Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, tvrdí známé přísloví. Rostislav Olesz to poznal dokonale. V 15 letech kdysi naskočil do tuzemské nejvyšší soutěže, o rok později si připsal první start za národní tým dospělých. Brzy odešel do NHL, překážky zdolával s nebývalou lehkostí. Jeden z nejtalentovanějších českých útočníků měl narýsovanou skvělou kariéru, vždyť třeba ve dvaceti letech získal olympijský bronz z Turína. Ale později se od něj štěstí odvrátilo, na minulý ročník by bojovník z Ostravy nejraději zapomněl. Po výměně z Floridy do Chicaga sehrál v NHL jen sedm utkání, na farmě v Rockfordu si posléze zranil koleno, což znamená dlouhou nucenou přestávku...
Na účastníka dvou mistrovství světa se poslední dobou valily samé špatné zprávy. V organizaci Blackhawks nedostal prostor, na jaře navíc přišel vážný zdravotní problém. "Asi deset kol před koncem základní části AHL jsem si zranil pravé koleno. Už jsem s ním měl potíže jednou, letos jsem si to obnovil. Byl to klasický souboj o puk, spoluhráč mi přepadl na nohu," popisuje.
Tušil v první chvíli, že je zle? "Právě, že ne. Dál jsem trénoval, ale noha se ozývala. V klubu rozhodli, že půjdu na podrobné vyšetření. A to odhalilo rozsah zranění. Bylo jasné, že mě nemine operace křížových a postranních vazů," reaguje. Stejné trable potkaly odchovance ostravského hokeje už v sezoně 2010-11, tentokrát ovšem věděl, že bez hokeje zůstane delší dobu. "Až devět měsíců. Je to nepříjemné, ale bral jsem to, jak to je."
Operaci podstoupil na klinici ve Spojených státech, od té doby utekly už víc než dva měsíce. "První tři týdny jsem musel ležet, pak jsem stejnou dobu chodil o berlích. Posléze jsem je mohl odložit, v podstatě jsem se učil chodit. Všechno bylo třeba dělat opatrně, nohu jsem zatěžoval postupně. Dneska už je to celkem dobré, nejhorší mám za sebou. Pohybuju se normálně, od operace uteklo devět týdnů, je to přece jen lepší," popisuje.
Je pochopitelné, že mu vážné zranění na náladě nepřidalo. "Nemohu říci, že bych se utápěl v pesimismu. Byl jsem smutný, ale bral jsem to jako fakt. Tohle se v hokeji stává, nedá se nic dělat," konstatuje sympaticky. Olesz dokáže zatnout zuby. Nikdy nedostal nic zadarmo, vždycky si dokázal poradit. Navíc ho zocelily poslední roky, které už v NHL nebyly tak radostné jako ty první.
Bronzový medailista ze šampionátu dvacítek 2005 byl loni v červnu vyměněn do Chicaga, kde pro něj měl začít nový sportovní život. Jiná organizace, jiný pohled na hráče. Další šance. Jenže očekávání se nenaplnila. "Dřel jsem jako kůň, abych přijel na kemp ve stoprocentní formě. Ukázalo se však, že Chicago mělo úplně jiné představy než já." V elitní luze nasbíral sedm startů, většinu sezony strávil na farmě v Rockfordu - na kvality a ambice českého útočníka hodně málo.
Je jasné, že Olesz nemohl být spokojen. "Myslel jsem, že budu v klubu plnit smlouvu, že budu hrát. Ale šanci mi nedali. Každý hráč pozná, jestli vás trenér chce nebo ne. Když 25 ze 30 zápasů prosedíte na tribuně, je to celkem zřejmé." Během angažmá na Floridě uzavřel Olesz šestiletou smlouvu, která mu ročně zaručuje příjem 3,125 miliónů dolarů. Letos má čtyři roky za sebou, zbývají dva. Ten poslední byl pro českého krajánka víc trpký než sladký.
Z hokejového i osobního hlediska. "Ano, bylo to těžké. Manželka byla těhotná, čekáme dítě. Tehdy zůstala v Chicagu, já hrál na farmě, odkud jsem za ní jezdil jednou týdně na 14 hodin. V únoru pak žena odletěla do Čech a já zůstal v Americe sám. Nic příjemného," připomene. Nicméně byl odhodlaný dohrát ročník podle nejlepšího svědomí, v AHL si během 50 zápasů připsal 41 bod. Jenže pak přišlo zmíněné zranění a najednou bylo po všem.
Marodovi Oleszovi se hokej na čas hodně vzdálil. "Momentálně vůbec nic neplánuju, nejdřív se musím uzdravit," hlásí. Jeho myšlenky se upínají k léčbě, za dva týdny také nastane událost, kterou Rostislav s manželkou netrpělivě vyhlížejí. "Blíží se termín porodu, jsme v očekávání. Je jasné, že u toho budu, už se oba moc těšíme," říká budoucí tatínek. V nepovedené sezoně se dočká prvního potomka a doufá, že štěstěna zase postupně ukáže přívětivější tvář.
Navzdory operovanému kolenu trénuje, ovšem opatrně. "Posiluju ruce a záda, šlapu na rotopedu. Víc zatím nemohu. Před každým tréninkem mám rozcvičku, poctivě rehabilituju. Napínám svaly, dělám přesně to, co mi říkají lékaři." Zatímco při prvním zranění se dával dohromady na Floridě, tentokrát je doma. "Chicago mi dalo volnost, mohl jsem odletět do Čech, což jsem samozřejmě uvítal. Pravidelně píšu reporty o svém zdravotním stavu, přikládám zprávy od lékařů. S doktory z Chicaga to neustále konzultujeme."
Kdyby byl fit, během letních prázdnin by kromě přípravy na novou sezonu také dal tradiční fotbalové exhibice s Kubina Teamem. Ta první proběhne už v sobotu na hřišti v Polance nad Odrou. Ale Olesz si letos do míče nekopne. "Dostal jsem funkci trenéra, už se moc těším, jak mě nikdo nebude poslouchat," směje se. Navzdory všem útrapám neztrácí humor, což je dobrý signál.
Jakmile překoná zatím největší zdravotní problém kariéry, znovu se dá do boje mezi mantinely. "Chci dokázat, že na to mám. Pokud vás v klubu dají do čtvrté pětky, hrajete pět minut za zápas a pak vám řeknou, že máte zapracovat na rychlostri bez puku, zrovna to nepovzbudí. Ale já to zvládnu! Zase budu hrát hokej jako dřív," uzavírá.
