Pro tuhle práci žiju, říká Vajner. S gólmankami chce prohánět svět

Foto: Martin Voltr

Jejich chyby už nemá kdo napravit, spočívá na nich hlavní tíha okamžiku a zodpovědnost za výsledky. Při současném trendu skromných gólových příspěvků tím spíš. Na výchovu brankářů se v českém hokeji klade velký důraz, nejinak je tomu u brankářek, které má u reprezentací od letošní sezony pod křídly Vratislav Vajner.

Kdekdo si ho ještě pamatuje z aktivní kariéry, liberecký odchovanec prošel spoustou klubů. Od mládežnických týmů Bílých Tygrů, Sparty či Jihlavy po slovenskou Spišskou Novou Ves, Senicu nebo druholigový Pelhřimov. Po přetrvávajících zdravotních problémech ale předloni skončil a dal se na trenérskou dráhu.

Ve 29 letech je Vratislav Vajner jedním ze tří profesionálních regionálních trenérů brankářů, kteří mají na starost směřování gólmanského řemesla v klubech. Navrch se ale dostal i k ženským reprezentacím. A tam je jeho zápal vidět snad ještě víc. „Já si tuhle práci strašně užívám a moc si jí vážím. Věřím, že je to na mě vidět. Když pánbůh dá, tak doufám, že tady nějakou chvíli vydržím a povede se mi udělat nějaký kus práce,“ vypráví v rozhovoru pro hokej.cz.

Letos převzal Vajner dospělý tým a osmnáctku, do nové sezony přitom půjde posílen zajímavou zkušeností. Společně se třemi českými brankářkami se v červenci účastnil premiérového specializovaného kempu Mezinárodní hokejové federace ve španělské Granadě.

Vrátil jste se ze Španělska chytřejší?
Tyhle semináře i různé doškolovací akce jsou vždycky super. Je zajímavé vidět jiné školy. Bylo fajn vidět, že v 90 nebo 95 procentech věcí jdeme správnou cestou, stejnou jako zbytek světa v čele s Kanadou, což je nejlepší hokejová země. A byly tam samozřejmě i nové věci, kvůli kterým tam člověk jel. Aby si v těch pěti deseti procentech řekl: Jo, to je nové, to je fajn. Byly tam i věci, které vidím jinak. Ale i to je dobré prodiskutovat. Vždycky je to super náboj pro další práci a další posun.

Co můžete vypíchnout z těch pěti či deseti procent, která pro vás byla nová?
Pro mě byla hodně zajímavá koncepce, co s gólmany dělat. Hodně mi to pomohlo třeba u poziční hry, které se teď s holkama hodně věnujeme. A technická věc, trochu jiný styl přesunu na ledě s přenášením váhy, souviselo to s vnitřní a vnější hranou. To mě obohatilo. Zaplať pánbůh za to.

Vratislav Vajner a Joe Johnston z Hockey Canada

Vratislav Vajner a Joe Johnston z Hockey Canada | Foto: archiv Vratislava Vajnera

Foto: archiv Vratislava Vajnera

Jaký jste jako trenéři měli program?
Program byl neuvěřitelně nabitý. Strávili jsme tam celý týden, tři dny jsme měli vyloženě přednášky, ukázky, ukázkové ledy. Hodně jsme diskutovali o všech možných odborných věcech, to mi dalo asi úplně nejvíc. Pak přijely holky. Byly rozdělené na dvě skupiny, áčkové a do osmnácti let. Já jsem chodil na led s těmi mladšími. Bylo fajn vidět, jak při tréninku vypadají holky z dalších zemí. Vidět na stejném cvičení jiné styly chytání, jiné typy gólmanů. Když byla na ledě áčková polovina, bylo zase fajn si je naskautovat, ať už jako soupeře, nebo jako svého vlastního gólmana. Doma jsme si ukázali video a fotky, na čem máme pracovat a co zlepšovat.

Zaujaly vás přednášky odborníků ze zámoří?
Určitě. Například trenérka, která už řadu let vede kanadský olympijský tým, mě hodně zaujala svým přístupem. Kanadský a americký přednes je takový, že oni věří, že dělají to nejlepší na světě. A asi to tak opravdu dělají, jsou trošičku jinde než my. Ale i od trenérů z Evropy, ať už to bylo Dánsko, Norsko, bylo fajn slyšet, co jak dělají. Každá země měla něco, co mě hodně zaujalo.

„Nechěl jsem být jenom ten, kdo si to přeloží a odkýve. Fakt mě to hodně zajímalo a chtěl jsem si hodně věcí odvézt. Tak jsem se vyptával hodně a do detailů.“

Hodně jste poslouchal, nebo i hodně diskutoval?
Můj styl je takový, že jsem si hodně vyslechl, ale taky jsem chtěl o těch věcech hodně mluvit. Nechěl jsem být jenom ten, kdo si to přeloží a odkýve. Když mě něco fakt zajímalo, tak jsem se hodně vyptával, jak to má vypadat a kdy to použít v tom nejlepším světle. Obrovsky jsme diskutovali. Když jsme si říkali, jak vést přednášky, tak mě dokonce dávali jako příklad: Team Czech, tenhle člověk se pořád na něco ptá, takhle by to mohlo vypadat (směje se). Někdy toho bylo třeba i moc, ale fakt mě to hodně zajímalo a chtěl jsem si hodně věcí odvézt. Tak jsem se vyptával hodně a do detailů.

Předpokládám, že jazyková bariéra brzo odpadla, protože ta „hokejová řeč“ je všude stejná.
Určitě. Já anglicky zaplať pánbůh mluvím plynně, ale v některých chvílích jsme se zavrtali do hodně odborných věcí, a tam jsem používal překladač. Pro mě jazyková bariéra tak velká nebyla, pro ostatní byla větší. Snažil jsem se jim i pomáhat, protože trochu mluvím i německy. Byli tam třeba i lidi z Kazachstánu, kteří mluvili rusky. Ale na ledě jsou stěžejní ty anglické výrazy. Tam si pak řeknete jeden výraz a všichni víme, co znamená.

Foto: archiv Vratislava Vajnera

Foto: archiv Vratislava Vajnera

Ze kterých hokejově nejméně rozvinutých zemí účastníci přijeli?
Pro mě to byl asi ten Kazachstán. Ještě Polsko, které je trochu v plenkách, ale určitě se zvedá. Nebo Maďarsko, to se hodně zvedá.

Dostal jste naopak i zpětnou vazbu na vlastní práci?
Normálně jsem dál v kontaktu s lidmi, se kterými jsme se hodně bavili. Člověk z Francie, člověk z Japonska, Kanady… Hodně se zajímáme navzájem. Ukazoval jsem jim, jaké programy tady máme. Nejenom pro holky, ale i pro kluky, protože to spolu úzce souvisí. Bavili jsme se, jak se rozvíjíme a jaké jsou naše budoucí plány. Jako celosvětový příklad se dává finský systém, který je teď ten nejlepší na světě a inspiruje nás. Přenášíme ho na české podmínky a děláme si český systém. Ale samozřejmě to ještě má nějaká léta vývoje a mouchy, které se postupně vychytávají.

Jak si stojí česká ženská brankářská škola, dá-li se to tak nazvat?
Když jsem začínal s ženským hokejem, tak jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Ale chtěl jsem to vidět a zkusit. Objel jsem kempy napříč kategoriemi, viděl jsem i týmy v české ženské lize. V srpnu jsme s áčkem hráli proti profesionálnímu týmu (Tornadu Moskva, pozn. red.), takže jsem měl i srovnání, jak to vypadá v jedné z nejlepších lig. Jsem strašně šťastný, že u nejmladší kategorie teď mám kolegu, kterému hrozně důvěřuju. Děláme věci v součinnosti s Brankářskou komisí. Ještě by nám určitě pomohli i další trenéři, čím víc, tím líp. Ale zatím máme rezervy a nějakou chvilku nám bude trvat, než uděláme ten nejlepší program, jaký dokážeme. Samozřejmě to souvisí i s možnostmi a financemi.

„Naším cílem je dostat víc holek do programu, dát jim co nejvíc šancí a moct říct: Chceš být jednička, tak makej, dokaž to. Další tři čtyři vlčáci se na tebe tlačí, tak se nám ukaž.“

Na jaké úrovni jsou české brankářky ve srovnání s ostatními zeměmi? Ve Španělsku jste je měl hezky vedle sebe.
Věřím, že jsme na tom hodně dobře. Upřímně tam byly i holky, které jsou trošičku lepší, ale většina z nich byla za námi. Za to jsem šťastný, že máme opravdu dobrou úroveň. Ale chceme vyplnit rezervy a dostat se na tu nejlepší úroveň. Chceme být v top 3 na světě, to je náš cíl, kterému se chceme co nejvíc přiblížit.

Vaše práce je o to důležitější, že v evropských zemích je brankářka vždycky víc vidět. Jenom týmy, kterým skvěle zachytá, můžou udělat úspěch. Nedej bože porazit Kanadu nebo Spojené státy. Mám pravdu?
Při našem stylu na gólmankách hodně záleží. Holky si na obou stranách vypracují čtyři šance a když se nám povede padesát procent proměnit, tak buď vedeme 2:0, nebo prohráváme 2:4. Ta tíha momentu je opravdu na gólmankách. Pro mě je to pořád týmový sport, ale všeobecně se říká, že gólman tvoří osmdesát procent týmu. To je velká většina. Nese zodpovědnost za výsledek.

V české reprezentaci je Klára Peslarová už tři roky jasnou jedničkou. Jak moc je důležité, aby měla konkurenci? Aby se na ní další brankářky snažily co nejvíc dotáhnout?
Musím říct, že s trenéry jsme si o tom hodně povídali a povídáme. Věříme v jedno: Když se nám povede udělat dobrý program, kde bude třeba pět šest holek, tak to každé z nich prospěje. Každá najednou ucítí: Jo, můžu tam být, můžu se dostat na pozici jedničky. Ta pozice není neotřesitelná, je to něco, co si musím zasloužit. Musím to umět a musím cítit, že se na mě další tlačí. A já se tím pádem budu zlepšovat. To je náš cíl, dostat víc holek do programu, dát jim co nejvíc šancí a moct říct: Chceš být jednička, tak makej, dokaž to. Další tři čtyři vlčáci se na tebe tlačí, tak se nám ukaž.

Asi dokážete najít hodně pozitivního na tom, že seniorský tým letos nečeká žádný vrchol sezony. Máte dva roky na budování přesně těch věcí, o kterých mluvíte.
Na budování koncepce je to ideální. Samozřejmě je pro nás škoda, že není mistrovství a bohužel ani olympiáda. Všichni bychom si to přáli, je to přesně to koření, které chceme. Ale tahle situace nám nahrává do karet, že můžeme vybudovat koncepci a připravit se na cíl do budoucna. Víme, že ta sezona pak není dlouhá. Teď najednou máme dvě.

Foto: Martin Voltr

Foto: Martin Voltr

Jak se vám vůbec u ženského hokeje líbí?
Já si tuhle práci strašně užívám. Věřím, že je to na mě vidět. Hodně se bavíme, hodně se smějeme, všeobecně jsem do práce hodně zažraný. Když pánbůh dá, tak doufám, že tady nějakou chvíli vydržím a povede se mi udělat nějaký kus práce. Že si třeba za dvě sezony řekneme: Jo, tohle bylo dobré, v tom můžeme pokračovat dál. Nebo naopak, tohle tak dobré nebylo, musíme to dělat jinak. Tu práci si strašně užívám a moc si jí vážím.

Kladete velký důraz na komunikaci?
Já musím říct, že s holkama komunikuju už nejeden pátek. Píšeme si o věcech, co trénujeme, jak trénujeme. Když se mi vždycky po akci povede získat kontakt na trenéra, kterého má brankářka v klubu, je to pro mě to nejlepší. Já ji tady mám čtyři pět dní, tak nějakou práci odvedu a na něco se zaměřím, ale pak si volám s trenérem, který ji má dalších sto dní v sezoně. Říkáme si: Hele, já jsem viděl tohle, jak to vidíš ty? Musím říct, že drtivá většina trenérů to vidí úplně stejně. Pracujeme na tom společně na dálku, ať už si voláme do Nového Jičína, Olomouce, Písku... Posíláme si i fotky a tipy na čem pracovat. Komunikace je pro mě klíčová. Samozřejmě je to i o psychické stránce. Aby gólmanka nějakou věc přijala, je zásadní, že na tom chce pracovat a že si to dokážeme říct.

„U holek jde psychika rychle nahoru, ale i rychle dolů. U kluků je to trochu konstantnější. Samozřejmě se to mění i věkem.“

Je pro vás důležité být na stejné vlně? Jako bývalý brankář jim dokážete nejen předat gólmanské poznatky, ale zároveň jim vidíte i víc do hlavy?
(přitakává) Máme k sobě asi blízko, protože na to koukám i z té strany, že jsem tam stál. Takže se snažím spojit dva úhly pohledu dohromady a pracovat na tom. Neexistuje žádná šablona, každý reaguje trochu jinak a tu cestu se snažím najít ke každému. Ale tady musím říct, že jsem s holkama opravdu šťastný. Fakt to vnímají a dávají si na tom záležet. Věřím, že je plus i pro ně, že to znám z obou úhlů pohledu.

Je psychika u dívek důležitější a křehčí než u chlapců?
Je, je. U holek je to takové, že psychika jde rychle nahoru, ale i rychle dolů. U kluků je to trochu konstantnější. Samozřejmě se to mění i věkem. Ale to jsou ty drobné rozdíly oproti klučičímu hokeji.

A jak na tom trenér může pracovat? Jak na tom pracujete vy?
Snažím se studovat psychiku, ať už z různých knížek nebo seminářů, které běží na internetu. Snažím se to aplikovat do své práce, prostor na to je a snažím se ho využít. Vidím, které cesty fungují a které bohužel ne, tak ty nechávám stranou a pracuju na tom, co funguje.

Foto: Martin Voltr

Foto: Martin Voltr

Jako profesionální regionální trenér máte předpokládám i dost dobrý přehled o tom, jaké nám rostou brankářky v žákovských kategoriích.
V ročnících 2004 nebo 2005 věřím, že mám devadesátiprocentní přehled. Určitě budou i některé holky, o kterých nevím, ale i kluci z jiných regionů mi dávají tipy. Snažím se je pak lákat do náboru pro nejmladší reprezentaci. Můžu je vidět a říct si: Jo, tady nám roste dobrá gólmanka. Třeba v ročníku 2001 jsme měli jednu jedinou, což je koncepčně špatně. Bylo by skvělé mít aspoň dvě nebo tři, abychom měli konkurenční prostředí. V dobrém slova smyslu.

Cítím, že je pro vás obzvlášť důležité mít z práce dobrý pocit.
Každý, koho baví práce, ať je jakákoli, ví, že je to něco jiného. Netlačíme čas. Najednou si řekneme: Ježiš, už musím z ledu, ježiš, už končí přednáška... To je určitě to, proč to děláš.

„Bohužel zdraví mě úplně nepodrželo. Ale na druhou stranu mě to posunulo a začal jsem trochu studovat i druhý pohled. Říkal jsem si: Proč se mi to stalo? Co kdybych to dělal jinak?“

Jak vůbec vzpomínáte na svou – poměrně krátkou – gólmanskou kariéru?
Prošel jsem si mládežnickými reprezentacemi a děkuju bohu za tu zkušenost. To je asi to nejlepší, co se může mladému gólmanovi nebo gólmance stát. Najednou vidí trochu jinou úroveň, než je česká soutěž. Najednou vidí, jak to funguje. Ať už člověk hraje proti jakémukoli výběru, Švýcarům, Finům, Slovákům, nebo vidí ten hokejový supersvět, zámořské týmy, tak mu to hodně otevře dveře. Bohužel zdraví mě v tomhle úplně nepodrželo. S koleny jsem se vytrápil každý rok...

Ale na druhou stranu mě to posunulo a začal jsem trochu studovat i druhý pohled. Říkal jsem si: Proč se mi to stalo? Co kdybych to dělal jinak? Kdybych víc kompenzoval a víc se protahoval, tak by se mi nemusel žádný úraz stát. Vystřídal jsem víc týmů po republice, ať už to byly Liberec, Sparta, Jihlava, a viděl jsem různé styly trénování a trenéry gólmanů, kteří měli různé školy. Z každé jsem si něco vzal, což dodnes používám. A u každého jsem si zase našel něco, co se mi nelíbilo. Věřím, že mi to dodalo obrovské zkušenosti právě pro tu pozici, kterou teď mám.

Jak dlouho od chvíle, kdy jste usoudil, že kvůli zdraví už nebudete chytat, vám trvalo, než jste přešel k trénování?
I když jsem třeba ještě trénoval a chytal v první lize, tak už jsem k tomu trošičku čuchal jako asistent na trénincích, na různých soukromých kempech. Třeba v jednadvaceti, dvaadvaceti. Nějakou zkušenost jsem tím pádem už měl, ale ještě nebyla taková, že bych ty kempy vytvářel. To se teprve časem měnilo. Když mi bylo pětadvacet, šestadvacet, tak jsem věděl, že to je moje cesta. To je to, co mě baví víc než chytání. I když si někdy říkám, že bych si rád zachytal nějaký zápas. Ale na ledě jsem každý den, minimálně dvě tři hodinky, takže nevnímám, že by mi to chybělo. Tahle práce mě obrovsky naplňuje a doufám, že je to znát, ať už se bavím s kýmkoli. S brankáři, jejich rodiči, s trenéry. To je to, co mám já opravdu rád. Pro tuhle práci já žiju.

Foto: Martin Voltr

Foto: Martin Voltr

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz