Přišli o olympiádu jako Gulaš. Palečka trefil Machač, Svozil obrečel Sarajevo

Foto: Karel Švec, ČSLH

Milan Gulaš prožívá největší smutek kariéry, plzeňský útočník utrpěl v poslední přípravě s Finy zranění kolena a přijde o olympijské hry. Jeho pocitům mohou nejlépe porozumět ti, kterým se v minulosti stalo totéž. V roce 1972 ztratil na poslední chvíli olympijský sen Josef Paleček, před hrami v Sarajevu se potkal stejný pech Ladislava Svozila. "Jakmile jsem se dozvěděl o smůle Milan Gulaše, hned jsem si vybavil své zranění. Nenaděláte nic, prostě osud," povídá Josef Paleček.

Fanshop

Později úspěšný kouč Liberce, Karlových Varů a asistent u reprezentačního výběru se chystal na olympiádu v Sapporu. Ale nakonec na ní nesehrál ani minutu. "Den před zahájením her a také oficiálním potvrzení soupisky jsem se na tréninku zranil. Dostal jsem ránu tělem od Oldy Machače, byl to bodyček, jaké uměl jen on. Byl jsem asi i trošku nepozorný a situaci podcenil, dělal jsem kličku a Olda mě trefil na koleno. Hned jsem věděl, že to je špatné," vzpomíná Paleček.

Paleček: Na bronzovou medaili jsem neměl nárok. Mám jen tu pamětní

Člen Síně slávy českého hokeje (na snímku) utrpěl přetržení postranních vazů. "Bylo to hodně bolestivé. Dostal jsem sádru, hrát s tím samozřejmě nešlo," povídá. Vedení výpravy bleskově povolalo do Japonska sparťanského střelce Jana Havla, jenž Palečka zastoupil. "Jelikož jsem nebyl na oficiální soupisce týmu, neměl jsem nárok na bronzovou medaili, kterou kluci vybojovali. Mám jen tu pamětní," říká.

S týmem ovšem na rozdíl od Gulaše zůstal, smutek prý tím pádem nebyl takový. "Měl jsem radost, že nemusím domů. O berlích jsem chodil na naše zápasy a moc držel palce. Z mého pohledu šlo o smutnou událost, ale bylo mi jednadvacet let a bral všechno trošku jinak. Dneska by mě to mrzelo mnohem víc," přiznává. Navíc ho smůla nepotkala poprvé. "Rok předtím jsem nemohl jet na mistrovství světa. Narodil se nám syn, dostal žloutenku a já musel zůstat v karanténě," doplňuje.

Štěstíčko se k Palečkovi obrátilo po návratu ze Sappora. Čechoslováci tam brali bronz, několik týdnů poté ale v Praze vyválčili světové zlato. Tam už Paleček nechyběl. Přesto ho olympijská absence mrzí. Takovou šanci máte třeba jednou za život a mě minula. Proto moc dobře rozumím tomu, co teď prožívá Milan Gulaš," hlásí.

Svozil: Mít dnešní rukavice, možná by všechno dopadlo jinak

Do výčtu olympijských smolařů patří i další znamenití hokejisté. Slavné Nagano museli ze zdravotních příčin oželet Vladimír Vůjtek a Václav Prospal,  ti o svých absencích věděli nějakou dobu před turnajem. Naopak stejně jako Paleček či Gulaš dopadl v roce 1984 Ladislav Svozil.

Vynikající vítkovický útočník tvořil elitní vozbu Bukačova výběru s Jiřím Lálou a Františkem Černíkem. "Dařilo se nám, na olympiádu jsme se připravovali celý rok," povídá Svozil. "Pak ale přišel poslední přípravný zápas se Švédy a já se v něm zranil," dodává. V jeho hlasu je cítit, že to ani po víc než 30 letech rozhodně není příjemná vzpomínka. "Nevím, jestli to byla středa nebo pátek. V sobotu se každopádně skládal v Bratislavě olympijský slib, hned poté se jelo autobusy do Sarajeva. Bohužel beze mě."

Generálka na olympiádu se tehdy Čechoslovákům povedla, Švédy v Trenčíně smetli nevídaným poměrem 8:0. Ale také ztratili prvního centra. "Ve druhé třetině jsem dostal od jednoho soupeřů sekyru do ruky. Přilétla ze strany, ani nevím, kdo to byl. Takhle se tehdy hrálo. Výstroj také nevypadala jak teď. Mít na ruce dnešní rukavice, možná by všechno dopadlo jinak. Sekyrku jsem odnesl zlomeninou záprstní kůstky na pravé ruce," popisuje.

Olympiáda je v kariéře nejvíc. Bylo mi to hrozně líto, přiznává Svozil

Ačkoli ho spoluhráči večer přesvědčovali, ať neblázní, že olympiádu pod injekcemi zvládne, Svozil odmítl. "Hrát s jednou rukou nejde, tohle bych mančaftu nemohl udělat." Místo něj mužstvo doplnil Vladimír Kýhos. Dnešní boleslavský kouč absolvoval turnaj s reprezentačním béčkem a bleskově spěchal za elitním výběrem, nikdy předtím ani potom na velké hokejové akci nehrál. Svozil ano, jenomže další olympijská šance už nepřišla. "Přiznávám, že mi to bylo hrozně líto. Sarajevo jsem obrečel, byly tam slzy. Olympiáda je v kariéře nejvíc," doplňuje tiše.

Kamarádům pak na dálku fandil u televize. "Byla strašná škoda, že jsem s nimi nemohl nastupovat. S klukama jsem prožil všechny ty tréninky, zápasy a soustředění. Cítil jsem se členem týmu a moc jim přál, že vybojovali stříbro." Během kariéry měl navíc smůlu i jindy, v tomhle si je s Milanem Gulašem také dost podobný. "Například jsem si zlomil nohu v době, kdy jsme s Mirkem Fryčerem plánovali emigraci. Nebýt toho, můj život by vypadal úplně jinak. Ale má cenu to řešit? Nemá!" pousměje se.

Na zmařené Sarajevo raději nemyslel. "Jakmile to šlo, sundal jsem sádru a ruku rozhýbával. Za nějaké tři týdny jsem zase hrál. Myslím, že to bylo trošku jednodušší, než to teď bude mít Milan Gulaš. Co jsem četl, natrhl si vazy v koleně, léčba potrvá určitě přes měsíc. Ale věřím, že to zvládne. Mně to tenkrát taky strašně štvalo, jenže život jde dál. Musí!" uzavírá.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz