Peter Ihnačák prožil dramatickou cestu za svobodou, nyní působí jako skaut Toronta

19. září 2008 12:50 | Václav Jáchim

Před třiceti lety to v tehdejším Československu chodilo tak, že do západní ciziny mohli vycestovat jedině tzv. spolehliví a důvěryhodní lidé. Normalizační režim si dával bedlivý pozor, aby mu za kopečky nepláchla nějaká svéhlavá ovečka. Týkalo se to i předních hokejistů. Kdo neměl správný vztah ke zřízení, musel počítat s problémy. Své si v tomto ohledu užil například Peter Ihnačák. Odchovanec slovenského Popradu, který posléze válel za Duklu Jihlava a Spartu, se vypracoval mezi nejlepší útočníky. Jenže na přelomu 70. a 80. let minulého století téměř nedostával v reprezentaci šanci.

Ihnačákova rodina měla pro ponurou dobu temna mimořádně špatný kádrový profil. Děd z matčiny strany se v roce 1930 vypravil do Spojených států, kde zakotvil. Posléze rodinu v Popradu finančně podporoval. Za Atlantik později zamířil Peterův bratr Ján, pak se rozloučily dvě jeho sestry.

Dělat věci podle sebe. Ne podle jiných

Rodičům Petera Ihnačáka se po druhé světové válce dařilo vcelku obstojně, jenže pro roce 1948 přišli o všechen majatek. Komunisté navíc neradi viděli, že byli Ihnačákovi silně nábožensky založeni. Peter to z mnoha důvodů neměl u mocipánů jednoduché. Když se dostal do špičkové formy, pozvánky do reprezentace ho míjely.

Mohl odjet pouze na předolympijský turnaj do Lake Placid. Na olympiádě chyběl, nehrál na MS 1981 ani na Kanadském poháru ve stejném roce, ačkoli doma patřil k nejlepším centrům. "Naše rodina si prožila různé ústrky, ale nebyli jsme sami. Osobně jsem si rozhodně nepřipadal jako mučedník. Hrál jsem hokej, byl dobře placený. Vedlo se mi lépe než většině ostatních," přiznal před časem Ihnačák.

Jenže když chtěl odjet do zahraničí, většinou nemohl. Byl pod kontrolou úřadů, zápasil s všeobecnou nedůvěrou. Právě tahle skutečnost ho podnítila k emigraci. "Já přitom o odchodu ze země nikdy neuvažoval. Jiní dokázali beze stopy smutku zmizet, ale já si to nedovedl představit. Ale přesto jsem do toho nakonec šel. Lákala mě svoboda. Chtěl jsem dělat věci podle sebe, ne podle jiných," vysvětlil.

Příležitost se naskytla během mistrovství světa 1982. Šampionát pořádali Finové a Ihnačák kupodivu dostal svolení reprezentovat. Skandinávská země měla dobré vztahy s tehdejším východním blokem, odpovědní činovníci nejspíš nepředpokládali, že by z Helsinek mohl Ihnačák emigrovat. Přepočítali se.

V průběhu turnaje se odchovanec hokeje ve Vysokých Tatrách definitivně rozhoupal. Podobně jako v roce 1949 na MS ve Stockholmu útočník Zdeněk Marek. Nebo na jaře 1989 ruský mladíček Alexander Mogilnyj. Peterovi hodně pomohl bratr Ján, jenž po telefonickém kontaktu se sourozencem zalarmoval vedení Toronta. Ihnačák se představitelům Maple Leafs líbil delší dobu, okamžitě o jeho služby projevili zájem.

Schovaný cestovní pas, jízdenka ke svobodě

Ján odletěl do Helsinek a s Peterem se sešel jednoho dne večer na parkovišti za hotelem, kde nocovala československá výprava. Ihnačák opustil pokoj nalehko, řekl pouze, že si jde nakoupit do nedalekého obchodu. Jakmile se sourozenci potkali, situace nabrala spád. Ihnačákovi odjeli na loď, která je přepravili do Švédska. Kdyby zvolili letecký přesun, patrně by byla akce zmařena, protože vedení výpravy Ihnačákův útěk rychle odhalilo a na letišti okamžitě podniklo opatření.

Jenomže zatímco odpovědní bafuňáři slídili po finské metropoli, byl už Ihnačák ve švédských výsostných bodách. Na pevnině se prokázal soukromým cestovním pasem, který před časem odmítl vydat československým úřadům a před odletem do Finska ho pro jistotu neustále schovával. Služební doklad mu byl v Helsnikách odebrán, na svobodu se tedy Peter dostal díky prozřetelnosti i určité dávce štěstí.

Během okamžiku nechal za zády jednu životní etapu. Hokejově se vypracoval především na vojně v Jihlavě. "Dukla mi pomohla po všech stránkách. Získal jsem zkušenosti, začal jsem se chovat jinak než dřív. Poznal jsem skvělého trenéra Standu Neveselého - tvrdého a neúprosného chlapa, který s námi ovšem jednal na rovinu. Pozněji mě vedli mnozí uznávaní odborníci, jenže některým z nich jsem nevěřil ani dobrý den," vzpomínal.

Také na pražskou Spartu nedal dopustit. Do hlavního města odešel v létě 1979 a zůstal tři sezony. "O Pražácích se říká, že jsou studení čumáci. Nikoho prý nevezmou mezi sebe. Nesouhlasím. Kluci byli perfektní, zažil jsem skvělé časy. Dodneška se vídáme, máme si co říci. Nezapomněl jsem," ujistil. K České republice má Peter pořád vztah, často jezdil na chatu do Zbiroha, během angažmá si v Praze našel manželku.

Pohřeb otce by znamenal kriminál

Plodnější část hokejové kariéry ovšem strávil v zámoří. Když přišel do Toronta, byl plný sil. Šéfové Maple Leafs splnili slovo, Ihnačáka draftovali a hned na podzim 1982 mohl důrazný bojovník naskočit do NHL. Vydržel osm let, sehrál 445 utkání, nastřílel 106 gólů. "Vždycky jsem si kladl postupné cíle. Liga, reprezentace. Ale NHL? Tam nikdo z nás nemohl. Jen zkušení veteráni dostali souhlas, další v podstatě předem ztratili šanci," vyprávěl.

Emigrací tuto skutečnost vymazal. Jenže za jakou cenu. "Věděl jsem, že se nejspíš nikdy nepodívám domů. Když mi umřel otec, bál jsem se jet na pohřeb. Zavřeli by mě. S tátou jsem si předtím povídal jen po telefonu. Někdy to na mě padlo a bylo mi pořádně smutno," přiznal tenhle chlapík ostrý jako břitva, jenž má ovšem srdce na správném místě.

Peter posléze v Americe uvítal mladšího bratra Miroslava. Měl podobný osud. V sezoně 1984-85 zářil v košickém útoku s Vodilou a Libou, jenže do reprezentace se nedostal. Dneska už je naštěstí všechno jinak. Miroslav se přesunul zpátky k našim východním sousedům, také Peter tam bývá často k vidění.

Ihnačák pracuje jako skaut Toronta, na starost má především sledování evropských hráčů. V tomto ohledu mu pomáhají i zkušenosti z hráčské i trenérské činnosti v klubech našeho kontinentu. Z NHL se před lety vydal do Švýcarska, pak hrál a koučoval v Německu. Základnu má stále v Kanadě, ale často cestuje do Evropy. Hokeji se aktivně věnuje i Peterův syn Brian. "Nikdy jsme nezapomněl na své kořeny, třeba se i já jednou vrátím," uzavřel.

Psali historii