Od roku 2002, kdy opanovali švýcarskou nejvyšší soutěž poprvé po sedmnácti letech, sbírají hokejisté Davosu mistrovské tituly s téměř železnou pravidelností. Počítáme-li i zmíněný rok, celkem se radovali už pětkrát včetně loňské sezony. K úspěchům vede tradiční klub trenér Arno Del Curto (na snímku), jenž stojí na střídačce nepřetržitě od roku 1996. Také letošní základní část se týmu z pořadatelského města Spenglerova poháru povedla, když skončil se shodným bodovým ziskem jako vítězný Zug na druhém místě. Jenže ve čtvrtfinále se Davos ocitl na pokraji vyřazení, jelikož prohrál všechny tři úvodní bitvy. Ještě jeden nezdar a sezona končí. Arno Del Curto vidí právě v dlouhodobé části příčiny aktuální výsledkové mizérie. „Já jsem vinen tím, že to došlo takhle daleko,“ bere v rozhovoru pro deník Tages Anzeiger vše na sebe.
„Do posledního utkání základní části jsem na mužstvo tlačil, abychom skončili v tabulce první. Vše jsme podřídili tomuto cíli, ale teď za to dost platíme,“ dodává zkušený odborník na vysvětlenou a z jeho další reakcí vyplývá, že se pro něj dost netypicky vzdává.
Anebo tím jen rozehrává jemnou psychologickou válku s týmem, který má na dosah postup do semifinále? Těžko říct. Před čtyřmi roky se Davosu povedlo čtvrtfinálovou sérii s Zugem otočit, přestože prohrával 0:3 na zápasy.
„Je nesmysl pouštět hráčům záběry z té doby, aby uvěřili tomu, že se můžeme ještě pokusit o zázrak,“ odmítá Arno Del Curto jeden z možných způsobů motivace. „Jedná se o starou záležitost, navíc naše postavení se nedá s tím tehdejším vůbec srovnávat,“ upozorňuje.
„Hráči si moc dobře uvědomují, jak to s námi vypadá,“ pokračuje. „Můžu jmenovat tři zlomeniny, několik otřesů mozků nebo poškozené klouby v noze. Takhle bych mohl pokračovat dál a dál,“ odkazuje na zdravotní lapálie, které jeho družinu potkaly.
Právě únava borců, kteří zůstali zdraví, se podle zkušeného odborníka do značné míry podepisuje na aktuálním stavu čtvrtfinálové série s Lions. „Nejsme přece mužstvo s nějakými nadlidskými silami,“ reaguje šéf českých útočníků Petra Sýkory, Petra Tatíčka a Josefa Marhy.
„Tolik zranění během jediné sezony jsem ještě nikdy nezažil. I proto nemůžu hráčům vyčítat ani to nejmenší,“ hlásí. „Neustále se dostávají na samotnou hranici toho, co jsou schopni zvládnout, i v play off proti Curychu dělají všechno možné, aby uspěli,“ oceňuje.
Jenže zatím to nestačí. V zemi Helvetského kříže si Arno Del Curto vybudoval značné renomé, řada odborníků i laiků proto stále čeká, že mazaný trenér připraví nějaké překvapení, jímž by mohl vývoj série zvrátit.
„Jenže co mám ještě dělat? V padesáti zápasech základní části jsem kvůli zraněním měnil složení formací snad osmačtyřicetkrát, což je rekord,“ smutně krčí rameny. Spolehnout se nemůže ani na dlouholetou oporu Josefa Marhu, který laboruje se zraněním.
„To víte, že bychom jej rádi nasadili do čtvrtého zápasu, ale jeho přitahovače jsou stále proti,“ posteskne si Arno Del Curto. Ten pak na závěr interview přichází s myšlenkou, v níž se do značné míry zrcadlí zoufalství a skepse, jimž podléhá. Anebo se o tom snaží všechny přesvědčit.
„Jediný trik, který ještě můžu vyzkoušet, je, že zvednu telefon, zavolám do Bílého domu a požádám Barracka Obamu, aby mě vystřelil na měsíc. Třeba zrovna tam nahoře najdu nějakou věc, která by mohla Curych překvapit,“ uzavírá kouč Davosu.
