Vošvrda o Německu: Výhody zaměstnance, žádná panika a věrnost fanoušků
Foto: hokej.sk
Po dvou letech se brankář Tomáš Vošvrda rozhodl opustit Německo. V druholigovém Bayreuthu měl sice ještě na rok smlouvu, kvůli nevšedním okolnostem ohledně nejistoty setrvání klubu v soutěži ale nemohl vyčkávat, proto rozvázal smlouvu a vzal nabídku Popradu. Na německý hokej ale nedá dopustit. A nejen po hokejové stránce.
"V Německu je hokejista zaměstnanec a ne živnostník jako u nás. Člověk pocítí řadu výhod," popisuje německé angažmá v superlativech bývalý brankář Liberce či Olomouce.
Pro Hokej.cz vysvětluje, za jakých okolností minimálně na nějakou dobu zatáhl za působením v Německu oponu, proč ho zlákala nabídka Popradu, nebo o tom, že se zpět do české extraligy nehrne za každou cenu, i přesto, že jej po sezoně oťukával jeden z celků naší nejvyšší soutěže a jeho přáním je si jednou opět zachytat za mateřské Vítkovice. Prozradil taky, že má osobní vzpomínku na nedávno zesnulého Raye Emeryho.
Po dvou letech jste skončil v druholigovém německém klubu EHC Bayreuth Tigers. Co vás k tomuto kroku vedlo?
Měl jsem v klubu smlouvu i na příští rok, ale jelikož jsme sportovně spadli, nemohl jsem jako gólman cizinec chytat Oberligu (třetí nejvyšší německá soutěž s jedním zástupem z Nizozemska, pozn. red.). To byla jedna věc, takže jsme řešili, co a jak dál. Ovšem hned po sezoně vyšla na povrch informace, že finalista naší soutěže Garmisch-Partenkirchen má finanční problémy a nejspíš zkrachuje, a tím pádem my bychom ve druhé lize zůstali. Takže mi potom z klubu volali, že je vše při starém, pokračujeme ve stejné lize a smlouva mi běží dál. Jenže za další dny Garmisch-Partenkirchen vyhlásil, že bude bojovat, ale konečné stanovisko padne až na konci června.
>> Z Tygra je kamzík. Vošvrda mění Německo za Slovensko
A to vám nehrálo do karet...
Přesně tak. Tím pádem já bych byl blokovaný tím, že bych musel čekat šest týdnů, jak se nakonec celá situace vyvine, a případně si pak hledat nové angažmá až někdy v červenci. To jsem ale nechtěl. Klub mi vyšel skvěle vstříc, říkali mi, že chápou, že mám rodinu, že ke mně mají respekt za to, co jsem pro klub odvedl, a pokud bych si něco našel, pustí mě.
Bayreuth nakonec v druhé německé lize zůstal, je to tak?
Je to tak. Když se o tom ale rozhodlo, už jsem byl domluvený v Popradu.
V české nejvyšší soutěži jste zažil baráž třikrát, z toho dvakrát v pozici týmu, který hájí pozici. Byly to teď stejné nervy?
V prvé řadě bych chtěl říct, že v německé DEL dvojce to byl trochu jiný systém, než je u nás. Po základní části spolu hrají sérii na čtyři vítězné zápasy jedenáctý se čtrnáctým a dvanáctý se třináctým. Ti, co prohrají, hrají pak zase spolu. Znovu na čtyři vítězné. První sérii jsme prohráli až v sedmém zápase, v druhé sérii jsem už v podstatě nechytal. Weißwasser, chtěl bych podotknout v čele s Davidem Kuchejdou (pousměje se), do mě totiž v té první sérii docela dost zajížděl. My jsme se o tom potom s Davidem bavili a říkal mi: Vošvec sorry, ale my jsme měli nařízené do tebe najíždět. Prostě… oni splnili svoji práci, měli to nachystané dobře. Dá se říct, že mě na dva zápasy vyřadili a prakticky i pro další sérii. Už to nešlo ani přes bolest. Po sezoně jsem se léčil asi šest týdnů.
Nezažil jsem, že by fanoušci někoho vypískali
Jaký dojem si z německého hokeje i přes tuhle kaňku odnášíte?
Musím říct, že to bylo to výborné. Naučil jsem se další jazyk, myslím, že už teď o sobě můžu říct, že mluvím plynule německy. Poznal jsem zase jiný sociální systém. V Německu je totiž hokejista zaměstnanec a ne živnostník jako u nás. Člověk pocítí řadu výhod, což bylo super. Nemůžu na Německo říct špatného půlslova, nedám na to dopustit. Spoustu věcí mě překvapilo.
Co konkrétně?
Třeba tohle: ať jde o první či poslední mančaft a prohrají se tři zápasy, nevzniká žádná panika. Pořád se to bere hlavně jako sport a v něm je doba, kdy se daří a kdy se nedaří. To vám ale řeknou i kluci, kteří byli ve Švédsku nebo Finsku, že nepoznají žádnou paniku po pár prohraných zápasech. Přijde mi, že v Česku se prohrají tři utkání a už se dělají nějaké zbytečné tlaky, nedejbože někde sahají i na peníze a tak dále. Tam takové věci prostě nehrozí. Třikrát se prohrálo, ok, ale jdeme dál. Vnímal jsem to hodně pozitivně, dává to hráčům klid na další práci.
Německo je známé výbornou atmosférou na zápasech. Ať už jde o fotbal, hokej či házenou. Jaké to bylo ve druhé nejvyšší hokejové soutěži?
Fanoušci mají v podstatě podobný postoj jako vedení klubu. Za týmem stojí. Pokud vidí, že hráči na ledě bojují, nechají na ledě všechno, tak nehrozí, že by vás někdo „naložil“ na facebooku, nebo kdekoliv jinde. Nestalo se nám, že by nás během sezony někdo vypískal. A to jsme měli sérii několika zápasů, kdy jsme měli spoustu zraněných, na zápas jezdili ve dvanácti lidech, nezískali ani bod a spadli na poslední místo. Patřili jsme k těm chudším týmům, takže nebyly finance na to dokoupit hráče. Když totiž vezmete v potaz odvody za hráče, tak se vám to docela vyšplhá. Proto jsme jezdili na zápasy v takové sestavě. Ale opravdu ani jednou za ty dva roky, co jsem tam byl, se nestalo, že by někoho někdo někde vypískal. Vůbec. Na žádném stadionu. Fanoušci jsou na klub pyšní a bojují s ním, ať se děje cokoliv. Během zápasů jsou ale impulzivní, řvou. Jednou jsem i zažil, že se během zápasu porvali s fanoušky jiného týmu. I takhle za svůj tým prostě bojují.
Co vás tehdy před dvěma lety přesvědčilo jít do Německa? Musel to být trochu krok do neznáma.
S mládežnickými reprezentacemi jsem jezdil po zemích jako Švédsko, Finsko, Německo, Švýcarsko, všechno možné. A právě hokej, jako je v Německu, který je dynamický, je tam hodně Kanaďanů, mě vždycky lákal. Chtěl jsem to zkusit a určitě toho nelituju.
„Přijde mi, že v Česku se prohrají tři utkání a už se dělají nějaké zbytečné tlaky, nedejbože někde sahají i na peníze.“
I když šlo o druhou ligu, dokáže hráče ze zahraničí nalákat na finanční ohodnocení?
Samozřejmě. Jak už jsem řekl, tam jste zaměstnancem, takže dostáváte čisté peníze. To je jedna věc. Druhou věcí je, že máte zaplacené bydlení, zaplacené auto a tak dále. Když dám úplně jednoduchý příklad, ať víte, kde se pohybujeme, tak když má někdo v extralize padesát tisíc hrubého, odečte sociální a zdravotní pojištění, byt, tak mu zbude dejme tomu dvacet tisíc. Když dostane padesát tisíc v Německu, máte padesát tisíc čistého. V tom je obrovský rozdíl.
Na jaké úrovni podle vás německý hokej je?
Na olympiádě získali stříbro a myslím, že to nebyl výkřik do tmy. Vidím, v jakém stavu je nejvyšší soutěž. Její úrovni hodně pomáhá to, že v každém mužstvu může být jedenáct cizinců. Jen podotýkám, že v DEL dvojce můžou být jen čtyři. A ti zahraniční hráči tu DEL jedničku hodně zvedají, většinou jde totiž o Kanaďany nebo Američany. A Němci se jim musí výkonnostně minimálně vyrovnat, jinak přijdou o místo. Mají tam na to finanční prostředky, věnují se tomu, zlepšují se tréninkové procesy. Určitě se to zvedá. Samozřejmě se může stát, že se teď na mistrovství třeba dva roky nedostanou třeba do čtvrtfinále, každopádně si myslím, že nějakou vzestupnou tendenci hokej v Německu má.
Na začátku angažmá v Německu se vám narodila dcera. Jak moc se vám v tu chvíli změnil život?
Samozřejmě, svět se začne točit úplně kolem něčeho jiného. Když je malá spokojená, jsme spokojeni i my doma. Bylo super, že jsme v Německu byli všichni spolu. Když pak člověk řeší nabídky, bere ohled i na rodinu. Letos jsem měl na nabídky štěstí, všude bylo pěkné prostředí.
Foto: eishockey-magazin.de
Jaké nabídky jste po uplynulé sezoně řešil?
Už v půlce května jsem byl na pohovoru v jednom extraligovém klubu, konkrétně jmenovat nebudu. Tam už to vypadalo, že to nejspíš dopadne. Generální manažer a trenér gólmanů mě chtěli, trenéři se ale nakonec rozhodli vzít někoho, kdo na dva roky nevypadl z extraligy. Byl jsem ale za zájem manažera a kouče gólmanů rád, taky jsem jim za to poděkoval. Měl jsem rovněž dobrou nabídku z Francie a Rakouska, ale ne z EBEL, nýbrž z Alpské ligy, a to jsem si říkal, že to ještě nechci, že mám na to eventuálně stále čas. Na Německo se tyhle věci se začaly řešit docela pozdě, liga už byla prakticky plná. V současné době je jediným zahraničním brankářem v druhé německé lize Slovák Marcel Melicherčík. Další jsou Němci, případně Kanaďané s německým pasem.
Nakonec padla volba na Poprad.
Ano, o této možnosti jsem se dozvěděl díky Zdeňku Motákovi a Stanislavu Šutorovi, který momentálně trénuje francouzské Nice. Nabídka se mi líbila hned z několika důvodu – vzdálenost od Ostravy, hezké město, prostředí a tak dále. Okamžitě jsem si navíc zjišťoval, jestli jsou tam nějaké finanční problémy, jak tomu na Slovensku v pár klubech v nedávné minulosti bylo. Volal jsem si s Dávidem Bucem a Jindřichem Abdulem, a ti mě ubezpečili, že se toho vůbec nemusím bát. Potom jsme s vedením Popradu byli domluvení během tří telefonátů. Byla to docela rychlá akce.
V Popradu už za sebou máte několik týdnů, zanedlouho vás čeká start soutěže. Jaký dojem zatím z nového angažmá máte?
Nemám si na co stěžovat, nic nám tu nechybí. Máme, na co si vzpomeneme, navíc je tam nově udělaná hezká kabina. Přístup trenérů či vedení klubu je taky super. Zatím jsem z toho příjemně překvapený. Zpočátku jsme dojížděli do Spišské Nové Vsi, která je vzdálená asi dvacet kilometrů, protože nám v Popradu dělali nové chlazení ledu. Ale bylo to v pohodě. Pak jsme odehráli dva zápasy v Cardiffu, což byl super zážitek i zkušenost. Teď nás čeká ještě Visegrad Cup a Tatranský pohár. Pak už do toho vletíme zostra.
Foto: hokej.sk
Bude slovenská extraliga velký rozdíl oproti druhé německé lize?
Musím si zvyknout na úplně jiný styl hokeje. V Německu nebylo přečíslení tři na jednoho, nebo i čtyři na jednoho něco neobyčejného, hokej tam byl hodně otevřený. Budu se muset přizpůsobit v uvozovkách normálnímu defenzivnějšímu stylu, což by mohlo být pro mě jako gólmana o něco snazší. S trenéry brankářů na tom pracujeme. Bude to zase něco nového, těším se na to.
Jaké cíle má Poprad pro nadcházející sezonu?
Dva roky za sebou Poprad vypadl ve čtvrtfinále poměrem 0:4. Cílem je prolomit tu hranici čtvrtfinále, podle toho se tým i skládá. Myslím, že vypadá docela silně. To byla taky jedna z věcí, která mě přesvědčila. Pevně věřím tomu, že budeme bojovat o umístění na vrchních pozicích a uděláme nějaký úspěch.
Počítají s vámi v Popradu jako s brankářem číslo jedna?
Co se týče mě, tak i trenér Roman Stantien v jednom rozhovoru říkal, že bych měl být jednička, ale pokud si v přípravě svou pozici neuhájím, tak chytat nebudu. Když mi to půjde, budu chytat. Je to jednoduché. Tak je to všude na světě. Ale na pozici jedničky se cítím dobře, jsem na ni zvyklý. V Německu jsem za dva roky odchytal okolo stovky zápasů.
Návrat do extraligy musí dávat smysl
Máte ambice se vrátit zpět do české extraligy, kterou jste opustil po sezoně 2015/16?
Ambice… Dospěl jsem už do určitého věku, a pokud mi někdo bude nabízet nějakou nabídku, musí to dávat smysl a mít to hlavu a patu. Dopředu nic moc extra neplánuju, ale stát se může cokoliv. Původně jsme si plánovali, že zůstaneme v Německu, ale celá situace se změnila, následovaly turbulentní dny a týdny, kdy to bylo takové nahoru, dolů, nahoru, dolů. Jednou jsem byl víceméně už v tom jednom extraligovém klubu, pak to zase padlo, pak jednou nohou zase ve Francii a stejně to nakonec bylo jinak. Takže uvidíme, jak to bude po další sezoně. V Popradu mám smlouvu na rok. Nechtěl bych předbíhat. Jednou bych si každopádně přál znovu zachytat za Vítkovice. Jsem odchovanec a mimo pár přáteláků jsem za A-tým nikdy nechytal, což mě doteď trochu mrzí.
Ať tohle téma trochu odlehčíme... Třikrát v kariéře jste byl tygr, jednou kohout, teď kamzík. Co může následovat příště?
Těžko říct (směje se). Je fakt, že v Kanadě, v Liberci i v Německu jsem byl tygr. Nyní kamzík. Dá se říct, že jsem už prošel kus zoo. Uvidíme, co přinese budoucnost.
„V Kanadě, v Liberci i v Německu jsem byl tygr. Nyní kamzík. Dá se říct, že jsem už prošel kus zoo.“
Jste známý tím, že máte rád brankáře drsňáky, sám se taky neostýcháte do někoho strčit v mele před brankou. Jeden gólman tohoto ražení před pár týdny náhle zemřel – Ray Emery. Jak moc se vás ta zpráva dotkla?
V momentě, kdy jsem to zaregistroval, jsem tomu nechtěl věřit. Byl to šok. Když jsem jako junior v roce 2007 přiletěl do Calgary na tréninkový kemp gólmanů, týden jsem tam s ním trénoval. Nebyl tam jen on, ale taky třeba Jason LaBarbera, borci, co chytali NHL. Bohužel nemám nikde fotku, to mě mrzí. Fakt jsem hleděl, co se zdravému borcovi, co byl celý život vrcholovým sportovcem, může stát. Škoda mladého člověka.
Share on Facebook
