Nešlo mi to, ale nelituju, říká Hladonik o Kanadě. Vrátil se i kvůli Varaďovi

Foto: tvasports.ca

V osmnácti se chytl zámořské šance a pár měsíců nato mu jenom kousek chyběl, aby si s Blainville-Boisbriand zahrál o Memorial Cup pro juniorské šampiony Kanady. Jenže osobně mu sezona nevyšla zdaleka podle představ. Jan Hladonik se tak rozhodl vrátit domů a zabojovat o extraligový dres Ocelářů. „Vždycky byl můj sen hrát doma,“ vypráví mladý útočník.

Třinecký odchovanec byl v uplynulé sezoně jedním ze šesti českých zástupců v Quebec Major Junior Hockey League. Sám od sebe očekával víc, 56 zápasů mu vyneslo na konto jen čtyři góly a 15 nahrávek. Postupně v něm tak uzrávalo přesvědčení, že zámořskou kapitolu – aspoň prozatím – ukončí. A když se k tomu na jaře přidaly zdravotní problémy, měl jasno.

Co rozhodlo o tom, že jste zpátky v Česku?
Už loni když jsem odcházel, měl jsem podepsanou smlouvu s Třincem. A sezona v Kanadě se nevyvíjela tak, jak bych si přál. Měl jsem nějaká zranění, do toho mi to moc nešlo. Během roku jsem to moc neřešil, s agentem jsme si řekli, že na to sedneme po sezoně. Ale pak jsem se rozhodl, že jestli Třinec bude mít zájem, tak se chci vrátit. Táhlo mě to domů, protože jsem se jako malý chodil dívat na kluky a vždycky byl můj sen hrát v Třinci, před rodiči a lidmi, které znám.

Mluvíte o zraněních. Jakou část sezony vám vzala?
Až nějakých deset zápasů před koncem základní části jsem si zranil kotník. To načasování nebylo dobré, moc mi nepřidalo na psychice, že jsem se zranil chvilku před play off. Vypadl jsem na šest týdnů. Ale řekl jsem si, že budu dělat všechno, co můžu. Měl jsem speciální cviky, snažil se být pořád pozitivní a připravoval se na návrat. Vrátil jsem se během play off do třetího kola, semifinále, a to byla série hraná na sedm zápasů. V sedmém zápase doma před plnou halou jsem asi ve třetím střídání dostal hit a měl otřes mozku. Tím pro mě sezona skončila, protože ve finále jsme potom prohráli.

A když odhlédneme od smolného závěru sezony, proč myslíte, že vám to v Kanadě tolik nešlo? Nesedl vám zámořský hokej, nezvykl jste si na něj?
Abych byl upřímný, já si nemyslím, že jsem si na něj nezvykl. To by byl alibismus říkat, to možná po prvních dvou týdnech. Strávil jsem tam rok, takže jsem si na ten styl určitě zvykl. Já sám si ale nedokážu úplně odpovědět, co se stalo. Myslím, že jsem měl loni dobrou letní přípravu, cítil jsem se dobře fyzicky. Prostě mi to nesedlo... Sám úplně dobře nevím proč.

„Táhlo mě to domů, protože jsem se jako malý chodil dívat na kluky. Vždycky byl můj sen hrát v Třinci, před rodiči a lidmi, které znám.“

Co vám dělalo v začátcích největší problémy?
Menší hřiště, všechno je rychlejší, na všechno je méně času. Hraje se víc do těla a člověk musí mít pořád hlavu nahoře. Zvlášť když jste Evropan a jste nový v lize, tak všichni kluci chtějí ukázat, že oni jsou ti, kdo budou určovat hru a aby si Evropan moc nevyskakoval. Cítil jsem i jiný přístup od realizačního týmu, všechno bylo tvrdší než to, na co jsem byl zvyklý.

Trochu rozdílné vnímání proto, že jste Evropan, myslíte čistě při soupeření? Nebo i v rámci vašeho týmu?
To ne, já osobně jsem nic takového nepociťoval. Možná ze začátku. Samozřejmě jsem slýchával, že když jste Evropan, tak to máte těžší, ale já jsem měl velký ice time, s nikým jsem neměl problém, všichni mě brali mezi sebe. V tomhle ohledu bylo všechno super a že mi to nevyšlo, nebylo rozhodně o tom, že bych prostor nedostal. Dostal jsem ho, jenom to prostě dopadlo tak, jak to dopadlo.

Takže jste hrál i přesilovky a oslabení?
Ano, ze začátku sezony jsem hrál všechno a hrál jsem fakt hodně. Nikdy bych neřekl, že jsem nedostal šanci nebo že jsem byl „ten“ Evropan, to by bylo vůči všem nefér. Všichni se ke mně chovali fakt skvěle.

Foto: Archiv Jana Hladonika

Hrál jste přitom v hodně silném týmu. V základní části jste posbírali 50 výher ze 68 zápasů. Projevilo se to na náladě v kabině?
Máte pravdu, měli jsme výborný tým, dařilo se nám. Ale jak jsem říkal už předtím, všechno bylo trochu tvrdší. Ne vždycky byla hra taková, jakou jsme chtěli. Drželi jsme se hesla – nikdy nebýt moc nahoře po dobrém zápase, ale zase nebýt nikdy moc dole po špatném. Prostě se vyhrál zápas a hráli jsme dobře, tak nás trenér pochválil, ale druhý den už o tom nikdo nevěděl a jelo se nanovo, naplno. Celou sezonu se dělalo všechno pro to, abychom byli co nejlíp připravení na play off.

Měli jste hodně zkušených hráčů a dá se říct, že se od vás úspěch očekával?
Ano. Měli jsme tři dvacetileté kluky, to je strop, který tam v juniorkách může hrát. Všichni tři nakonec podepsali profesionální smlouvu, dva s týmy NHL a jeden s farmou. Do toho se v průběhu sezony po mistrovství dvacítek udělal trejd a přišel k nám Kanaďan Drake Batherson, který vstřelil proti Česku hattrick. Čekalo se od nás, že půjdeme daleko. I my sami jsme všichni cítili, že ten tým je super a má na to udělat velký rok. Přestože ti hráči patřili k top hvězdám celé soutěže, pořád to byli normální kluci a nijak nedávali najevo, že jsou třeba o něco lepší. Partu jsme měli super. Nakonec z toho bylo možná ne úplně zklamání, ale ve finále se prohrálo druhým rokem, takže jsme všichni byli smutní.

„Ke konci bylo skoro každý zápas vyprodáno. A v tom byla radost hrát. Člověk měl husí kůži, když skočil na led. Lidi to tam hodně žrali.“

Nicméně jste vypadli s pozdějším šampionem celé kanadské juniorky, Acadie-Bathurst vyhrál Memorial Cup. Zalepilo to trochu vaše zklamání, že proti vám stál opravdu špičkový soupeř?
Člověk to může brát takhle, ale Memorial Cup je zase krátký turnaj, není to dlouhodobá soutěž. Rozhoduje tam aktuální forma a připravenost týmu. Sezona je dlouhá, má 68 zápasů a pak play off. Že by nás to nějak utěšilo a řekli jsme si, no tak jsme prohráli s nejlepším týmem CHL, tak to ani ne.

Finálová série byla hodně vyrovnaná, že? Po čtyřech zápasech 2:2...
Ano. Oni předtím v semifinále porazili Victoriaville 4:0 na zápasy, takže měli dlouhou pauzu, zatímco my hráli na sedm. To nám možná trochu pomohlo a první zápas jsme vyhráli. Myslím, že potom rozhodl pátý zápas doma. Měli jsme víc ze hry, ale nedali jsme góly, oni ano. Když jsme jeli za stavu 2:3 k nim, cítili jsme, že pokud vyhrajeme, tak nás třikrát doma neporazí. Pro nás i pro ně už to bylo, jak se říká v Kanadě, „game seven“. Šlo se do toho naplno a oni vyhráli. Neříkám, že to bylo o štěstí, měli super tým. Prostě byli lepší a zasloužili si to.

Vy jste tam během finále zůstával?
Ano, já jsem byl celou dobu s týmem, ke konci už jsem začal i trénovat. S doktorem jsem se bavil, že kdybychom finále vyhráli a jeli na Memorial Cup, tak mě pravděpodobně pustí do hry.

Všechny finálové zápasy byly vyprodané, hrálo se před třemi a půl tisícovkami diváků. Hnali vás za úspěchem? A jakou jste měli podporu i jinak?
Během sezony to bylo jak na který zápas. Když se hrálo přes týden, tak přišlo třeba dva tisíce lidí. Ale pak už ke konci, hlavně v play off, bylo skoro každý zápas vyprodáno. A v tom byla radost hrát. Člověk měl husí kůži, když skočil na led. Lidi to tam hodně žrali. Po zápasech když jsme vylezli z šatny, tak jsme se dlouho podepisovali, než jsme se vůbec dostali domů. Zájem tam byl obrovský. Finále se hrálo druhý rok po sobě a fanoušci cítili velkou šanci, protože jsme měli super základní část. Bylo to velké.

Byl možná právě tohle váš nejsilnější dojem z celého roku v Kanadě?
Určitě. Třeba jsme hráli v Quebecu, kde je hala NHL pro 16 tisíc lidí, a přišlo jich na nás 10 tisíc. To je na juniorský hokej naprostá paráda. My jsme měli menší halu, ale když bylo vyprodáno, tak to bylo taky super.

 

#bleedblack

Příspěvek sdílený Jan Hladonik (@jan_hladonik),Říj 15, 2017 v 8:22 PDT

Jinak to u vás na předměstí Montrealu asi hodně žilo podporou Canadiens, že?
Určitě. Byli jsme nějakých čtyřicet minut od Montrealu. On letos neměl dobrou sezonu a všude se to tam rozebíralo. Člověk jel na zimák, zapnul rádio a všude se rozebíral jenom Montreal, jak jim to nejde. Šlo hodně cítit, že jsme blízko. A přímo v něm je ten hlad obrovský. Když se daří, tak jsou kluci za bohy, ale když se nedaří, tak to není dobré.

Je v tomhle ohledu Montreal extrémní?
Asi to není jako na Floridě nebo někde. Je to i tou neuvěřitelnou historií Montrealu. I kluci sami říkali, že pro každého Kanaďana je sen hrát třeba v Montrealu nebo Torontu. Ale ten tlak na tým je obrovský. Ze strany vedení, novinářů, fanoušků, všichni ve městě vás znají. Když vyhráváte, všichni vás vynášejí do nebes, když ne, bojíte se vyjít z domu.

To se vás naštěstí netýkalo. Jak jste si v Kanadě po stránce života zvykl?
Asi největší problém bylo to, že jsem třeba první dva týdny nerozuměl úplně všemu. Pak už to bylo v pohodě. Ale problém byla i ta francouzština, protože jsme v týmu měli kluky, kteří ani anglicky moc neuměli. I v šatně se někdy bavili francouzsky mezi sebou. Potom už si na to člověk trochu zvykl a když to nešlo, používal se překladač. Přišlo mi to ale trochu zvláštní, že když se francouzsky mluví jenom kolem Quebecu, tak tam byli lidi, kteří anglicky moc neumí. Že člověk z Evropy umí anglicky líp než Kanaďan.

„Po životní stránce mi to určitě dalo hodně. Vůbec nelituju, že jsem do toho šel.“

Co jste za tu sezonu stihl mimo hokej? Na co dalšího budete vzpomínat?
Ke konci základní části za mnou přijela rodina, tak jsme se byli podívat v Bell Centre na zápas Montrealu. To určitě. Pak já jsem měl super rodinu, jezdili jsme na různé výlety. A taky parta kluků byla super, pořád jsme něco vymýšleli. Člověk se tam nenudil. Po životní stránce mi to určitě dalo hodně.

Sportovci se vždycky hodně osamostatní, že?
Jasně. A i ta angličtina, rozmluvíte se. Není to jako ve škole, kde když něčemu nerozumíte a něco nevíte, zeptáte se paní učitelky. Tam vám nikdo nepomůže, musít se domluvit. Hodně jsem se v angličtině zlepšil a osamostatnil se. Takže super zkušenost. Vůbec nelituju, že jsem do toho šel.

Teď jste ale zpátky doma. Přišel jste do Třince s vidinou extraligy? Věříte, že se dostanete do týmu?
Samozřejmě tomu věřím, ale zase jsem realista a jsem upřímný sám k sobě. Vím, že konkurence je obrovská. Nechci sám sebe dostávat pod tlak, budu se snažit udělat dobrou letní přípravu, abych byl co nejlíp připravený na sezonu. Pak až se půjde na led, tak udělám maximum, abych v áčku byl. Ale kdyby mi někdo řekl, že mám jít do Frýdku, tak to nebudu brát jako krok zpátky. Pořád je to mužský hokej, první liga. Kde mi řeknou, ať hraju, tam budu hrát a budu se tam snažit nechat sto procent.

Foto: hcocelari.cz

Třinec se v posledních letech prezentuje tím, že se nebojí dávat šanci mladým. Přesvědčilo vás k návratu i tohle?
Kluky jsem sledoval a měl jsem velkou radost, že jim to tak vyšlo. Ať už to jsou David Cienciala, Kovařčíkové nebo Kuba Matyáš, ale nechtěl bych na někoho zapomenout. Dostali šanci a hráli výborně, ale tu šanci si museli zasloužit. Mládí není zásluha. U kluků to stoprocentně platilo, nedostali šanci jenom kvůli tomu, že jsou mladí. V play off patřili k nejlepším hráčům. I já to takhle beru, že jestli mám dostat šanci, tak si ji musím vybojovat.

Dobře je znáte, i když jste od sebe pár let. Ale nepřekvapilo vás, jak hodně vyletěli? Troufnu si říct, že tady v extralize to snad nikdo nečekal.
Neřekl bych, že překvapilo. Kluky znám už nějaký rok, od té doby, co jsou tady. Vždycky byli super hokejisti. Přechod z mládežnického do seniorského hokeje je vždycky trochu těžší, takže kluci byli i ve Frýdku, kde se vyhráli. Pak dostali šanci, dokázali ji využít a panu trenérovi důvěru vrátili. Sledoval jsem je a byl jsem strašně šťastný.

Jak se aktuálně chystáte na novou sezonu?
V Třinci ještě příprava nezačala, připravuju se s Frýdkem. Musel jsem vyzkoušet, jestli je hlava po otřesku mozku v pohodě, a můžu říct, že jsem stoprocentně připravený.

„Mládí není zásluha. Jestli mám dostat šanci, tak si ji musím vybojovat.“

Takže teď jste zase hodně mezi mladými.
Je tady spousta mladých, kluci z juniorky, kluci z loňska, do toho nějací zkušenější hráči. Trochu nás mladé usměrňují, dávají nám různé rady. Už přece jenom vědí věci, které my ještě nevíme. Hodně nám pomáhají a i v sezoně určitě budou ve Frýdku pro všechny přínosem, nebude to jenom dvacet mladých kluků.

V Třinci pak budete mít ještě o to větší motivaci se ukázat, když Václav Varaďa bude trénovat i reprezentační dvacítku, že?
Určitě, máte pravdu. Pod panem Varaďou jsem už byl v osmnáctkách a vím, co od něho můžu čekat. Myslím, že i on zná mě. Je to obrovská motivace, zabojovat o dvacítky, ale zatím o tom nějak víc nepřemýšlím. Po té sezoně, která mi moc nevyšla, se teď chci hlavně dobře připravit.

Jste vlastně jediným hokejistou, který pod panem Varaďou vyhrál jak domácí juniorský titul, tak Hlinkův memoriál. V čem vidíte jeho kouzlo?
Já bych řekl, že má obrovský cit pro hru a umí s hráči komunikovat. Je ke všem upřímný, takže člověk vždycky ví, na čem je. Je hlavně hodně férový. Když vidí, že to nejde, ale ten kluk se snaží a dává tomu sto procent, tak ho podrží a pomůže mu. Pro mě je pan Varaďa prostě super trenér a super člověk. Byl i jedním z důvodů, proč jsem to v Kanadě měl v sobě tak, že bych se chtěl vrátit.

Jan Hladonik s Filipem Chytilem na Hlinkově memoriálu 2016

Jan Hladonik s Filipem Chytilem na Hlinkově memoriálu 2016 | Foto: Juniorský hokej

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz