Moje góly? Střílel jsem do oblíbených míst, někdy i improvizoval, říká kanonýr Milan Nový
Lepší hokejový střelec se v historii našeho hokeje zatím nenarodil. Milan Nový dával góly jako na běžícím pásu - v lize i na mezistátní scéně, posléze také v zámořské NHL, kterou hrál jednu sezonu za Washington. Odchovanec kladenského hokeje měl v sobě instinkt zabijáka, ostrými pálil za každých okolností. "Ale nemyslete si, taky přišlo období, kdy mi to tam dva nebo tři zápasy nespadlo. Kamarádi mi nahrávali a já se cítil blbě, že z toho nejsou góly. Pak jsem volil zakončení na jistotu. Taková, u kterých jsem věděl, že bývají nejúčinnější," vypráví.
Dvojnásobný mistr světa 1976 a 1977, majitel stříbra z olympiády v Innsbrucku a účastník památného Kanadského poháru 1976 loni oslavil šedesáté narozeniny, ale dál přeskakuje mantinel a hraje zápasy za staré pány. "Pořád mě to baví, ale vím, že se moje dny krátí. Jak dlouho vydržím? Možná rok. Nebo dva," konstatuje s nadhledem. Hokej je jeho život, ale už ne jasným číslem jedna jako kdysi.
Po skončení kariéry se vrhnul na podnikání. "Už dvaadvacet let vedu firmu na izraelskou kosmetiku, dělám pro brněnskou Hutiru, která je zaměřena na plynárenství a energitiku. Kromě toho spolupracuju s karlovarským Baustavem. Je toho dost, ale nestěžuju si. Jen si někdy říkám, jestli bych neměl ve svém věku trošku povolit," usmívá se.
Neustále mu zvoní telefon, Milan Nový permanentně řeší obchodní záležitosti i věci spojené s veteránským výběrem České republiky. "Povedly se krásné zápasy se starými pány Washingtonu, byly u nás ruské legendy, teď chystáme zápas v Jihlavě proti Švédům. Chtěli bychom udělat utkání s Němci, Rakušany nebo s Finy, nápadů je dost. Tohle mě hodně baví," vypráví.
Kde v sobě berete tu ohromnou chuť neustále oblékat výstroj a bojovat v duelech hokejových veteránů?
"Mám hokej rád, navíc jsem šťastný, když se mohu třeba potkat s bývalými spoluhráči nebo kamarády. Taky vidím třeba po letech různé soupeře. Kdysi jsme proti sobě hráli, pak se najednou potkáme a máme si co říci. Nedávno jsme byli v Moskvě na oslavě 40. výročí Série století. Hráli proti nám Bure, Mogilnyj a další borci. Byl to fofr, ale zvládli jsme to. Pořád jsme dobří! Ale sám vím, že už u toho moc dlouho nevydržím. Až to nepůjde, skončím a budu třeba pomáhat ve vedení. Při domlouvání zápasů, jednání s partnery a tak."
Když teď hrajete proti ruským legendám, mají pro vás zápasy stejně pikantní příchuť jako před lety?
"No jistě, ne! Pokaždé chci zvítězit, když se povede dát gól, je to fajn. Musím se pochlubit, pořád se mi to daří. Letos jsem byl ve Washingtonu, hráli jsme mezi sebou. Červení proti bílým. Dal jsem vítězného góla, nahrával mi Peter Bondra. S Rusy bychom se mohli utkat během letošního turnaje v Brně. Uvidíme, jednáme o tom. Není to tak dávno, co jsme měli sbornou v Karlových Varech. Udělali jsme utkání na památku Viktora Kuzkina, mělo to ohlas, dneska mám i díky tomu v Rusku hodně kontaktů. Stejně tak se rýsuje zajímavý zápas se Švédy. Hodně pomáhá Aleš Kratochvíl, který na ně má kontakty, budeme hrát 31. března v Jihlavě, což je velká zásluha Bédi Ščerbana. Čeští staří páni mají pestrý program, hodně práce v tomto směru dělají Pavel Schwarz s trenérem Gustou Havlem, vždycky se na novou akci moc těšíme."
Je pro vás v tomto směru vrcholem příjezd Washington Capitals Alumni, kteří nikdy předtím v Evropě nehráli?
"Určitě. Hodně si toho cením. Když jsem teď byl ve Washingtonu, kluci mi děkovali. Říkali, že to byl nejhezčí zájezd, jaký zažili."
No, vždyť kde se komu přihodí, že se hned dostane na audienci k prezidentovi.
"Jasně, to máte pravdu. Tohle všechny z týmu okouzlilo. Ale zkusili jsme to úplně normálně. Měli jsme kontakt na prezidentskou kancelář, zeptali se a pan prezident nás přijal. Moc si toho vážíme. Musím říci, že celý pobyt Capitals v Praze byl krásný. Sice jsem s tím měl hodně starostí, ale v organizaci to oceňují. Staří páni klubů NHL nejedou jen tak někam. Začalo to tím, že jsem se nezávazně bavil s Bengtem-Akem Gustafssonem, pak proběhl kontakt s Alumni a nakonec jsme vyjednali dva zápasy i pobyt v Praze. Máme na to krásné vzpomínky. Víte, tyhle akce jsou dobré i pro obchod. Potkáte zajímavé lidi, získáte kontakty. Leccos domluvíte."
Pomáhá vám hokejová minulost v podnikání?
"Zejména v Rusku lidé vědí, že jsem hokej hrál. Už se mi párkrát stalo, že při jednání někdo zmínil můj gól Kanadě na Canada Cupu 1976. Řada bývalých hokejistů dneska podniká, mají firmy, ale sport pořád milují. Když se potkáme, padne řeč i na byznys. Stejně tak mezi partnery se najde řada hokejových fanoušků. Mnozí pamatují moji éru, pak jsou jednání jednodušší."
Hodí se vám, že jste se kdysi musel ve škole určit povinně ruštinu?
"To jsou paradoxy, co? Ve škole jsem se toho do sebe tolik nedostal, ale poslední dobou jsem ruštinu vylepšil. Po zápase v Karlových Varech na památku Kuzkina se nám otevřely dveře do Ruska, dneska tam mám hodně partnerů i kamarádů. Rusové drží slovo, jsou to dobří obchodníci. Divil byste se, kolikrát se řeč opravdu stočí k hokeji. Já ho hraju vlastně celý život, i v tom podnikání mě provází."
Proč jste se vlastně jako malý kluk rozhodl pro hokej a ne třeba pro fotbal?
"Pozor, já byl ve fotbale taky dobrej! Taky jsem dával hodně gólů. Kopal jsem třetí třídu a šlo mi to. Jenže v Kladně měl tradici hokej. V devětapadesátým se vyhrál titul, byla to velká sláva. Pamatuju si, jak mě táta bral na kladenský zimák, jako malýho kluka mě hokej úplně pohltil. Z Doks jsem jezdil každé ráno šichťákem do Kladna, pěkně pytlík pěkně na záda a na zimák! Byl to těžký život. Ale já byl vždycky zvyklý tvrdě makat."
Povídá se, že jste trénoval hodně. Ale stejně tak celá úžasná generace, která se v týmu Poldi tehdy sešla.
"O tom nepochybujte! Tyhle dávky vydržel jen ten, kdo měl hokej rád. Dnešní mladí moc nevědí, o čem je řeč, ale neuškodilo by jim to. My jsme nedostali nic zadarmo, každému bylo jasné, že musí dřít. Platilo to i v době, kdy jsme vyhrávali ligu. Pan Volf měl vždycky radost, po zápase slavil, druhý den kolikrát ani nepřišel. Tréninky vedl asistent Venca Slánský, který mi po letech přiznal, že z nás měl velký respekt. Kdybychom ho prý neposlouchali, utekl by. Ale to je nesmysl! Měli jsme v sobě disciplínu, režim, morálku."
Vy jste v týmu Poldi plnil nejdůležitější úkol - dávat góly. Býval jste vždycky střelcem?
"No jo, býval. Já je dával všude. Nevím, asi jsem dostal do vínku dar - čich na situace, schopnost zakončit. najít si to správné místečko, odkud se branky dávají... Ale nemyslete si, že by se v mém případě stal nějaký zázrak, to zase ne! Já hlavně tvrdě makal. Doma na zahradě jsem pálil ocelovými puky, posiloval jsem, mačkal v rukách pořád tenisáky, abych měl silná zápěstí. Hodně jsem cvičil, šlapal na kole, trénoval. Tohle mi pomohlo k tomu, že jsem osm let nevynechal jediný ligový zápas. Na to jsem docela pyšný. Sice jsem měl někdy horečku, nebo mi nebylo dobře, ale do zápasu jsem šel."
Jaké jste měl nejraději zakončení?
"Zajímavá otázka. Takové, které mi v tu chvíli připadalo nejúčinnější. Když byl zápas vyrovnaný nebo těsný, střílel jsem hodně na vyrážečku. Měl jsem taková tři oblíbená místa, kam jsem to posílal nejčastěji. V těch chvílích byl gól důležitý, hrál velkou roli, spoléhal jsem se tedy na víc prověřená řešení. Ale někdy jsem i improvizoval, to když jsme třeba měli větší náskok. Jel jsem sám na brankáře a zkusil blafák. Něco jiného. Jenže vždycky jsem si uvědomoval, že to člověk nesmí přehánět. Když mi kamarádi dvakrát třikrát nahráli, a já góla nedal, začínal jsem být nesvůj. Střelec je pokaždé na konci práce celého týmu."
Mužstvo Poldi Kladno vyhrálo domácí titul celkem pětkrát, hráli jste v podobném složení desítky zápasů. Necítil jste někdy takříkajíc únavu materiálu?
"Ne! Všichni jsme měli ohromnou motivaci. Získali jsme první titul? Krása! Neuvěřitelná! Ale my chtěli druhý. Pak třetí. Pořád vyhrávat, být nejlepší! Všechno nám fungovalo, dařilo se. Víte co, byla jiná doba. Nebyly internety ani satelity, člověk žil naplno sportem. Já se vždycky snažil jít výkonnostně dopředu, být pořád lepší. Hodně mi v tomto směru pomohla vojna. Jihlava - to byly dva krásné roky. Nastupoval jsem s Augustou a Hrbatým, v týmu borci jako Holíkové, Suchý a další. Vzpomínky mám nádherné. Třeba i na to, jak nás chytli na bráně, když jsme šli pozdě z vycházky. Pokaždé jsme řekli, že jsme od pana Pitnera. To byla nejvyšší šajba, každý se ho bál!"
Od roku 1975 jste pravidelně jezdil na velké mezinárodní turnaje. Sedm mistrovství světa, dvě olympiády, dva Canada Cupy. To je parádní bilance.
"Však si toho také vážím. Vyhráli jsme dvakrát - v Katovicích nám všechno beželo jako na drátku, ve Vídni to původně na zlato nevypadalo. Zrovna jsem se o tom nedávno bavil s Philem Espositem v Moskvě. Přišel ke mně a hned: tebe si pamatuju, ty jsi hrál na mistrovství ne. No jistě, Phile, trefil jsi nám trenéra, povídám mu. Jen se usmál. Ján Starší od Esposita dostal na střídačce ránu. Oni se ti Kanadani tehdy víc prali než hráli, jenže nás porazili. Před posledním utkáním jsme šli na hotel, tam jsme pustili televizi a najednou koukáme, že Švédové vedou nad Sověty. Páni, ono to tak dopadlo. Historie se neptá, byli jsme mistři světa. Za rok v Praze jsme 14 dní dřeli a pak nám chyběl jediný gól... To je prostě hokej."
Mrzí vás, že jste nedosáhli na triumf v olympijském Innsbrucku?
"Tam jsme měli smůlu. Během turnaje celý tým postihla chřipková epidemie. Nevím, kde jsme to chytli. Hodně sportovců pohromadě, někdo zakašle a už to máte taky. Jen Vláďa Martinec a Bohouš Šťastný nic. Prý si nenechali píchnout injekce s očkováním, ale já myslím, že se spíš projevilo, jak pořád chodili do skladu na rum a na slivovičku. My ostatní postupně uléhali, já hrál taky s horečkou. Říkali jsme si, že v tomhle stavu ani nemůžeme myslet na medaili. Vidíte, ke zlatu chybělo strašně málo."
Někteří vaši spoluhráči po letech tvrdí, že největším zážitkem byl první ročník Kanadského poháru, v němž jste ve finále hodně potrápili domácí hvězdy NHL. Máte stejný pocit?
"Tenhle turnaj byl výjimečný, to jednoznačně. Tehdy panovala jiná doba. Dneska máme v Praze O2 arénu, hráči jsou na podobné haly zvyklí. Pro nás to byla novinka. Montrealská hala Forum, to něco znamenalo. Když jsme šli na led, vyprodané hlediště vytvářelo neuvěřitelnou kulisu. 17 nebo 18 tisíc lidí, něco fascinujícího."
Javorové listy jste v prvním utkání porazili 1:0, jediný gól jste dával vy. Byl životní?
"Takhle vám to neřeknu, ale jeden z nejdůležitějších asi ano. Jenže víte, jak to je. Kdyby tehdy fantasticky nezachytal Vlado Dzurilla a my prohráli dejme tomu 1:3, kdo si na ten gól dneska vzpomene? Byl to jeho zápas. No, dneska už je to nějakých pětatřicet let. Pro nás to byla premiéra proti borcům NHL, dneska jsou takové zápasy úplně běžné."
Měl jste tehdy nabídky ze zámoří?
"Jo, mohl jsem tam zůstat. Jenže já jsem byl a vždycky budu doma v Doksech. Na Kladně jsem se měl dobře, nic mi nechybělo. Kdybych mohl odejít třeba ve dvaceti, asi by bylo leccos jinak, ale zase bych nehrál na těch mistrovstvích. Takhle se to nedá brát. Šance se mi naskytla v roce 1982, kdy jsem se domluvil s Washingtonem."
Jak vás v Capitals přijali?
"To víte, anglicky jsem neuměl, z Evropanů tam byli jen Švédové. Bengt-Ake Gustafsson mě vzal pod svá křídla, moc mi pomohl. Ale i ostatní kluci se chovali dobře. Když hokejista vidí, že ten druhý něco umí, tak nějak automaticky ho vezme. Kdo dává góly, je platný pro tým a v konečném důsledku i pro všechny hráče.
Prý jste chtěl dres s číslem 66, ale hned vám ho nedali. Je to tak?
"Nedali, musel jsem si ho zaslouřit. Když jsem přišel do kladenského áčka, byla volná šestka. Akorát skončil Jindra Karas. Byl jsem mladej kluk, který je vůbec rád, že nějaký dres dostane. První zápasy jsem hrál s juniory, pak mě pan Prošek dal k Lidickému a Vimmerovi. To byl zážitek! Šestka mi nosila šestí, měl jsem ji pak pořád. Ve Washingtonu jsem si říkal, že by byla dobrá šestašedesátka, jenomže čísla jako 11, 22, 33 měli jen ti nejlepší. Dali mi šestadvacítku, v New Yorku jsem dal góla a nahrávku. Když jsem pak přišel na další zápas proti Philadelphii, visela mi v šatně šestašedesátka. Pak ji proslavil Mario Lemieux, dneska ji už nikdo v NHL nosit nesmí."
Proč jste za Atlantikem vydržel jedinou sezonu, když jste 73 zápasech nastřílel 18 gólů a nasbíral 48 bodů?
"Byl jsem unavený. Šíleně unavený! Pamatuju si, jak jsem seděl u Bílého domu, četl si noviny, dcera si hrála na pískovišti. A přemýšlel jsem, co bude dál. Dával jsem góly, šlo mi to, asi bych vydržel v NHL dva nebo tři roky... Ovšem měl jsem toho dost. Šel jsem do Švýcarska, kde člověk taky musel dokazovat, že umí. Na cizince tam byli hodně přísní. Ale nehrálo se tolik zápasů, už to nebylo tak náročné. To samé později ve Vídni. Nebyl jsem v elitním týmu, přesto jsem skončil v bodování druhý za Viktorem Šalimovem z Insbrucku."
Pak jste posílil Kladno, které zrovna hrálo národní ligu. To musel být docela rozdíl, ne?
"Přišli za mnou funcionáři s tím, jestli bych nepomohl. Říkal jsem si, že to na mně asi v Kladně nebude stát, ale zase jsem dával góly. Chtěl jsem ještě hrát, motivace mi nechyběla, proto jsem souhlasil. A dneska nelituju. Aspoň můžu říkat, že jsem končil, když začínal Jarda Jágr..."
...a on zase, že začínal, když končil Milan Nový."
"No jo, to je fakt. Zahráli jsme si spolu. Mně bylo osmatřicet, jemu šestnáct a půl. Já šel po zápase na pivo, on běžel za maminkou. Přesně si pamatuju, jak Jarda přišel do kabiny áčka. Někteří kluci nebyli rádi, Jágr pro ně svým způsobem znamenal konkurenci. Vrať se do dorostu, říkali mu. Jenže tenhle kluk dal hned ve druhém utkání gól. Koukal jsem na něj ze střídačky, jak to tam na ledě motá. No a on tam beky motá dalších víc dnes 20 let. To je neuvěřitelné!"
Byli jste tehdy zvláštní dvojka - jeden bard na odchodu do hokejové penze, druhý mimořádný talent, který ale teprve otevíral dveře mezi elitu.
"Jasně. Ale jak se to říká - když máte pro hokej předpoklady, když ho máte v sobě, není podstatné, kolik vám je let. Velcí hráči si porozumí hned, vyhoví si, spolupracují. Mám na to krásné vzpomínky. Můžu říkat, že jsem hrál s Jardou Jágrem, i když jsem úplně jiná generace. Po letech jsme se na ledě potkali loni při mých šedesátinách, měl jsem strašnou radost, že Jarda přišel a nastoupil. Ale hlavně mě těší, že zachránil kladenský hokej! Už jsme si všichni mysleli, že budeme chodit na juniorku nebo na nějakou nižší soutěž. Pak to však vzal Jarda a obavy zmizely, což je skvělé. Byla by škoda, kdyby kladenský klub dopadl špatně, vždyť tam vyrostlo tolik dobrých hráčů."
O vás se ví, že jste velký patriot. Bydlíte v Doksech, což je malá vesnička kousek u Kladna. Napadalo vás někdy, že se přestěhujete třeba do Prahy?
"Proč? V Praze pracuju, ale že bych tam žil, to ne. Doma sednu do auta, parkuju na Zličíně. Mám průkazku na městskou dopravu, dojedu si, kam potřebuju. Do Doks jsem se kdysi přiženil, postavili jsme tam dům, máme svůj klid. Já tedy nejsem zrovna člověk, co by neustále něco kolem baráku dělal. Baví mě štípat dříví, to je moje. Ale jinak? Mám hodně obchodních starostí, řeším maily, ani pořádně nemám čas na vnoučata."
Kolik jich máte?
"Tři - dva kluky a holku, Barborku. Vnuci jsou ještě malí, sám jsem zvědav, jestli z nich třeba budou jednou hokejisti. Uvidíme. Každopádně mi rodina vyčítá, že se jim málo věnuju. No jo, přiznávám, jsem špatný děda. Jdu si s nimi hrát a po deseti minutách jsem vyřízený. Mám strach, aby si něco neudělali, aby někam nespadli."
Máte vůbec čas i na jiné záliby?
"Ale jo, pokud nejsem na jednáních, jsem doma a v klidu si dělám svoje. Někdy se mi naskytnou i různé náhody, které by mě nenapadly. Nedávno jsem si třeba v Buštěhradě zahrál šachy s bývalým mistrem světa Anatolijem Karpovem. Byl tam pozvaný, já věděl, že by ta možnost mohla nastat, takže jsem se večer předtím připravoval. Šachy jsmee hrávali v nároďáku, třeba s Ivanem Hlinkou. Nejsem kdovíjaký hráč, ale baví mě to."
Jak jste dopadl?
"Nebudete tomu věřit, ale dobře. Karpov hrál simultánku, chodil od stolu ke stolu, pořádně to lítalo. Pak přišel ke mně a povídá, že si to rozdáme. Vydrž aspoň deset tahů, říkal jsem si v duchu. No, povedlo se mi zůstat ve hře déle. Anatolij se na mě po 14. tahu podíval, podal ruku a nabídl remízu. Měli jste vidět, jak rychle jsem vyskočil ze židle! Ty choróšij šachista, povídal mi. A to se počítá, ne!?"
Share on Facebook
