13. březen 1950: Zatčení mistrů světa a konec první zlaté éry

Foto: Thomash, zimnistadiony.cz

13. března 2015, 12:55

Dominik Jakubec

Československo tehdy patřilo mezi hokejové velmoci. Mělo vyrazit obhajovat titul mistrů světa, místo toho ovšem zůstalo doma. A 13. března 1950 došlo k události, která zapříčinila, že si českoslovenští fanoušci museli na další medaili ze světového šampionátu počkat až do roku 1955, na další zlato pak dokonce ještě o sedmnáct let více.

Nový fanshop

Dlouho přitom nic komplikace nenaznačovalo. Dva dny před osudnou událostí se celý tým sešel na letišti a byl připraven k odletu do Londýna, kde se mělo mistrovství světa konat. Náhle však přišla neuvěřitelná zpráva, že tým nikam neletí. Oficiální důvod? Britská strana nedodala československým rozhlasovým reportérům víza. Ve skutečnosti šlo spíše o panický strach komunistického režimu z hromadné emigrace na západ.

V tomto období totiž utíkal z Československa nejeden vrcholový sportovec. Do zahraničí zmizeli například hokejový mistr světa a budoucí wimbledonský šampion v jedné osobě Jaroslav Drobný nebo někdejší spoluhráč hokejistů z LTC Praha a československé reprezentace Oldřich Zábrodský. Že by ovšem režim zakázal národnímu týmu vycestovat na turnaj, kde by měl zemi reprezentovat? To se do té doby nestalo.

Osudný večer

Zatímco v pondělí 13. března o zhruba tisíc kilometrů dál začínal turnaj, kde měla parta kolem kapitána Vladimíra Zábrodského obhajovat titul, většina hokejistů seděla v pražské hospůdce U Herclíků. Chyběla pouze skupina moravských hráčů, kteří již odcestovali domů.

S přibývajícím časem a vypitým alkoholem si nespokojení reprezentanti přestávali brát servítky a nešetřili ostřejšími výrazy směrem k režimu. Nikdo netušil, že jsou sledování StB a blíží se chvíle, kdy se jejich hokejové kariéry rozpadnou. Po krátkém vyprovokovaném střetu začalo zatýkání.

Ještě ten večer bylo zatčeno devět reprezentantů, následujícího rána si tajní policisté přišli také pro Vladimíra Kobranova, který se U Herclíku příliš dlouho nezdržel. Později skóre rozšířil na konečných 11 zatčených hokejistů také gólman Bohumil Modrý, který přitom v té době už ani nebyl členem reprezentace a v inkriminovaný večer se posezení ve Zlaté hospůdce, jak byl jinak podnik nazýván, vůbec neúčastnil. Ve vazbě skončil také hospodský a zároveň bývalý hokejista Mojmír Ujčík.

Spiknutí proti státu

Z těch několika vět, které během večera padaly, se stalo obvinění z velezrady. Hokejisté byli tvrdě vyslýcháni v takzvaném Domečku, nechvalně proslulé vyšetřovací věznici (častěji označované spíše jako mučírna), která sloužila už za druhé světové války gestapu.

Vykonstruovaný proces vyvrcholil 6. a 7. října, když reprezentanti stanuli před neveřejným soudem. Jednotlivé tresty byly velmi tvrdé, dohromady měli hráči za špionáž a velezradu odpykat téměř 75 let.

Hlavou celého „spiknutí“ byl určen Bohumil Modrý, jehož čekal nejdelší pobyt za mřížemi. Měl zde strávit 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov po deseti, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok vězení, Josef Stock pak nejméně ze všech, osm měsíců. Hospodský Ujčík byl shledán vinným z nenahlášení trestné činnosti a zamířil na tři roky za katr.

Zvláštní osobou v celém procesu byl Vladimír Zábrodský. Přestože byl kapitánem týmu a bratrem emigranta z roku 1948, Oldřicha Zábrodského, zůstal na svobodě, jediným jeho trestem byl zákaz hokejové činnosti. Časem se objevily spekulace, že se osvobodil očerněním některých spoluhráčů, neexistují pro to ovšem žádné důkazy a sám Zábrodský o celé kauze odmítá mluvit.

Oběť? Československý hokej

Po odsouzení se bývalí reprezentanti přesunuli na Bory a následně do uranových dolů, kde je čekaly měsíce až léta těžké práce v plném vystavení radioaktivnímu záření bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Prezident Antonín Zápotocký sice roku 1955 odpustil hráčům zbytky trestů, následky si však hokejisté nesli nadále. Pouze několik z nich se ještě vrátilo zpět na led a rehabilitováni byli až v roce 1968.

Nejsmutněji skončil příběh někdejšího legendárního brankáře „Bóži“ Modrého, který následkem věznění v létě 1963 zemřel. Po pádu režimu se mu dostalo mnohých poct, z nichž největší bylo asi uvedení do Síně slávy IIHF v roce 2011, zmařený závěr kariéry a život již nic nahradit nemůže.

Kromě reprezentace a samotných hráčů pak měla celá událost ještě jednu významnou oběť. Dres věhlasného klubu LTC Praha tehdy oblékala značná část reprezentantů, sedmkrát například ovládl prestižní Spenglerův pohár. Po zmíněné kauze však trosky klubu přešly pod Tatru Smíchov a následoval postupný úpadek, až došlo k jeho úplnému zániku v roce 1964.

Záminka nejasná

Proč měli vůbec komunisté zapotřebí zbavit se zlaté generace hokejistů? To dodnes nikdo jistě neví. Možná chtěli pouze nahradit právě generaci ze „staré“ doby novou, loajální. Divočejší spekulace dokonce říkají, že byla celá akce řízena z Moskvy.

V Sovětském svazu totiž tehdy postupně vznikalo sportovní impérium, které o čtyři roky později poprvé ovládlo světový šampionát a nastartovalo hokejovou nadvládu. Českoslovenští hokejisté podle této teorie zkrátka stáli v cestě zemi, která na tomto sportu postavila část své propagandy.

Ať už to bylo jakkoli, jedno je jasné. Československo tehdy přišlo o řadu vynikajících hráčů a na delší dobu jej čekal útlum. K tomu všemu stačilo, že přesně před 65 lety vyrazila skupina zklamaných reprezentantů zapít žal...

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz