48 hodin mezi životem a smrtí, vzpomíná Hamrlík. Koho z extraligy by si přivedl do týmu?

Foto: Jiří Zaňát, beranizlin.cz

25. října 2020, 8:02

Pavel Mandát

Martin Hamrlík patří mezi největší legendy zlínského hokeje. Někdejší elitní obránce a aktuálně i asistent trenéra Beranů hovoří o současné sezoně, pozici na střídačce nebo bohaté hráčské kariéře.

Před čtrnáctidenní hokejovou pauzou se ve vašem týmu objevil COVID-19. Jaká je nyní situace?
Už jsme všichni tak nějak ready. Kluci se postupně dostávají zpět do kondice. Děláme to individuálně, protože průběh nemoci byl u hráčů rozdílný, přičemž někteří ho měli těžší. Takže někteří běhají, někteří jezdí na kole, někdo má doma činky… Až dostaneme zelenou, tak na led půjdeme zřejmě všichni.

Tréninky pod otevřeným nebem po vzoru některých vašich soupeřů neplánujete?
To vůbec. Neplánujeme nikde takhle jezdit. My čekáme vyloženě na moment, kdy nám vláda povolí trénovat. V ten moment půjdeme na náš led ve Zlíně.

Nynější situace je dost nestandardní, zřejmě nikdo nic podobného ve své kariéře ještě nezažil, co?
To stoprocentně. Myslím, že to není záležitost jen sportu, ale stejně tak celého života v globálním úhlu pohledu. Podle mě ani nikdo nečekal, že něco takového může přijít.

„Kluci se postupně dostávají zpět do kondice."

Když se jednou rozhodnete psát knihu, máte alespoň námět pro několik kapitol, ne?
(usměje se) No… Úplně nevím, jestli bych svoje paměti někdy psal. Spíš ne, ale určitě by to tam bylo taky.

Moc zápasů se zatím neodehrálo, ale co vám dosavadní průběh sezony řekl?
To už je tak dávno, že si to do detailu nevybavím. Ale jasné je, že nám nešly přesilovky. Těmi jsme si nepomohli v žádném zápase, což je obrovský problém. To podle mě rozhodlo o tom, že jsme většinu zápasů prohráli. Herně to nebylo úplně špatné. Srážela nás celková produktivita, dávali jsme strašně málo branek.

Jak něco takového trenér prožívá? Vy můžete jen stanovit taktiku a vybrat hráče, jinak je to ale určitá bezmoc, co?
Tak to je, to je realita. Tohle řeknou všichni trenéři. My můžeme hráče jen vybrat a poslat je na led, pak už je to na nich. Snažíme se jim alespoň zdůrazňovat, aby měli za zápas co nejvíc střel, co nejvíc chodili do brány… Pak to můžeš tečovat nebo dorážet. Čím víc takových situací je, tím větší je šance, že tam něco spadne. Ale jinak je to na nich, rozhoduje šikovnost i aktuální forma.

„Snažíme se klukům zdůrazňovat, aby měli za zápas co nejvíc střel."

Nemůže být problém v tom, že po odchodech Valentina Claireuxe a Ralfse Freibergse jste nikoho zkušeného nepřivedli?
Neřekl bych. Hráčům, které tu máme, věříme. Už v minulých sezonách ukázali, že branky dávat umějí. Je to o momentálním štěstí a formě. Samozřejmě i o tom, že když se hráči, od kterých se to čeká, neprosazují, padá na ně deka… Nicméně bych neřekl, že jde o důsledek neposílení. Jak už jsem zmínil, věříme současnému kádru.

Trpělivost byla vždycky zlínskou devízou.
Je to tak. Ve Zlíně máme specifické prostředí, málokdy tu zapadne hráč odjinud. Soudržnost je naše největší síla, na tu musíme spoléhat. Navíc nemáme peníze, abychom mohli koupit top hráče z extraligy typu Horák, Gulaš nebo Mertl.

Kdybyste takovou možnost měl a mohl si vybrat jednoho hráče z extraligy, který by to byl?
Za poslední roky poukazuje nejlepší formu v extralize plzeňský Milan Gulaš, takže by to byl on. Je to typ hráče, který zvedá tým kolem sebe. My bychom to na něm určitě postavili.

Na zlínskou střídačku jste se Robertem Svobodou postavili během sezony 2016/2017, tehdy to podle vás bylo provizorní řešení. A čas letí…
Hlavně chci říct, že mě trénování baví víc a víc, našel jsem se v tom. Je jasné, že přijde doba, kdy už člověk nebude mít týmu co dát, kdy bude oposlouchaný… Pak přijde čas na změnu, ale momentálně mě to baví. Cítím se dobře, proto nepřemýšlím nad tím, co bude dejme tomu za rok.

„Milan Gulaš je typ hráče, který zvedá tým kolem sebe."

Z nabídky trénovat zlínské áčko jste přitom v první chvíli dostal zimnici.
Úplně! Do té doby jsem trénoval jen obránce v mládeži. Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu, jak to bude probíhat… Přiznám se, že tenkrát mě to docela sejmulo. Jako trenér prvního týmu máte obrovskou zodpovědnost.

Foto: David Peška, beranizlin.cz

Kdo vám nejvíc pomohl?
Jednoznačně Robert Svoboda. On už měl s trénováním zkušenosti, byl například u mládežnických reprezentací. Není to tak, že když za sebou máte úspěšnou hráčskou kariéru, automaticky z vás bude dobrý trenér. I tady se musíte spoustu věcí naučit a já se od Roberta učím pořád. Lidsky jsme si sedli.

Mimochodem přijde mi, že vy jste na hráče ten hodnější a Robert Svoboda ten přísnější.
Popsal jste to přesně.

Trenéři musí najít správný mix obou vlastností, že?
Je to tak, za ty roky už jsem poznal, že nemůžete být jenom trenér, ale taky psycholog. Někdy je potřeba hráče pohladit, jindy na ně musíte pro změnu zařvat. Je to o momentální situaci a o tom, kde se mužstvo nachází. Myslím si, že to máme dobře vyvážené.

Slyšel jsem o vás, že hodně studujete styl trénování v zámoří.
Sleduju zápasy NHL, je to nejlepší hokejová soutěž na světě a trendy jsou tam jasně dané. Čerpá je celý svět. Je pravda, že občas něco nadhodím, poté to společně konzultujeme, jestli se nám to do našeho hokeje hodí, nebo ne.

„Někdy je potřeba hráče pohladit, jindy na ně musíte pro změnu zařvat."

Často se říká, že jsme z hlediska výchovy hráčů zaspali dobu, ale jak je to v oblasti trenérů?
Neřekl bych, že bychom vyloženě zaspali dobu. Podle mě to tady v Česku často ztroskotává na něčem, čemu se říká ego.

Rozveďte to.
Například ve Švédsku si rozešlou materiály a všichni podle toho šlapou. Tady u nás někdo něco řekne, ale řada trenérů má svoje ego, a tak si to pořád dělá podle sebe. To je můj názor. Přijde něco ze svazu a někteří si řeknou: Ježišmarja, co to zase je... A stejně se podle toho neřídí. V tomhle musíme podle mého názoru ještě víc táhnout za jeden provaz.

Projděme si teď projít vaši hráčskou kariéru – v jejím začátku jste si zažil něco, co by se dalo označit jako peklo.
Měl jsem komplikovaný zánět mozkových blan. Tehdy jsem byl nějakých 48 hodin mezi životem a smrtí. Pomohlo mi hlavně to, že jsem byl v dobré kondici, díky tomu jsem to přežil. Na pokračování v hokeji už mi ale nikdo nevěřil. Veškerá motorika a věcí s ní spojené šly do hajz*u, takže to bylo těžké období.

Přesto jste se nevzdal.
Snažil jsem se o to, abych to zvládl co nejlíp. Na Bulovce člověk viděl vedle sebe lidi, kteří po tom samém onemocnění dopadli tak, že byli ochrnutí – například v obličeji nebo na celé jedné straně těla. Byl jsem rád, že jsem to přežil, ale na pokračování hokejové kariéry to moc nevypadalo. Tři nebo čtyři měsíce jsem pak strávil v Darkově, kde mě učili znovu chodit a používat motoriku. Následně jsem odletěl do Hartfordu, kde jsem se učil znovu bruslit. Tělo si to pamatovalo, ale myslím, že už jsem se nikdy nedostal ani zdaleka na úroveň, na které jsem byl před onemocněním.

„Měl jsem komplikovaný zánět mozkových blan, tehdy jsem byl nějakých 48 hodin mezi životem a smrtí."

I tak byla vaše kariéra parádní, ne?
Jojo, ničeho nelituju. Jsem rád, že jsem měl tu možnost, aby pro mě hokej byl živobytím. Za všechno jsem vděčný. Možná o to víc díky tomu, co jsem prožil a o čem už jsme se bavili.

Největší úspěch pro vás přišel v sezoně 2003/2004, kdy jste se Zlínem slavili historicky první titul. Navíc po sezoně, ve které vám patřilo až třinácté místo.
Těch aspektů tam sehrálo roli víc. Vrátil se Lešoun, měli jsme výborné gólmany, tým se celkově posílil. Přišli ještě Peter Barinka, Miro Hlinka nebo Tomáš Kapusta. Velkou sílu měla i čtvrtá pětka. Navíc v první lajně s Jardou Balaštíkem, Petrem Leškou, Ondrou Veselým a Mírou Blaťákem se nám opravdu dařilo. Hlavní zásluhu měl každopádně na všem trenér Ernest Bokroš.

Foto: David Peška, hokej.zlin.cz

Kterého jste se přitom báli…
Zvěsti o něm byly takové, že je to tvrdý kouč. Mysleli jsme si, že nám skončí pohoda. Ale mělo to hlavu a patu, vedlo nás to k úspěchu. Ernest dal týmu řád. Řekl bych, že naší pětce nechával volnost, ale zbytek mančaftu musel kolejnice dodržovat na sto procent.

„Myslím, že už jsem se nikdy nedostal na úroveň, na které jsem byl před onemocněním."

Po titulu přišla stříbrná sezona 2004/2005, ve které jste si zahrál s bratrem Romanem.
Na to vzpomínám moc rád, byla to krásné sezona. Všechny týmy měly hráče z NHL, chodily plné zimáky… Pohoda v kabině byla ohromná. Škoda finále s Pardubicemi, které jsme prohráli 0:4.

Podle mě šlo dodnes o nejsilnější tým, který se ve Zlíně sešel. Souhlasíte?
Jo, úplně. Pro mě byla právě tohle nejuvolněnější sezona, kterou jsem v kabině zažil. Dařilo se nám, pořád probíhaly srandičky a podobně… Bylo to neskutečné. V jednom týmu se sešli brácha, Čája, Martin Erat, Bonk a my další. Škoda finále s Pardubicemi, kdy nás potkala velká marodka. Oni byli navíc hodně našlapaní. Ale to se tak někdy stává.

„Pro mě byla sezona 2004/2005 nejuvolněnější, kterou jsem v kabině zažil."

Čekalo vás ještě jedno hráčské finále – památná bitva s Plzní na jaře 2013.
Měli jsme dost šancí, abychom ten sedmý zápas vyhráli, ale prostě to bylo dané, že osud přál Martinu Strakovi, který titul do té doby ještě nevyhrál. Upřímně už si na ten zápas ani nevzpomenu. Jen v případě, když se o něm někdo zmíní.

Váš poslední zápas trval dlouhých 97 minut, jako by vás kariéra nechtěla pustit, co?
Přesně! V klubu jsem oznámil, že končím už před sezonou, pak se vyhrávalo a vyhrávalo, postupně jsem si proto říkal: Ty vole, já budu snad hrát až do finále. (směje se) Nakonec to přesně takhle dopadlo, přičemž to vyvrcholilo extrémně dlouhým sedmým zápasem. Sice jsme ho nezvládli, ale kluci to vyhráli za rok. Místo mě naskočil Jirka Marušák, který si to taky zasloužil.

Za kariéru jste ve Zlíně vystřídal několik čísel, co vás k tomu vedlo?
Bylo to podle nálady. Já nikdy nebyl vázaný na nějaké číslo, netrpím v tomhle ohledu pověrčivostí. Čas od času jsem si zkrátka chtěl vyzkoušet jiné.

Vaše parťáky z elitního útoku jste k tomuto kroku nelákal?
Jeden rok Lešouna. On říkal, že jo, že si ho změní… Ale pak ucukl. (směje se) Takže zůstal věrný své devatenáctce, někdo to tak má.

Zkusit jiné angažmá vás nelákalo?
Já byl ve Zlíně vždy spokojený. Dařilo se mi, a i v případě, když třeba ne, tak jsem tu nad sebou měl takovou ochrannou auru. Všichni mi věřili, což bylo důležité. Možná, že pokud bych se rozhodl jít jinam, tak bych na sobě musel ještě víc pracovat, protože bych jinde neměl takovou pozici, díky čemuž bych byl třeba ještě lepším hráčem… Ale to už nemá cenu řešit. Nepřemýšlím o tom, že bych to udělal jinak, bylo to prostě moje rozhodnutí.

V týmu máte syna Matyáše, kam to dotáhne?
Na to je ještě brzo. Talent má, ale zároveň pořád má hodně na čem pracovat a o co bojovat. V mužstvu jsou další mladí beci, například Jirka Suhrada nebo Honza Dluhoš, takže záleží jen na něm, jak se bude zlepšovat.

Neříkáte si někdy, že vy jste byl v jeho věku jinde?
To se takhle nedá brát, je jiná doba. Já měl ohromné štěstí, že si mě do prvního týmu vytáhl velmi brzy trenér Eduard Novák. Rozhodně mu neříkám, že já byl v tom věku tam a tam. To by ničemu nepomohlo, navíc se to opravdu nedá srovnávat.

Partneři PSG Berani Zlín

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz