Souhvězdí Sparta: Proč se Richtrovi říká Čombe a jak ho drtil Šíma

Foto: Jaroslav Legner, iSport.cz

23. listopadu 2017, 10:47

hokej.cz

Souhvězdí Sparta. Kniha, která ze jmen ve výčtu historických milníků slavného klubu dělá skutečné lidi. Zajímá vás, jací byli - a jsou - mimo led největší sparťané historie? Jak si na ně pamatují spoluhráči, jaké historky jim po dlouhá léta utkvěly v paměti? Prozradí vám to nedávno vydaná publikace autorů Františka Suchana, redaktora hokej.cz, a Davida Soeldnera, autora sparťanských kronik a spolupracovníka sportovní redakce ČT. Níže najdete ukázku z příběhu Pavla "Čombeho" Richtra, neúnavného nezmara, jehož milovali sparťanští fanoušci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dozvíte se něco o jeho svéhlavosti, neutuchající snaze být středem pozornosti, specifickém účesu i původu oné netradiční přezdívky...

„Začal s námi přípravu a Vašek Černý mu říká: ‚Čombe, když pojedeš proti Jardovi Šímovi, nahraj si to. Jak nebudeš mít rychlost - a ty ji nemáš - tak jseš v hajzlu‘,“ tahá Jiří Nikl z paměti všeříkající historku.
Představte si, jak Richtrovi rada zkušeného parťáka netknuta proletí ušima tam a zase ven. Jak si při nácviku přechodu do útoku stejně dál sebevědomě věří na proklouznutí kolem nejtvrdšího tuzemského hokejisty své doby.
„Lup! A helma v osmý řadě. Čombe sedí na prdeli,“ máchá rukama Nikl. „Venca za ním hned přijel a v klidu mu povídá: ‚Nech si poradit. Nebo dostaneš ještě tři takovýhle stromy, než si to zapamatuješ.‘“
Uvedenou příhodu stačí před zmíněným Jaroslavem Šímou jen nadhodit. Hned se chytne. „No jo, Pavel… Přišel jako nováček a myslel si, že to půjde samo, že bude chytračit,“ usměje se pod mohutným knírem. „Já ho drtil, to je fakt. Ale tím jsem mu vlastně pomáhal, protože ho to naučilo se s tvrdostí vypořádat. Po nějaké době už byl tak chytrej, že když jsem ho chtěl načapat na švestkách, těžko se mi to dařilo. Už jsem se spíš bál, abych se nerozbil o mantinel sám. Začal jsem si ho vážit.“
Brousek, který nenáviděl nefér hru, sice skřípal zubama, když viděl v zápasech svého kolegu mlátit sebou o led, ovšem jinak oceňoval, že se rozevlátý floutek rychle přizpůsobil potřebám mužstva. Stal se z něj týmový hráč.
„Byl to bezvadnej parťák,“ potvrzuje dlouholetý obránce Miroslav Kuneš. „Byl drzej, ale poslouchal. Prosazoval se svou šikovností a správným sebevědomím. Pak jsme ho brali, byla s ním legrace,“ přidává i „Šéf“ té doby Jiří Kochta.
Pověst „držkatýho rebela“ mu v začátcích kariéry nadělala starosti i se soudruhy. Jednou, když jednoho z nich urazil na jakémsi školení, měl kliku, že odjížděl s béčkem národního týmu za hranice hned za pár dní. Prý by ho už nepustili. Musel potom na kobereček k Antonínu Kapkovi, pražskému tajemníkovi KSČ. „Jinak ale ani ve vztahu k autoritám nešel přes hranici. Řekl svůj názor, požadavek, ale tím to končilo. Byl drzý, ale chytrý a trochu vyčůraný. A měl respekt ostatních kluků, ti často čekali na jeho názor,“ připomíná trenér Luděk Bukač.
Ten Richtra bral i přes jeho neochotu k čemukoliv, co zavánělo drilem a rutinní prací. Vždyť platil za nepřítele všeho posilování, běhání a rozběhávání. Chtěl (si) hrát, ne se pachtit. Ale vždycky se nějak vešel do potřebných limitů.
Jako na silnici. Většinou.
Otec, učitel autoškoly, mu neustále vytýkal, že jezdí jako prase. A měl důvod. To poznal i Stanislav Hajdušek, když jednou s rodinami vyrazili společně na Richtrovu chatu. „Pavel nasadil tempo jako Tazio Nuvolari v dobách největší slávy,“ zmiňuje italskou meziválečnou hvězdu motorsportu. „Doprava nedoprava, Čombe prostě jel. Červená na semaforu byla pouze informační záležitost. Já nevěděl, kam jedeme, tak jsem to kalil taky a držel jsem svou schade hundred zwanzig za ním. Říkám mu pak: ‚Čombe, ty ses normálně zbláznil, já tě nestíhám.‘ ‚To víš, musíme jet, musíme tam být brzy,‘ odpověděl. Byl typický Pražák. Měl dostatek drzosti a sebevědomí na to, aby si dokázal prosadit svou. Ve všem.“
Teď k tomu Čombemu.
Moise Tshombé byl africký politik, symbol počátku snah Konga o nezávislost v šedesátých letech dvacátého století. A měl samozřejmě vzhledem ke svému původu lehce plnější rty. Takže když kdysi Pavel Richter schytal asi čtyřikrát brzy po sobě ránu do obličeje a zašívali mu střídavě dolní i horní část úst, zákonitě pak obě nafouklé, přezdívka byla na světě. Předtím se mu kvůli jeho vláčným pohybům říkalo Těsto, když o něm ale někdo dnes vypráví, mluví o Čombem.
A že důvodů ke vzpomínání je habaděj. Nejen kvůli ryze hokejovým zážitkům.
Komu třeba myslíte, že ve sparťanské kabině přitloukli boty na strop?
Jistě, Čombemu.
Jiřímu Niklovi se nelíbilo, že ač mladíček jezdí s národním týmem do Švédska, neustále chodí v jedněch ošoupaných trepkách. Několikrát ho varoval. Pak už přibíjel.
Nebo slavná úprava jeho světlých vlasů…
„Měl je jak pochcanou slámu a s manželkou Karla Holého, která byla kadeřnice, vymýšleli, že mu udělá nějaký zajímavý účes,“ přibližuje Stanislav Hajdušek. Sázka se spoluhráči způsobila, že volba nakonec padla na trvalou po vzoru německého fotbalového brankáře Haralda Schumachera. Sotva pak Richter otevřel dveře od šatny coby kudrnatý elegán, už to jelo. „Dostával strašnou čočku. Že je národní umělec, že má na hlavě soupravu normalizovaných pružin a bůhví co ještě,“ směje se Hajdušek. Prdelatý andělíček, brčkavý chalan, na stadionech soupeřů i „pražskej buzerant“, tím vším rázem byl. A když mu trvalá přes veškerou péči nechtěla chytnout… „Měl to jak beran prdel,“ nepárá se s hodnocením módní frizúry Nikl. „Jakmile poprvé přišel, tak hned všichni vyhrkli: ‚Co to je?‘“
Pro někoho, kdo miloval pozici ve středu pozornosti, šlo o nejlepší možný zářez.
Pořádný ohlas mezi spoluhráči vyvolala i Čombeho studijní snaha. Úspěšná, je třeba dodat. Pavel Richter, zvaný občas z tohoto důvodu po vzoru seriálového advokáta i Perry Mason, je totiž magistrem práv. A neabsolvoval žádné rychlostudium, poctivě si vychodil fakultu Univerzity Karlovy. Jistě, jako vrcholovému hokejistovi mu to občas u profesorů drhlo a kouč Bukač, člověk i na akademické půdě vážený, se musel přimluvit, aby k jeho svěřenci byli kolegové shovívavější. „Ale nepotřeboval vodit, spoustu věcí si vyřídil sám,“ oceňuje trenér.
S učením to prý Richter nijak nepřeháněl, ovšem na druhou stranu – jako ve všem – věděl, co si může dovolit. Měl kantory, u nichž musel zabrat, tak zabral. „A když jsem viděl, že jde po tréninku s šesti hokejkama v podpaží na právnickou fakultu, ptal jsem se ho, co má dneska za zkoušku,“ rýpe si Hajdušek. „Jednou jsem se ho ptal, k čemu mu to je. Jestli bude někdy právník. Kdy naposledy někoho odsoudil? Možná manželku doma za špatnej oběd. A on mi říkal: ‚Stando, nikdy nevíš.‘“

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz