Zlatý gól? Strašná euforie, rozplývá se Kašpar. Atmosféra byla neskutečná

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Plzeň je mačkala, ale oni věděli, že musí být trpěliví. A počkat si na jednu šanci, ze které rozhodnou. Přesně tak se nakonec stalo a mladší dorostenci Mountfieldu se v Ostravě ponořili do mistrovské euforie! „Venku se nám dařilo víc než doma. Štěstí, že se republika v Hradci hrála minulý rok, a ne letos,“ směje se Jaroslav Kašpar, který rozhodl sobotní bitvu s Libercem a ve finále připravil oba hradecké góly.

Fanshop

Jaký to byl pocit, když dal Daniel Šedivý pět minut před koncem rozhodující gól?
Byl jsem u toho na ledě, takže strašná euforie, strašná radost. A na druhou stranu strašná zodpovědnost, abychom to těch posledních pět minut udrželi, nedostali gól a pak si to mohli užít.

Ale úplně stejně těžký pro vás byl celý zápas.
My jsme si zvykali na ten plzeňský hokej, protože jsme proti nim ještě nehráli. Ze začátku hráli hodně tvrdě, až postupem času jsme si na to zvykli. Dostali jsme sice prvního góla, ale podařilo se nám vyrovnat. A pak když Šéďa vstřelil toho druhého góla pět minut před koncem, tak už jsme se s klukama radovali a doufali, že to dotáhneme do vítězného konce.

Hrála svou roli i nervozita z velkého finále? Na začátku jste inkasovali ve vlastní pětiminutové přesilovce...
Nemyslím, že by v tom byla nervozita. Spíš to, že jsme neznali hru Plzně. Hrála opravdu tvrdě, jakékoli oslabení hráli strašně aktivně a my jsme na to vůbec nebyli připraveni. Hráli jsme to pasivně a ne na 120 procent, jak bychom měli.

Zápas nepřinesl moc krásných hokejových akcí, byl to spíš boj. Souhlasíte?
Moc pěkných akcí tam nebylo. Trenér nám říkal, že se musíme hodně vyhýbat jejich střetům, že jdou hodně do těla. A že musíme hrát trpělivě a počkat si na tu šanci, která říkali, že přijde. A ona přišla a Šéďa ji využil.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Jak jste ze střídačky vnímali tu pekelnou atmosféru v hale?
Bylo to něco neskutečného! Já ani nevím, kolik tam bylo lidí. Dobrých pět set. Plzeň tam měla kotel, pak jim přišli ještě starší kluci fandit. My jsme taky měli kotel, ten taky fandil. Pořád se řvalo a byla to neskutečná atmosféra. Užívali jsme si to.

Před takovou kulisou asi nikdo z vás ještě nehrál, viďte?
No, já jsem jeden takový zápas měl, když jsme hráli finále krajské ligy dorostu. Tam na nás bylo asi šest set lidí, taky se hodně fandilo. Ale tohle byla extraliga a finále, takže zase o level výš.

Byl to pro vás nejtěžší zápas sezony?
Jeden z nejtěžších. Ten nejtěžší zápas bych za mě řekl, že byl druhý v semifinále s Třincem. Z mého pohledu hrál Třinec opravdu výborně. Dotáhli jsme to až do nájezdů a tam jsme rozhodli, postoupili jsme dál.

Doma vás svazovala povinnost udělat druhý krok a postoupit, herně vám to moc nešlo. Zato venku mnohem líp, a teď na mistrovství se to vlastně potvrdilo...
Je to tak, venku se nám dařilo víc než doma. Štěstí, že se republika v Hradci hrála minulý rok, a ne letos (směje se).

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Šli jste si za tímhle cílem celou sezonu?
Od prvního zápasu, co jsme porazili Pardubice, jsem věřil, že se na republiku dostaneme. Protože to nás hodně posunulo dopředu. Dostali jsme se sem se sedmi porážkami za celou sezonu, pak jsme tam měli nějaké výhry v prodloužení a nájezdech, jinak jsme všechno vyhráli. Takže sezona hodně úspěšná.

Plzeň jste celou dobu sledovali jenom na dálku, byla ještě suverénnější než vy. Říkali jste si, že to bude v republice číslo jedna?
Říkali jsme si, že bude dobrá. Nevěděli jsme tedy, jaký hrajou hokej, a proti nám hráli hodně důrazně. Tu první třetinu jsme přežili, protože jsme si říkali, že to nemůžou vydržet až do konce zápasu.

Hradec získal titul v mladším dorostu potřetí za pět let. To je pěkná bilance, ne?
Svědčí to o hradecké výchově a hradeckém hokeji. Jsem rád, že toho můžu být součástí. Měli jsme docela dobrou partu. Když bylo potřeba, tak jsme se dokázali fakt hodně semknout, že jsme drželi jeden za druhého a bojovali, co to šlo.

Přinesla vám štěstí i vaše slečna vedoucí?
Jo, určitě s náma držela. Když bylo potřeba, mohli jsme za ní zajít. Vycházela nám hodně vstříc. Asi to pomohlo (směje se).

A co trenéři Petr Luštinec a Martin Štohanzl, jak měli rozdělené role? Vždycky se říká, jeden hodný, jeden zlý...
Oba byli přísní. Nám tedy víc svědčilo, když na nás při zápasech řvali. Protože když nás o přestávce chválili, tak tu další třetinu jsme hráli hokej nic moc. Pak se na nás zařvalo, tak jsme začali hrát. Ale nijak rozdělené to neměli. Oběma trenérům bych chtěl za tuhle i za minulou sezonu poděkovat, co pro nás dělali. Dotáhli nás až na republiku a k prvnímu místu, mají na tom obrovský podíl.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz