Pamatuju si, jak každý žral Nagano, říká Straka. NHL mu osladil Doan
Foto: Aleš Krecl, cslh.cz
V juniorském věku patřil k největším českým nadějím, Petr Straka šel vytrvale za snem jménem NHL. Obětoval mu všechno. Peníze, které by si vydělal v Evropě, a veškerou energii, že se dočká větší šance mezi elitou. Nedočkal. Tří zápasů za Philadelphii si váží, ale skvělý bruslař a konstruktivní útočník chtěl víc. "Také proto jsem se rozhodl pro návrat domů. Zámořskou kapitolu nezavírám, teď však myslím na extraligu a také na reprezentaci," říká jeden ze čtrnácti nováčků v národním týmu, který ve středu a ve čtvrtek čekají dva duely proti Slovensku.
Říkáte si, že návrat domů byl správným krokem, když jste hned na začátku sezony v reprezentaci?
Určitě je to pozitivní. Jestli to byl dobrý krok, se po třech týdnech přípravy na ledě nedá říci. Věřím, že ano. Ale až čas ukáže, jak se všechno vyvine.
Ztratil jste po těch letech v juniorce a farmářské AHL víru, že dostanete větší šanci v NHL?
Já se takhle rozhodl už během sezony. Někdy na přelomu ledna a února. Přispělo k tomu, že jsem hned po Vánocích dostal při zápase pecku do hlavy, pak jsem byl s otřesem sedm týdnů mimo hru. V tu chvíli jsem věděl, že už moc šanci nedostanu. Předtím ano, hrál jsem s dobrými kluky. A také dost. Po zranění už ne. Zlomilo se to, já pak viděl, že nahoru chodili hráči, co v týmu nastupovali na mém místě. Když jsem se stihl vrátit, naskočili i další hráči, kteří byli na marodce. Na farmě i v prvním mužstvu. Pozice nebyla tak silná. Všechno to vyústilo v návrat domů, což jsem tak trochu zvažoval už rok předtím.
Nebyl jste ve správnou dobu na správném místě? Neměl jste štěstí? Jak si to sám pro sebe vysvětlujete?
Je tam kombinace hodně faktorů. Nemohu říci, že jsem neměl štěstí. V NHL jsem odehrál tři zápasy a jsem za to strašně rád. To podle mě bylo ohromné štěstí! Jak všechno proběhlo, to byla opravdu klika. Zase na druhou stranu: pak jsem čekal, že dostanu větší šanci. Dělal jsem, co jsem mohl, bojoval tam čtyři roky. A teď jsem doma. Zároveň nic nevzdávám. Je mi pětadvacet a věřím, že většinu kariéry mám ještě před sebou. Teď jsem poprvé v reprezentaci. Mám ohromnou chuť se prosadit a udělat výborný první dojem.
Nakolik je náročné hrát na farmě, když manažeři berou jiné spoluhráče a šance na NHL stále nepřichází?
Myslím, že dost. Ale zároveň také dodávám, že to je individuální. Pro nás Evropany je to těžší, jdeme tam kvůli NHL. Mnozí Kanaďané a Američané jsou šťastní, že dostanou v AHL jednocestný kontrakt, což pro nás neexistuje. Loni to takhle měl Honza Mandát, jenže to je spíš výjimka. Pobyt na farmě má svůj vývoj, graduje to postupem času. Já první dva roky vůbec nevnímal, že teď musím, a potom musím... Pak má člověk za sebou dvě sezony a možnost na NHL pořád nikde. Přitom pravidelně nastupují mladí kluci, kluby každým rokem draftují osm devět hráčů. Když zjistíte, že tam jste pomalu nejstarší, dá to zabrat. Ale takový je hokejový život. Je třeba se s tím popasovat.
Co si ze svých zápasů v NHL vybavíte především?
Pro mě je důležité, že jsme všechny vyhráli. Nezažil jsem žádnou deku. Bylo to doma, bojovali jsme o play off, takže důležité body. Nejvíc si pamatuju první střídání. Byl jsem ve třetí lajně a seděl na střídačce, když došlo k přerušení, šel jsem na bully ve středním pásmu. Připadal jsem si jak v tunelu, ani nedokážu popsat, co jsem cítil. Byl jsem dojatej. Jakmile padl puk na led, přešlo to. Jednu zvláštní vzpomínku mám v souvislosti se Shanem Doanem. To moje první utkání bylo proti Phoenixu. V úvodní třetině došlo na podobnou bully, přijel Doan, což je skvělý hokejista, který měl kariéru jako král. Poklepal mě po chráničích, zeptal se, jestli hraju první zápas. Když jsem odpověděl, že jo, gratuloval mi. Což mě potěšilo. Hráč jako Shane Doan registroval, že tam proti němu je nějaký zobák, znal moje jméno.
Možná se mu líbilo, jelikož Martina Straku zná v NHL každý. Často se vás lidé ptají, jestli nejste příbuzní?
Ono je v Plzni Straků dost. Táta má tři bráchy, děda také sourozence. Martin a Michal Strakové mají zase své rodiny. Podobným dotazům jsem čelil spíš v Americe, hlavně tedy před draftem. Skauti si mě proklepávali, aby trošku věděli, co jsem za kluka. Aby zjistili víc, než co vidí na ledě. Dost se tehdy ptali, jestli mám s Martinem něco společného. Možná i proto, že viděli stejné místo narození. Já si z toho všeho beru jen to, že je vidět, co Martin dokázal. Jaká je to v Americe osobnost. Když se tady o někom mluví, že je hodně dobrej, v Americe po něm kolikrát neštěkne pes. Ale hokejisté jako Martin Straka, Jaromír Jágr, Jarda Špaček, Václav Prospal tam zanechali obrovskou stopu.
Vy jste se na rozdíl od nich nedočkal větší příležitosti v NHL. Několik sezon jste strávil v AHL, kde platy nebývají zdaleka tak kvalitní jako v Kontinentální lize či jinde v Evropě. Nehlodalo vám to v hlavě?
O tomhle jsem začal přemýšlet snad až loni. Předtím ne. Měl jsem dost času a doufal, že kariéra bude ještě dlouhá. AHL je příprava na NHL, soutěž není o tolik níž, než si mnozí lidé myslí. Ale ano, finanční rozdíl tam je. Pokud si po čtyřech letech řeknu, kde jsem třeba mohl být, tak to si mohu říci kdykoli. Pak se člověk jen užírá tím, co by kdyby. Já se rozhodl pro cestu, za níž si stojím. I kdybych měl někdy pochyby, jako že je nemám, nemá vůbec smysl se tím zabývat
V zámoří jste hrál osm let. Je vzhledem k tomu návrat do Evropy obtížný?
Trošku si ještě zvykám. Je tu jiný styl hry, takový víc hokejový. Na trénincích se mi občas stává, že kolikrát kolem sebe koukám až trošku splašeně. A snažím se najít ještě nějakou nahrávku. Když se pak podívám vedle sebe, zjistím, že mám k mantinelu dva metry. Tím pádem je tam třeba ještě půl vteřiny, což může pomoci k tomu, abych se dostal do šance.
Foto: Aleš Krecl, cslh.cz
Dnešní generace hráčů touží hlavně po NHL. Jak jste to měl vy? Je start v národním týmu splněným snem?
Naprosto! Úplně to nedokážu srovnat. Od malička jsem snil o NHL, a o tom, že když bude možnost, přijedu na mistrovství světa. Případně na olympiádu. NHL, to je klubový hokej, jako ve fotbale angažmá ve Španělsku či Anglii. Ale nároďák je nároďák. To pak člověk hraje za svoji zemi. Pamatuju si, jak každý žral Nagano, potom třikrát zlato na mistrovství světa. Tehdy vám dojde, jak to tady lidé milují. Jasně, pokud to nevyjde, přijde zase trošku jiný druh obdivu. Ale já tenhle sen odmalička měl.
Budete před premiérou v reprezentaci nervózní?
Myslím, že ne. Spíš se budu těšit. Nervózní bych byl tak před pěti lety. Nechci znít jako nějaký veterán, ale něco jsem už odehrál. Budu si to užívat, také proto, že přijedou rodiče, kteří mě vždycky podporovali. Když jsem se dostal do NHL, bylo to nečekané, naši nestihli přijet. Ale sledovali mě po nocích. Hlavně táta, to je šílenec. Když jsem hrál farmu nebo juniorku, vstával a ve čtyři nebo v pět ráno se díval, jak hraju. Na zápas se Slovenskem se teď určitě také těší.
Mladí hráči dřív absolvovali s reprezentací jen letní kempy, teď přijdou i zápasy. Cítíte díky tomu větší možnost se ukázat?
Určitě. Hraju daleko raději zápasy, než bych se předváděl někde na tréninku. Nechci říci, že na to nemám morálku nebo hlavu. Ale hrát zápas a navléknout dres, to je pro mě úplně jiný adrenalin. Něco nepopsatelného! A je přitom jedno, jestli jde o nároďák, Plzeň nebo dřív o juniorku. Nasazení a mentální příprava probíhá jinak než na trénink. Nevím, zda to trenéři rádi uslyší, ale já to takhle prostě mám. Jestliže na tréninku jedu na sto procent, při zápase na sto dvacet!
Prvním vrcholem sezony bude olympiáda v Koreji. Přiznejte, myslíte na ni tajně?
Výzva to je velká. Ale musel bych mít asi nejlepší sezonu v životě, abych se tam dostal. Vím, že jsem dlouho nebyl na očích. Teď jdu do extraligy, kde bych musel naprosto dominovat, a ještě pak vyniknout na závěrečném přípravném kempu. Neříkám, že to není nesplnitelné. Pro mě každopádně velký cíl. Začnu a zkusím jít krok za krokem.
Share on Facebook
