V Americe jsem strašně vyspěla, líčí Kaltounková. A žijeme jen jednou!

Foto: Martin Voltr

Někdo dostal od toho nahoře spoustu talentu, někdo maká víc než většina ostatních. V případě Kristýny Kaltounkové platí obojí – a právě proto patří mezi největší naděje českého ženského hokeje. Šestnáctiletá reprezentantka hraje a studuje v zámoří, odkud se už neplánuje vrátit.

Není se úplně čemu divit, když v Česku vzhledem ke svému pohlaví nestála u některých trenérů na stejné startovní pozici jako ostatní. To už teď ale nechala za sebou.

Kaltounková loni zamířila do Vermont Academy, hned v úvodním roce vyhrála soutěž v hokeji i ve fotbale a zároveň si vybrala univerzitu, na kterou za dva roky půjde. „Kdo chce s hokejem něco dokázat, věří a rodiče ho podporují tak, jako podporují mě, tak podle mě tu šanci taky má,“ vypráví talentovaná hokejistka.

Jaké máte dojmy z prvního roku v Americe?
Než jsem tam přijela, moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Až do poslední chvíle, kdy jsem vyšla z letiště, jsem nevěřila, že jsem to fakt udělala. Ale nebyl to ten pocit, že bych se radši vrátila domů. Spíš pocit výzvy a něčeho nového. Hned jak jsem přijela, všichni se o mě postarali. Na škole máme úžasné lidi, všichni si pomáhají, podporují se. I na mistrovství světa se všichni koukali, celá škola mi držela palce. Posílali mi snapy, psali mi, fotili se, jak všichni fandí...

Takže byste nic nezměnila?
Určitě bych nezměnila nic. Abych třeba jela domů, studovala v Česku a hrála hokej za nějaký klučičí tým. Holčičí parta je zase něco úplně jiného. My máme skvělý tým, věříme jedna v druhou. Já jsem vždycky chtěla mít holčičí tým, který bude táhnout za jeden provaz, a nebýt u kluků, kde vím, že vždycky budu ta navíc, ta jiná. Že se od nich budu odlišovat pohlavím a vším.

Hrálo ve vašem odchodu roli i to, že s vámi šla Klára Jandušíková?
Já bych tam šla, i kdyby Klárka nešla. Asi to nic velkého nezměnilo, kromě toho, že jsme tam byly spolu, mohly se podporovat, ani na letišti jsme se neztratily. Aspoň bychom se ztratily dvě, když už (směje se). Když jsme třeba letěly domů, začala tam blikat požární světla a řvát poplach, tak bylo lepší, že jsme se dokázaly uklidnit a nepanikařily jsme. Potom k nám přišla ještě Blanka Škodová. Všechno bylo díky tomu trochu jednodušší.

„Já jsem vždycky chtěla mít holčičí tým, který bude táhnout za jeden provaz, a nebýt u kluků, kde vím, že vždycky budu ta navíc, ta jiná.“

Jak to ve vaší akademii vypadá?
Máme tam čtyři nebo pět holčičích dormů, kde bydlí studenti. Na každém je asi dvacet pokojů a vždycky mají jednoho nebo dva dorm parenty, takové rodiče holek. Kampus je hezký a máme v něm úplně všechno, je to od sebe maximálně deset minut chůzí. Akorát je tam v zimě hodně sněhu a velká zima, takže když jsme šly ráno v pět hodin na trénink, nebylo to moc příjemné. Prostředí je ale skvělé, takže se do školy těším a když máme trénink, s radostí jdu na trénink. Měly jsme úplně úžasnou trenérku, teď máme nového trenéra, který je taky super. Myslím, že mi tam nic neschází kromě rodiny, mojí postele a domova.

Máte kvalitní hokejové zázemí?
Určitě. Naše trenérka trénovala asi čtyři roky na univerzitě, takže věděla, co dělá. I když ze začátku nikdo neočekával, že bychom měly být bůhvíjak dobré, tak nás zvedla, naučila nás hrát složitější systémy. Já jsem s tím neměla problém díky extralize dorostu a reprezentaci, ale některé holky na to vůbec nebyly zvyklé. Trenérka nás prostě vedla k jasnému cíli.

A na ten jste nakonec dosáhly, vyhrály jste soutěž. Bylo to suverénní vítězství?
Nakonec jsme prohrály snad jenom dva nebo tři zápasy, dokázaly jsme porazit všechny favority. Ze začátku to nikdo nečekal, na prvním tréninku to bylo hrozné. Ale sedly jsme si, začaly trénovat každý den od hodiny do hodiny a půl, občas dvakrát denně, a pak už to bylo super.

Jak moc jste k úspěchu přispěla vy?
Hodně jsme hrály na Evropanky, měly jsme jich v týmu asi pět nebo šest. Já jsem měla nějakých 80 bodů, kolem 40 gólů a 40 asistencí. Chyběla jsem asi na sedm zápasů během mistrovství světa. Hrála jsem s Francouzkou, která měla přes 100 bodů, dávaly jsme si to, na nás se tým stavěl. Pak Maďarka ještě měla asi 70. Ale každý hráč v týmu byl platný.

Kristýna Kaltounková, Blanka Škodová a Klára Jandušíková s trofejí pro vítězky šampionátu NEPSAC

Kristýna Kaltounková, Blanka Škodová a Klára Jandušíková s trofejí pro vítězky šampionátu NEPSAC | Foto: Archiv Kristýny Kaltounkové

Má soutěž dostatečnou úroveň na to, aby vás hokejově posunula?
Určitě mi to hodně pomohlo. Už jenom tím, že se hraje na menším hřišti, jsem musela být rychlejší. Naučila jsem se takový rychlejší styl bruslení, se kterým mi pomohl trenér, a na střílení jsem se taky hodně zaměřila. Ruce mi i změkly. Na led jsme mohly chodit kdykoli, když jsme neměly školu, i to mě posunulo dál. Každá minuta na ledě je dobrá.

Dá se ta soutěž nějakým způsobem srovnat s českou extraligou mladšího dorostu, se kterou máte zkušenosti?
Řekla bych, že je to hodně jiné. Nevím, jak to přesně porovnat, protože holky jsou na tom úplně jinak než kluci, i po mentální stránce. Sice tam hrajeme dost do těla, ale zase to není bezmyšlenkovitě. Každý si to musí zažít sám.

Zároveň jste ale v akademii dlouho hrála i fotbal, že?
Já vysvětlím ten systém. V Americe je to tak, že jsou tři trimestry: podzimní, zimní a jarní. V každém trimestru se věnujete jednomu sportu. Nejdelší je zimní, tam jsou hlavní sporty basketbal a hokej. A potom v těch dalších si můžete vybrat z několika sportů, mezi nimi je fotbal. Tam jsme se taky dostaly do play off a pak i vyhrály. Když jsme postoupily, tak se nám to už krylo se začátkem hokejových tréninků, takže jsme byly docela dost vytížené.

„I kdyby to třeba nestálo za nic, tak půjdu do posilovny. Trenérka nám sama říkala, že ji máme vzbudit třeba ve čtyři ráno a ona s námi prostě do té posilovny půjde.“

Nehrála byste ale místo toho přece jenom hokej radši už od začátku sezony, tak jak je to běžné u nás?
Já si osobně myslím, že mám po sezoně hokeje až nad hlavu. Takže jsem byla šťastná, že jsem si mohla vyzkoušet zase něco nového. Navíc moje mamka hrála fotbal, takže jsme si vždycky psali a dělaly si ze sebe srandu. Je to super, protože tělo má zase jiný pohyb a můžeme se zlepšovat v něčem jiném, zapojovat jiné svaly. A já bych dobrovolně běhat nešla, ten míč je aspoň trochu motivace (směje se).

A jaký sport jste si vybrala v jarním trimestru?
Lakros. To byla taky sranda, takové zpříjemnění konce školního roku. Hrály jsme asi jenom dvanáct zápasů, já jsem si to vyzkoušela v bráně i v poli. Měly jsme hrozný lakrosový tým. Když na mě potom některá z těch lepších soupeřek vystřelila, vyrazila mi i dech. Míček je hrozně tvrdý. Šla jsem do toho i s tím, že když takhle budu schytávat rány, tak se zase o to míň budu bát na hokeji. Hraje se do těla, akorát s tím, že nemáte v podstatě vůbec žádné chrániče.

Foto: Archiv Kristýny Kaltounkové

Co dalšího si můžou studenti vybrat?
Na podzim můžete jezdit na koni, pak je tam terénní kolo v přírodě, nějaké lezectví, běhání... Ale ten fotbal je hodně populární. Na jaře třeba tenis. Všechno je ale formou soutěže. Není to tak, že byste jeli na kole jen tak okrasně, ale jezdíte závody za školu.

Vážně vám tedy stačí věnovat se hokeji jenom relativně krátký úsek v roce?
Je to kompenzované těmi dalšími sporty. A jak jsem říkala, kdo chce, na rozdíl od Čech si tam může jít na led zahrát, zabruslit, zamíchat, zastřílet si. Určitě nemusím nic dohánět a fyzičku mám taky dobrou.

