád jsou to spíše ruce a nohy.“

Už jste naťukl jazyk a že svým spoluhráčům nerozumíte. Jaká je finština?
Musím říct, že to je těžký jazyk. Snažím se do něj dostávat a učit se. Už umím nějaké barvy, počítat, části výstroje a fráze potřebné do života. Zvládnu si objednat i v restauraci, ale pořád jsou to spíše ruce a nohy. Kustodi moc anglicky neumí, jeden trošku, ale druhý je starší, takže ten anglicky nemluví skoro vůbec. Musím se tam prostě domluvit finsky, jestli mi nabrousí brusle nebo můžu dostat novou hokejku. Je to důležité i pro kabinu, protože kluci vidí, že se snažím zapojit do jejich životního stylu a jazyka. Když nevím finsky, prostě se domluvím angličtinou, se kterou nemám absolutně žádný problém. Měl jsem na základní i střední škole výborné učitele.

Program asi máte nabitý. Najdete v něm nějaký volný čas?
Když jsem do Finska šel, tak jsem si říkal, co budu dělat, protože jsem byl zvyklý pravidelně chodit do školy. Volného času ale moc není. Jsem rád, že chvilku ležím a odpočívám, protože je to hodně náročné. Hrají se tři zápasy týdně, a i když chytám jenom dva, tak je to fyzicky i psychicky hodně těžké. Ve volných chvílích čtu, poslouchám písničky nebo koukám na filmy. Hlavně jsem ale pořád student gymnázia v Jihlavě, takže se hlavně učím na zkoušky a k maturitě. Bude těžké naučit se tři předměty a z češtiny ještě povinnou četbu, takže mě do školy čeká ještě hodně práce. Budu se snažit studovat, co to půjde, a také si dodělávat věci, co spolužáci probrali. Chtěl bych tímto učitelům i paní ředitelce poděkovat, že mám možnost studovat i na dálku z jiné země. Vzdělání mi určitě pomůže po kariéře.

Sháněl jste si v Lahti bydlení sám, nebo vám pomohl klub?
Lahti mi půjčilo byt v centru města, takže si nemůžu vůbec stěžovat, protože to mám všude kousek. Větší obchody mám pět minut autem nebo dvacet minut pěšky. Zimák mám patnáct minut pěšky. Město má sice asi 130 tisíc obyvatel, ale hlavní část města je velká asi jako Jihlava. Je to krásné město, lidé jsou moc vstřícní, takže jsem tady maximálně spokojený.

Jak velkým plusem je, že máte v týmu Čecha Hynka Zohornu?
Je to velká výhoda, zrovna jsme se o tom nedávno bavili. Kdybychom tady byli jeden nebo druhý sám, bylo by to pro nás mnohem těžší. Pomůže, když si můžeme promluvit spolu česky. Oba máme stejnou českou povahu a smysl pro humor, což Finové nemají. Zasmějeme se věcem, kterým třeba rozumí jenom Češi. Máme tady výbornou partu s jedním rakouským a švédským hráčem, se kterými se zveme navzájem na snídaně, když máme volné dny. Děláme nějaké palačinky nebo míchaná vajíčka, pokecáme a užíváme si pohodu. Vycházíme výborně i se zbytkem týmu, ale jsme s Hynkem oba rádi, že tu můžeme být v jednom týmu spolu.

Nastínil jste finský humor. Jaký je?
Abych řekl pravdu, když spoluhráči spustí finsky, moc jim nerozumím, ale myslím, že je to oproti českému humoru prostě jiné. Mám pocit, že se smějí i méně. Když budu mluvit, s čím mám zkušenost, v Jihlavě byla v kabině legrace pořád. Neustále se házely nějaké vtípky. Tady je to vážnější. Navíc, když začne trénink, jde legrace stranou. Všichni jsou na tréninku stoprocentně soustředění.

„Finsko nebo Švédsko je skvělý mezikrok mezi Českem a Amerikou. Hráče to zocelí i po mentální stránce, protože se o sebe naučí starat. Kdybych se měl znovu rozhodnout, udělám to stejně.“

Jak blízký je pro vás cíl zahrát si NHL?
Je to ten největší cíl, který mám. Byl bych moc rád, kdybych si tam někdy zahrál. Cesta bude obrovsky dlouhá a náročná. Teď se soustředím na tu část své kariéry ve Finsku, kde nejde nic vypustit a je to obrovsky náročná liga. Chci odvádět maximální výkony a po sezoně se uvidí, co a jak bude. Bude záležet na mých výkonech, ale také na lidech z Islanders, kteří budou rozhodovat, co bude nejlepší pro můj vývoj. Já se musím jenom snažit makat na každém tréninku, poslouchat trenéry, zlepšovat se a čekat, jak se to vyvine. NHL je pro mě obrovský cíl a sen, jednou bych si tam chtěl zahrát.

Jak se těšíte na turnaj dvacítky, který vás čeká na domácí půdě v Hodoníně?
Těším se. Rodiče za mnou přiletěli už minulý týden ve čtvrtek. Přijeli po třech nebo čtyřech měsících, co jsem tu byl sám. Byli jsme se projít po Lahti a po Helsinkách. Kvůli mamce a ségře jsme se stavili na nějakých nákupech, protože mají nákupy rády. Bylo to super, protože mi chyběli. V pondělí letíme domů, budu poprvé spát doma po čtyřech měsících. (rozhovor vznikal o víkendu, pozn. red.) V úterý jdu do školy na zkoušky a pak hned odjíždím na sraz dvacítky. Těším se domů i na sraz, protože je vždycky super možnost zahrát si za národní tým. Je to pro mě jeden z posledních mládežnických turnajů, takže doufám, že uděláme nějaký dobrý výsledek. Co jsem koukal na soupisky týmů, budou všichni našlapaní, tak doufám, že se jim minimálně vyrovnáme.

Vzhledem k tomu, že už máte zkušenost se zahraničím: Je něco, co byste vzkázal mladým hráčům do České republiky?
Ještě nejsem ve Finsku tak dlouho, abych mohl rozdávat moudra. Možná by mohl více vyprávět Dominik Hrachovina, který tu byl pět nebo šest let. Já osobně jsem strašně moc rád, že jsem ten krok z Česka udělal. Hokejistovi to pomůže po fyzické stránce, protože se tu trénuje v obrovském tempu a ve velkém objemu, řekl bych, že mnohem více než třeba v Jihlavě. Tréninky jsou i komplexnější. Určitě bych se nebál zvolit Finsko nebo Švédsko, když chce hráč jít potom do Ameriky. Do Česka je to kousek, rodiče to mají hodinu a půl na letiště, pak dvě hodiny v letadle a hodinu z letiště, takže můžou být za chvíli u mě. Je to skvělý mezikrok mezi Českem a Amerikou. Hráče to zocelí i po mentální stránce, protože se o sebe naučí starat a uvařit si. Tenhle krok hodnotím obrovsky pozitivně a jsem strašně rád, že jsem ho udělal. Neměnil bych. Kdybych se měl znovu rozhodnout, udělám to stejně.

Foto: Klára Petrásková

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz