Šel jsem na vojnu, abych mohl emigrovat, hlásí Maškarinec. Nejlépe se cítil ve Spartě
K cestě do nejvyšších hokejových pater potřebujete kromě umění a výkonnosti také kus štěstí. Je zajímavé, jaké drobnosti někdy mohou ovlivnit celou kariéru. Své by o tom mohl vyprávět Martin Maškarinec, bývalý výborný obránce Sparty, Slavie, Litvínova či federální reprezentace, jenž měl před lety blízko k NHL. "Draftovali mě Los Angeles, když jsme na podzim 1989 hráli s reprezentačním béčkem v zámoří, odchytili si mě na letišti lidé z klubu. Nabízeli smlouvu, jenže to bych musel emigrovat. A na to jsem nebyl připraven," vzpomíná.
Za Atlantikem tehdy zůstal Tomáš Kapusta, bylo krátce před listopadovými událostmni, které změnily tok dějin. Kdyby Martin Maškarinec tušil, co se stane, nabídku králů by neodmítl. "Když jsem se vrátil domů, řekl jsem si, že uteču. Plánoval jsem emigraci, ale nechtěl jsem, aby mě pak měli za vojenského zběha. Dopředu jsem tedy oznámil, že chci na vojnu. Byl jsem asi jediný, kdo tohle tenkrát dobrovolně udělal," směje se.
Za pár týdnů litoval, ovšem sparťanký zadák už nemohl couvnout. Úvahy o NHL z hlavy nepustil, sezonu 1990-91 však strávil v Dukle Trenčín. Kdyby onu žádost ještě za totalitního režimu nepodal, mohl v létě devadesátého roku odejít do kempu Kings bojovat o naději. A třeba by si vysněnou NHL skutečně zahrál, šanci měl slušnou. Jenomže kdyby jsou chyby...
Pavel Wohl dokázal navodit atmosféru, jakou jsem jinde nezažil
Odchovanec libereckého hokeje měl v hokejové kariéře štěstí i smůlu. "Když mě o půlnoci probudíte a zeptáte se, kdy jsem byl s hokejem nejšťastnější, odpovím, že to bylo ve Spartě. Přišel jsem tam z Liberce jako mladý kluk, u trenérů Wohla a Horešovského jsem dostal šanci," hlásí. Klub z Holešovic tehdy vybudoval velmi silný kádr, v němž se dobře doplňovaly zkušenosti ostřílených harcovníků s elánem nováčků.
Parta nadupaných vlčáků dokázala v roce 1990 vybojovat mistrovský titul, mužstvo předvádělo parádní fyzický hokej. "Takovou atmosféru v kabině jsem jinde nezažil. V týmu byli borvi jako Jirka Hrdina, David Volek, Jirka Doležal, Honza Reindl. Bývá to možná klišé, ale slovo parta je opravdu na místě. Mladí měli respekt ke starým, staří se nad mladé nepovyčovali. A když ano, zasáhl trenér Wohl," připomíná.
Na tehdejšího sparťanského kouče vzpomínají všichni, kteří Pavla Wohla poznali, obránce přezdívaný "Mašky" není výjimkou. "Byl to vynikající psycholog, který dokázal mužstvo zbláznit. Především ale v týmu navodil úžasnou atmosféru, jeden jsme bojovali za druhého. Trenér věděl, kdy být přísný a kdy povolit. Zajímal se o osobní problémy hráčů. Nikoho podobného jsem pak už v kariéře nepotkal," říká.
S hokejem Martin začínal jako kluk v Liberci. "Tehdy se tam hrála první nebo druhá národní, ale v našem ročníku se sešli výborní hokejisté. Poráželi jsme soupeře z ligových klubů, byly to skvělé časy," vzpomíná. Pravidelně nastupoval za mládežnické reprezentace, mistrovství Evropy mu sice vzalo zraněné rameno, nicméně o šikovném bekovi se u konkurence dobře vědělo. "Měl jsem nabídky z Kladna, kam mě chtěl pan Vimmer, a ze Sparty. Rozhodl jsem se pro Prahu."
S jinými posilami podobného věku obýval byty na severu Prahy. Říkali jim Bohničtí. "Bydlel jsem s Pavlem Táborským a Leo Gudasem, vedle pak Luboš Pázler, Pavel Gross, Martin Hosták." V obranné dvojici nastupoval vedle Gudase. "Byl o něco starší a zkušenější. Leo pochází také z Liberce, ale předtím jsme se neznali. Jen naši tátové. Ten můj mě dovezl do Prahy a předal Gudymu, aby na mě dal pozor. Ohlídal mě dokonale," směje se. Na jaře 1990 tahle parta vybojovala mistrovský titul, pro Spartu a celou hokejovou Prahu to znamenalo velkou událost. Série s Trenčínem měla grády, Maškarinec pak právě do Dukly zamířil.
Gól do sítě Burka, na dvacítkách proti Selännemu či Modanovi
Šilhal po NHL, ale zavolala armáda. "Kdybych se tenkrát nerozhodl, že půjdu na vojnu, dopadlo by všechno asi jinak. Ale ten rok v Dukle byl fajn. Vedení o mně vědělo, Trenčín jsem si domlouval před Gudyho a Jardu Látala, kteří tam bylí na vojně taky. V Jihlavě neměli sparťany moc v lásce, za Trenčín jsem byl rád." Pod hradem Matúše Čáka patřil do silného týmu, který ve federální lize válel jako z partesu. Radek Ťoupal tehdy vyhrál bodování soutěže, v sestavě zářili Sekeráš, Švehla, Kolník, Pýcha a další.
Také Maškarincovi přišlo angažmá vhod, dostal se totiž do reprezentace. Za trenéra Neveselého to vypadalo, že by mohl jet i na mistrovství světa, ale nakonec z toho sešlo. "V nároďáku nás z Dukly hrálo víc, což možná rozhodlo," přemýšlí. V dresu Trenčína naskakoval především po boku Milana Tichého, s nímž hrával už v juniorských výběrech. Vrcholem ročníku 1969 byl šampionát dvacítek v americkém Anchorage.
"Na to mám krásné vzpomínky. Mužstvo vedli Josef Vimmer a Stanislav Berger, předtím v osmnáctce jsem poznal zase trenéry Jiřího Holečka a Pavola Siroťáka. V Americe jsme získali bronzovou medaili, já měl možnost zahrát si proti pozdějším hvězdám jako Selänne, Modano, Fjodorov, Bure a podobně." Zatímco elitní útočníci záhy pronikli do NHL, Maškarinec nikoli. V reprezentaci nasbíral jedenáct startů, dal jeden gól. "Bylo to proti kanadě, překonal jsem Seana Burka," vybavuje si.
Sen o uplatnění v NHL bohužel nevyšel, i když Martin byl tehdy blízko. "V roce 1992, kdy jsem měl za sebou další sezonu ve Spartě, jsem se rozhodl odjet do kempu Kings. Byli jsme tam tehdy s Robertem Langem - on měl smlouvu, já ne. Celé léto jsem na sobě makal a byl na tom fyzicky výborně, po kempu mi řekli, abych šel na farmu. Asi jsem udělal chybu, dal jsem totiž na radu agenta a vrátil se. Po čase mi Radek Hamr povídal, že mě tehdejší trenér farmy chtěl, že bych dostal šanci v prvním týmu."
Chronické potíže se sebraly vítr z plachet
Jeho hokejový příběh dostal jinou podobu. Doma se nedohodl se Spartou a šel do Litvínova. "Po euforii, jakou jsem zažil za Pavla Wohla nebo v Trenčíně za trenéra Šuplera, to bylo trošku jiné. Ivan Hlinka byl také vynikající, ale hráči v Litvínově nedávali hokeji nic navíc. Moje motivace šla trošku dolů, což zapříčinily hlavně chronické problémy se zády. A předtím i s třísly." Dlouhodobé potíže mu sebraly vítr z plachet. "V Litvínově jsem cítil, že to není ono, hrál jsem pod brufeny, až v šestadevadesátém mi pomohl docent Kolář. Říkal, že už nikdy nebudu úplně fit, musel jsem doma dělat různá cvičení a často makat přes bolest."
Zdravotní trable trápily Maškarince od roku 1991, nikdy se jich úplně nezbavil. "Moje výkonnost klesla do průměru, pak jsem i vinou toho vystřídal víc klubů." Oblékal dresy Zlína, Slavie, Karlových Varů, Vítkovic. "Rád vzpomínám na Zlín, tam mě zlákal pan Vůjtek - další úžasný člověk. Rád si na něj vzpomenu, měl vynikající informace o soupeři. Co říkal v kabině, to mělo hlavu a patu. Vůbec se nedivím, že má teď úspěchy na Slovensku. Podle mého je škoda, že nedostal větší šanci v českém hokeji. Ve Zlíně nás tehdy dovedl do finále," připomíná.
Ve Vítkovicích naopak zažil baráž o udržení s Jihlavou. "Uhráli jsme to, ale já byl pak psychicky unavený. Opotřebovaný. Chtěl jsem pryč, do ciziny." Dohodl se s vedením švédského týmu Skelleftea AIK. "Najednou jsem si připadal jako v hokejovém ráji, vedení se tam k hráčům chovalo jako k partnerům, kdežto u nás byl hokejista pro leckoho póvlem. Přitom aby mohl hráč podat výkon, musí být spokojený. Fakt jsem si to tam užíval. Ve Švédsku se mi tak líbilo, že jsem uvažoval o druhé emigraci. Úplně mě to nadchlo!"
Že prožije mimořádný rok, poznal prý už na prvním tréninku. "Přišlo na něj 2500 lidí - neuvěřitelné! Ve Skelleftea krátce předtím získala naše dvacítka titul mistrů světa, český hokej měl ve městě zvuk." Další sezonu se pak přestěhoval do německého Criummitschau. "Tým trénoval Horymír Sekera, bylo nás tam hodně Čechů, německy jsem se moc nenaučil," usmívá se. K našim západním sousedům jezdil hrát i v dalších letech (do Lipska a Halle), ovšem postupně se připravoval na jinou životní náplň.
Hokejové tréninky? Moc mě to baví. Stejně jako marketing
Ještě během angažmá ve Spartě začal studovat Stavební fakultu ČVUT. "Byl jsem tam tři roky, profesoři mi nabízeli, abych pokračoval, jenže s hokejem to nešlo skloubit." Ještě než s vrcholovým hokejem skončil úplně, začal pomáhat Aleši Volkovi se zastupováním hráčů. "Nastoupil jsem v jeho agentuře a měl na starost hlavně mladé talenty." Vyhledával šikovné naděje, jednal s jejich rodiči. Věnoval tomu veškerý čas.
"Vztahy mezi hráči a manažery ani rodiči a trenéry bohužel nejsou leckdy férové, nebylo to úplně pro mě. Víc se mi líbila práce, kterou jsem paralelně začal dělat u pana Bukače, v jeho hokejové škole. Luděk mladší mě oslovil, jestli bych tam nechtěl působit jako trenér. Souhlasil jsem, byla to skvělá zkušenost. Pan Bukač starší se mnou diskutoval, pomohlo mi to víc, než kdybych chodil na fakultu."
Od toho byl už kousek k projektu, kterému se Maškarinec věnuje nyní. Jmenuje se HokejoveTreninky.cz a je určen jak pro začínající hokejisty, tak pro zájemce z vyšších věkových kategorií. "Viděl jsem tu určitou mezeru. Hokejové školy probíhají jenom v létě, ale co zbytek roku? Při trénování v klubech není na některé prvky čas, my se zaměřujeme na rozvoj individuálních dovedností jednotlivce. Pracujeme na bruslení, práci s kotoučem, na obratnosti. Také se čtyřikrát týdne věnuju hobby hokejistům, s nimiž máme o víkendech zápasy," vypočítává.
Důraz je kladen na to, aby se jednalo o zábavnou formu. "V klubech jsou hráči ve stresu, já jim ale pořád opakuju, že hokej je především hra. Usměj se, zkus kličku navíc, vybízím je. Chci, aby z toho měli kluci především radost," vysvětluje. Nápad Martina úplně pohltil, žije tím naplno. "Udělal jsem si sám webové stránky, navrhl logo. Projekt se vyvíjí, povzbudilo mě, když sami volali rodiče a ptali se co a jak." Na ledě prý bývá pětkrát týdně, pomáhají mu například Tomáš Kucharčík, Martin Altrichter a další trenéři.
Kromě toho Maškarinec působí také v oblasti reklamy a marketingu. Rozjel agenturu Creative Mind Activity, kde pracuje také jeho přítelkyně Šárka. "Já věci vymýšlím, ona je realizuje," líčí. Úspěšným projektem je například Hokejová škola Romana Červenky nebo reklamní kampaň útočníka Omsku se společností Snickers. "Vyzkoušel jsem si pár věcí a musím říci, že mě marketing moc baví," doplňuje. Aby nevyšel ze cviku, pravidelně nastupuje za reprezentaci veteránů, má i další aktivity. "Přemýšlel jsem také o klubové trenéřině, ovšem dohadovat se s rodiči, řešit všechny ty vztahy? To by pro mě asi nebylo," uzavírá.
Share on Facebook