Celý ten koncept tedy míří k všestrannosti, o které se i v Česku pořád víc a víc mluví?
Určitě. Tady myslím, že na to nejsou takové podmínky jako v Americe, kde je to fakt podporované. Jsou napřed, je to tam fakt zaběhlé a vědí, co dělají. Já jim věřím, proto jsem tam šla. Vím, že nic neztratím. A i kdyby to třeba nestálo za nic, tak půjdu sama do posilovny. Trenérka nám sama říkala, že ji máme vzbudit třeba ve čtyři ráno a ona s námi prostě do té posilovny půjde. Nikdo se tam nefláká, všichni chtějí tvrdě makat a myslím, že to vede k výsledkům.

Domů jste se vracela na konci května, ale moc jste si neodpočinula, že?
Byla jsem chvíli na letní přípravě s Jihlavou, ale jenom na pár trénincích. Pak jsem napsala Danovi Skalickému (kondiční trenér reprezentace U18, pozn. red.), jestli mi nenapíše nějaký plán, abych něco dělala. Tak jsem si udělala tréninky. Do toho jsem měla inline kempy, hokejbalové kempy, jednou jsem byla na ledě.

Pak jste byla na Světovém poháru v hokejbale a mistrovství světa v inline hokeji. Vám opravdu nedělá problém žádný sport...
Je to super, vždycky zase potkám některé jiné holky. A žádné problémy mi to nedělá, naopak. Třeba hokejbal mi dá kondici, když běhám. Na inlinu je to zase těžší na bruslení. Nejhorší je pak asi ten přechod na led, ale to bylo děsné spíš dřív, když jsem tři roky zpátky začínala. To mi trvalo asi pět dní, než jsem se dokázala vrátit. Teď když už to dělám poněkolikáté, tak je to v pohodě. Všechno pak na hokeji využiju a je to určitě lepší než nějaká obyčejná letní příprava, protože je to i zábava. A ještě v tom vedru je to náročné na fyzičku.

Kaltounková na začátku července přispěla k českému zlatu na Světovém poháru U20 v hokejbale

Kaltounková na začátku července přispěla k českému zlatu na Světovém poháru U20 v hokejbale | Foto: Martin Mašek

Kdy se vracíte do Ameriky?
Odlétám 26. srpna. Musím tam přiletět dřív, protože jsem se dostala na proctora, to je takový kapitán dormu. Budu novým holkám ukazovat, jak všechno funguje. Pak nám začíná fotbalová sezona, budeme dělat testy. Jak tam budeme asi o týden dřív, tak budeme běhat a připravovat se na fotbal.

Zkraje nového roku už jste si našla i univerzitu, po střední škole půjdete na Colgate. Co rozhodlo právě pro ni?
Měla jsem hodně nabídek, ale přišlo mi, že o mě měli zájem jen jako o hráče. Že chtějí jen, abych dávala góly. Pro mě je důležité, aby o mě měli zájem i jako o člověka. Colgate to splňoval. Mají tam skvělé trenéry a tým, krásný areál školy a okolí. Byla jsem se tam podívat někdy na podzim a zamilovala jsem se. Zaujali mě nejen milí lidé, vybavená jídelna, malý kampus, dva roky nový krásný zimák, ale i to, jak kvalitní škola to je. Navíc jsou v hokeji někde kolem třetího místa v zemi.

„Žijeme jenom jednou. A hrát tady hokej do dorostu a potom hrát ženskou ligu, která nemá takovou úroveň, je akorát plýtvání energií.“

Univerzity si vybírají hráčky opravdu hodně dlouho dopředu, že?
To je pravda. Mně se ta škola od začátku moc líbila a měla jsem ji na prvním místě, ale měla jsem strach, jak se vlastně rozhodnout. Bylo mi patnáct a měla jsem se rozhodovat, jaká univerzita je pro mě nejlepší a na kterou chci jít, když jsem ještě ani nebyla junior na střední škole. Hodně jsem se tím stresovala, ale pokaždé mi trenéři z Colgate zavolali a bavili se se mnou jako kamarádi. Povídali jsme si o tom, jak jde hokej a život a prostě celkově jak se máme. Každou minutou toho hovoru ze mě stres opadával. Pomohla mi i trenérka, která měla kontakt snad na všechny trenéry z univerzit v USA. Bylo to těžké, ale jsem šťastná, že jsem si vybrala tuhle školu, a těším se, až tam za dva roky půjdu.

Nebudeme si ale nic nalhávat, vy jste vždycky vyčnívala. Je to dobrá cesta i pro hokejistky, které tolik nevyčnívají a nebudou mít v kapse spoustu nabídek, ale o univerzitu budou muset tvrdě bojovat?
Já jsem taky v podstatě neměla nic v kapse. Nikdo tam nemá nic v kapse. Taky jsem si to musela vybojovat, makala jsem. Rozhodne to není jednoduché. Ale kdo chce s hokejem něco dokázat, věří a rodiče ho podporují tak, jako podporují mě, tak podle mě tu šanci má. Je větší šance, že bude mít hodně kontaktů, když tam půjde hned na střední do devátého nebo desátého ročníku. Univerzity vyhlížejí fakt mladé hráčky, aby co nejdřív měly ty nejlepší. Kdo chce hrát hokej, i když třeba tolik nevyčnívá, tak i pro něj to stojí za to. Žijeme jenom jednou. A hrát tady hokej do dorostu a potom hrát ženskou ligu, která nemá takovou úroveň, je akorát... (přemýšlí) plýtvání energií. Přitom do Ameriky vám lidi pomůžou.

Kaltounková v mikině své budoucí univerzity

Kaltounková v mikině své budoucí univerzity | Foto: Archiv Kristýny Kaltounkové

Od čeho se vyvíjí finanční náročnost a stipendium, které hokejistky dostávají?
Když budete mít nejenom dobré výsledky ve škole a v hokeji, ale oni zároveň i uvidí, že dřete a snažíte se, tak vám dají i větší stipendium. Ne plné, protože to na střední škole nejde, ale třeba 90 procent jsou schopní nabídnout. Není to o penězích, jak hodně lidí říká, ale o tom, kdo chce a kdo nechce.

Vy jste tedy měla stipendium předem domluvené?
Oni mě už viděli na hodně akcích na ledě, tak řekli, že mě chtějí. Zeptali se, jestli jsme schopní zaplatit určitou částku, tak jsme řekli, že jo. A stejně mi to pak snížili. Měla jsem celý školní rok maximálně dvě béčka a snažila se, pořád jsem chodila a žádala o pomoc. Jak říkali v jednom uvítacím videu na školu, tak snaha a úsilí je víc než známka a to, co je napsané na papíře. Navíc jsem byla důležitý hráč ve všech třech sportech, což k tomu taky pomohlo. Hlavně jsem do toho nešla s tím, že bych si řekla třeba: Ježiš, to je fotbal, to fakt ne. Naopak, dávala jsem do toho všechno a trenéři to viděli. Všechno se odvíjí od toho, jak se chováte, jak se ukazujete, jaké úsilí vynakládáte.

„Žiju přítomností, užívám si každou minutu. Co přijde, to prostě má přijít, bude to osud. Mrzí mě, že nemáme možnosti jako kluci, ale s tím nic neudělám.“

Takže můžete tuhle cestu ostatním hokejistkám doporučit?
Určitě. Když se na to zpětně podívám, i podle toho, co mi říkají rodiče, tak jsem strašně vyspěla. Vidím na sobě posun studijní, sportovní i co se týče normálního života. Není to o tom, že tam jedu jenom hrát hokej nebo chodit do školy. Je to všechno dohromady. Kdyby mi tady dva roky zpátky řekli, ať napíšu esej o 2500 slovech, a ještě k tomu v angličtině, tak se na ně podívám, jestli to jsou blázni. A teďka to tam píšu normálně. Určitě bych to doporučila. Není to nic, čeho bych litovala, a myslím, že i rodiče mají skvělý pocit, když mě pak vidí, jakmile se třikrát za rok vrátím.

A jak to vidíte dál? Podle mě musí být těžké vrhnout se do hokeje naplno, když víte, že nemáte možnosti jako kluci. I kdybyste hrála za peníze, tak určitě ne za takové, abyste se zaopatřila. Jak se vám při tom všem do budoucnosti dívá?
Já nad tímhle přemýšlím fakt často. Myslím, že tohle hlavou neprobíhá jenom mně, ale i spoustě dalších holek v Americe i Kanadě a dalších hokejových zemích. Věřím, že se to zlepší, že i ta ženská NHL půjde nahoru. I trenérka mi říkala, že se to zlepšuje. V Americe je spousta holek, které jsou třeba o sto procent lepší než já, a nemají to jednoduché. Ale taky prostě nějak žijí, živí se a já věřím, že to jde. Nebude to určitě jenom hokejem, budu muset dělat i něco jiného. Určitě by mě bavilo třeba dělat fyzioterapeutku.

Takže jste připravená, že budete muset dělit svůj čas mezi hokej a práci, která vás bude zaměstnávat psychicky i fyzicky?
Dělím to i teď, mám školu, což je taky náročné. Ale já si to nějak nepřipouštím. Věci, co jsou v budoucnu, neřeším. Žiju přítomností, užívám si každou minutu. Co přijde, to prostě má přijít, bude to osud. Mrzí mě, že nemáme možnosti jako kluci, ale s tím nic neudělám.

Foto: Martin Voltr

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz