90 let od první medaile z MS? Hokej v Československu proslavil i rozhlasový reportér Laufer

Josef Laufer. | Foto: Archiv Tomáše Kučery

9. března 2023, 15:20

Dominik Dubovči

Byl to první úspěch na mistrovství světa. V roce 1933 získali Čechoslováci bronzové medaile hned za Kanadou a USA, navíc na domácí půdě. Turnaj měl ale větší význam – pobláznil celou republiku do „ledního hockeye“. Mohl za to i rozhlas a jeden ikonický redaktor.

Paříž, Londýn, Berlín, Curych, Vídeň, Budapešť, Antverpy, Řím… Obyčejný výčet vybraných evropských měst, do kterých se dá cestovat. V dnešní době asi nic neobvyklého, jenže Josef Laufer takto stihl objet Evropu ještě před druhou světovou válkou. S mikrofonem, aby domů do Československa přenášel emoce a radost ze sportovních úspěchů.

Jeho jméno dnes mnohým sportovcům i novinářům už nic neříká. Přitom za první republiky, kdy bylo Československo sportovní velmocí, ho lidé vnímali jako hrdinu.

Funkcionář

Josef Laufer se narodil na pražských Vinohradech 20. dubna 1891. Od mládí se věnoval sportu, především lehké atletice, a proto byl také oddaným členem Sportovního klubu Slavia. Už v roce 1908 se například podílel na organizaci finanční sbírky pro „české hokejisty.“

Proč v uvozovkách? Češi ještě neměli svůj vlastní stát ani umělý led, ale hockeyovou reprezentaci ano. Na mezinárodní turnaj ve francouzském Chamonix nakonec (díky podpoře sportovců jako byl Laufer) odjela, poprvé se tam seznámila s pukem a od konkurentů se mnohé naučila.

„Když se dočetl o sbírce na pomoc výpravě do Chamonix, sesbíral peníze od spolužáků a výtěžek pyšně odnesl do redakce. Za odměnu dostal svázaný ročník časopisu. Ležel pak v něm prý dlouhé dny a noci…“

A Lauferovi nebylo ještě ani dvacet let, když jel v roce 1911 na Mistrovství Evropy do Berlína již jako mezinárodní sekretář Českého svazu hockeyového. Na mistrovství, které mimochodem Češi hned jako nováčci vyhráli a Laufer přebíral s kapitánem Pallauschem pohár.

Laufer byl tehdy na svazu pravou rukou spoluzakladatele a předsedy Emila Procházky. Po řadu let komunikoval se sídlem Mezinárodního hokejového svazu v Paříži i s pořadateli šampionátů a dalších turnajů.

„Díky výborné jazykové vybavenosti a skvělým kontaktům, které si během svých cest s fotbalisty i hokejisty vytvořil, výrazně pomáhal na poli sportovní diplomacie. I díky jeho práci se český a posléze československý fotbal i hokej držel mezi naprostou elitou,“ popisuje sportovní historik Tomáš Kučera.

„Když Češi v Berlíně evropský titul v hokeji k překvapení všech vyhráli, spěchal Laufer k telefonu, aby obrovský úspěch nahlásil pražskému tisku. V Národních listech mu redaktor nejprve moc nechtěl věřit, nejspíš vůbec netušil, co je hokej. Ale nakonec se nechal umluvit a o první slavné trofeji našeho hokeje se i díky Lauferovi čtenáři dozvěděli,“ zmiňuje Kučera také jeho první kontakt s médii.

Laufer se přitom do té doby profiloval spíše úřednicky. Léta pracoval v bance, ale sport ho přitahoval a zajímal i novinářsky. Stal se s něj redaktor několika známých novin. Slavným se ale nestal díky psaní. Osud ho v roce 1926 posadil k mikrofonu.

Reportér = Laufer

„Pepíku, nic platno! Musíš jít k mikrofonu ty!“ slyšel Laufer 3. října onoho roku od kolegy. Slavia tehdy na Letné hostila Budapešť v rámci Středoevropského poháru a Radiojournal chtěl z tohoto fotbalového zápasu vysílat živý sportovní přenos. Poprvé v historii starého kontinentu!

„Vyhlédli si hlasatele, jenže hlasatel nepřišel. A když nikdo z přítomných sportovních novinářů – bylo nás tam tehdy asi dvacet – nikdo nechtěl se ujat té opuštěné úlohy, nakonec to zbylo na mě,“ popsal Laufer moment, kdy se zapsal do historie.

Pracoval sice už pro Československou tiskovou kancelář (ČTK), na akci přišel ale spíš jako činovník Slavie. A právě proto se nakonec nechal přemluvit – nechtěl, aby přenos skončil (tedy spíš ani nezačal) jako ostuda jeho milovaného klubu.

„Odhlásil jsem šťastně asi půl zápasu. Druhou polovinu rozhlas nevysílal, důvod mi neřekli. Snad se jim to pravděpodobně nelíbilo. Prostě musel jsem ukončit hlášení v poločase, posluchači se ani nedozvěděli konečný výsledek utkání. A rozhlas vysílal nějakou hudbu…“

Režisér přenosu z Radiojournalu totiž na fotbale nikdy nebyl. A poté, co slyšel hvizd rozhodčího a viděl odchod mužstva do šaten, prohlásil: „No tak to už stačí, už toho bylo dost, teď bude hrát hudba…“

„Pánům z rozhlasu se jeho reportáž nezamlouvala, jim se zdálo, že je to jen takové povídání. Ale rozhlas pak dostal stovky dopisů, že to musí vysílat z každého fotbalu,“ připomněl v dokumentu „Haló, hlásí se redaktor Laufer“ sportovní historik Miroslav Jenšík.

Josef Laufer si s novou rolí úspěšně poradil. Začal podle intuice. Nejprve seznámil posluchače u přijímačů se sestavami obou týmů, pak zmínil návštěvnost, promluvil o počasí a pak jen svým nezaměnitelným způsobem popisoval, co se na hřišti odehrává.

Krátce poté už lidé psali dopisy: „Musím si na vás zle stěžovati. Čert mi to napískal, že jsem se jednou spletl a poslechl si vaše vysílání. Já jsem žil celý život na venku, kde kopanou opravdu kopali. A viděl jsem surovost. Vaše líčení mě ale začalo zajímati, a tak ten zájem vzrostl, že jsem se svou mámou šel do Pardubic podívati se na kopanou, pak do Hradce, a teď jsme tak propadli té neřesti, že bez nás se neobejde jediný zápas.“

Josef Laufer (vpravo).

Josef Laufer (vpravo). | Foto: Česká televize

Být očima posluchače

Laufer dokázal zaujmout i sportovního laika. Spousta lidí tedy šla do obchodu a koupila si rádio na základě poslechu barvitých Lauferových reportáží. Během jediného roku vzrostl počet koncesionářů více než trojnásobně.

V přibližně stejnou chvíli se také projevily dva zásadní faktory: Lauferův talent a rozmach rozhlasu, technologií i prodeje rozhlasových přijímačů. Jak už bylo zmíněno, v tomto ohledu patřil československý Radiojournal (založen 1923) mezi průkopníky a evropskou elitu.

Britská BBC vysílala sportovní událost živě až o tři měsíce později než Laufer z Letné v říjnu 1926. Díky vysokému zájmu pak Radiojournal Lauferovi a divákům nabízel fotbalové i hokejové a tenisové přenosy. Navíc vznikaly i reportáže, které jsou dodnes pro řadu novinářů vzorem. Laufer měl široký přehled i sportovní odbornost a byl pohotový. Jeho práce měla osobnostní rysy.

„A dělal to tak dobře, že když už si tehdy někdo zapnul rádio, tak neodcházel od rádiového přijímače, nevstával a nenadával, jen tiše poslouchal,“ vypráví v dokumentu o Lauferovi i Jaromír Bosák.

„Fotbalové klání proměnil ve strhující proud mluveného slova. Dával oči posluchačům u rozhlasových přijímačů a tím připoutal i ty, kteří se o sport nezajímali. Z Čechů vychoval národ fotbalových a hokejových fanoušků.“

Jakým stylem se mu to konkrétně podařilo, popisuje historik Jenšík: „Byl tak roztomile povídavý. Do fotbalu zapletl historii, všelijaké zajímavosti i známosti. Neváhal třeba z mezinárodního zápasu říct: Vláďa Bouzek pozdravuje svou Třebíč! Nebo takové vzkazy hráčům. Zkrátka to byl proud roztomilého povídání.“

Redaktor ČT David Lukšů přidává: „Dokázal vypíchnout důležité věci, dokázal strhnout diváka. Měl emoce, měl humor, měl ve svém hlase radost.“

V dobách první republiky jste ho mohli slýchat i v kavárně nebo v restauraci, důležité sportovní události byly vysílány pouličním rozhlasem ve městech i na vesnicích.

Od jeho prvního přenosu přicházely do redakce dopisy, lístky, vzkazy, gratulace, ale i úsměvné výtky, že když komentuje Laufer, jde vše stranou. I práce. Nikdo si nechtěl nechat ujít sportovní přenos.

Každá jeho reportáž byla dramatická, pohotová, bystrá, nepostrádala zanícení. Laufer se postupně vypracoval na dokonalého hlasatele, který byl trochu i hercem a básníkem.

„To on způsobil ten zázrak, že si hokej našel fanoušky i v místech, kde živého hokejistu ještě nikdy neviděli! Laufrovy přenosy z pražských světových šampionátů v letech 1933, 1938 a hlavně roku 1947 i 1949 jednou provždy v této zemi proměnily hokej v celonárodní záležitost, přímo do srdce zasahující všechny vrstvy a věkové skupiny jejího obyvatelstva, ve fenomén, který tu už dávno a zdaleka není pouze jedním sportovním odvětvím.“

Na předválečném vrcholu

Laufer byl v třicátých letech tak populární, že si mohl zahrát i ve filmu Muži v offsidu (1931). Už jen samotná sledovanost filmu byla důkazem rostoucí obliby fotbalu. A právě fotbal byl u Laferova největšího kariérního momentu před druhou světovou válkou.

Pro československý sport byl totiž výjimečný rok 1934. A italské Mistrovství světa ve fotbale, ze kterého Laufer reportoval cestu „našich“ až do finále.

„15 hochů, 15 sportovců, výkvět patnáctimilionového národa, kteří mají hájit barvy našeho sportu,“ zněl jeho hlas z jižní Evropy. Turnaj sledovala celá společnost, včetně periferií. Československým barvám fandili i senioři a děti a v historii sportu se u nás něco takového dělo vůbec poprvé. Poprvé se podařilo, aby masmédia strhla celou republiku k nadšenému fandění.

Možná dnes něco takového známe díky každoročním květnovým MS v hokeji. I když… „V Přerově byli tehdy lidé na náměstí tak moc zaujatí přenosem, že je přejelo auto,“ připomíná Lukšů atmosféru roku 1934 a italského turnaje.Fašistického turnaje, sluší se říct. Benito Mussolini a jeho režim tehdy bohužel světu ukázali, jak se dá sportovní akce zneužít ve prospěch totalitního režimu. Něco, co v roce 1936 dovedl k dokonalosti Adolf Hitler.

V roce 1934 se režim ukázal v plné parádě především ve finále. Švédský rozhodčí byl před zápasem přijat u Mussoliniho a průběh utkání podle toho vypadal. Itálie vyhrát měla, a nakonec také vyhrála. Laufer rozhodně neměl ve zvyku, že by si na výkon sudího stěžoval, ale kritické hlasy na posuzování faulů zaznívaly i od naprosté většiny mnoha zahraničních reportérů.

Jak doplnil Lukšů: „Ten tlak na výkonech Josefa Laufera vůbec nebyl znát. Ale je prý pravdou, že bezprostředně po finálovém zápase se Laufer fyzicky a psychicky zhroutil.“

„Jeden člověk byl v Římě donucen, aby seděl vedle Laufera při finálovém zápase. A měl dávat pozor na to, co Laufer říká. V případě, že by Laufer negativně hovořil o fašistickém režimu, měl dát pokyn rozhlasovým technikům, kteří by Lauferův přenos okamžitě vypnuli. Což by se vysvětlilo jako technická porucha.“

O dva roky později si reportér ze židovské rodiny vyzkoušel podobné pracovní podmínky i v Berlíně. Na olympiádě v režii nacistů.

„Mikrofon jsme měli nad Hitlerovou loží, kam pravidelně přiváděli olympijské vítěze, pokud byli příslušníky bílé rasy. Tak nepřijal Hitler ani černého Owense, jenž v Berlíně získal čtyři zlaté medaile.“

„Náhoda mi tenkrát přála, naše stanoviště sousedilo s americkým, takže jsem dostal Owense k mikrofonu Československého rozhlasu. Byl pozván k závodům do Prahy a prozradil našim posluchačům, jak se na ni těší.“

Průkaz pracovníka rozhlasu na OH 1936.

Průkaz pracovníka rozhlasu na OH 1936. | Foto: Archiv Národního Muzea

Doba temna

Jenže do Československa Jessie Owens nikdy nepřicestoval. Ještě v únoru 1939 byl Josef Laufer na hokejovém MS ve Švýcarsku, v březnu 1939 už ale republika přestala existovat, na území Čech a Moravy vznikl protektorát a uplatňování Norimberských zákonů v něm na sebe nenechalo dlouho čekat. Přesný počet protižidovských nařízení lze těžko vyčíslit, jejich počet dosáhl několika set.

Na Židy žijící ve smíšených manželstvích se vztahovala veškerá omezení, i Laufer byl tedy pronásledován kvůli svému židovskému původu. Musel přerušit svou činnost, nesměl být ani nikde zaměstnán. A odstěhoval se od své manželky, jíž bylo doporučeno, aby se s ním rozvedla. Ona to ale odmítla.

První sportovní novinářské celebritě Československa po dobu šesti let pomáhali kamarádi. Jeden z nich mu nelegálně dohodil práci v pojišťovně a lidé si u Laufera kupovali pojištění na život, aby mu dali vydělat. Na Václavském náměstí musel odklízet sníh. Bydlel v nuzných podmínkách v rozestavěném domě za Prahou.

A z balkonu vysokého domu občas sledoval fotbal na Letné, což mu zařídili kamarádi ze Slávie. Pro Josefa Laufera prý mnohé vykonal i Pepi Bican, ve své době možná nejlepší fotbalista na světě.

„Jedno je jistě, v té době mu přátelé a příznivci Slavie určitým způsobem pomáhali. Není známo, do jaké míry, ale zřejmě byl pod jejich ochranou,“ říká Karel Ruska, archivář Slavie.

Sportovní publicita Zdeněk Zikmund pokračuje: „Mluví se i o tom, že pro něj měli připravené falešné osobní doklady, že ho ukrývali na dvoře statku v Dolních Chabrech, a že dokonce sbírali peníze, kterými potom podpláceli úředníky Gestapa. To jsou ale nedoložené informace.“

Především díky pomoci svých blízkých a díky soudržnosti sportovního prostředí Laufer válku s útrapami přežil. Jeho neteř ovšem utekla z pochodu smrti a jeho sestra zahynula v Osvětimi.

Hokej můj osud

Po válce se Laufer mohl vrátit zpět k mikrofonu. Milovaná práce mu chyběla a po roce 1945 tak mohl získat energii a obnovit svoji lásku ke sportu.

Jejím hlavním předmětem byl vždy především hokej. Možná pro ten úžasný pocit, že byl od samého začátku u prvních úspěchů. Ale také u prvních zlatých medailí v letech 1947 a 1949.

Během válečných let se totiž z mladých a talentovaných hokejistů staly velké osobnosti a hráči jako Modrý, Zábrodský, Roziňák nebo Konopásek mířili na nejvyšší příčky. Laufer na prvním poválečném mistrovství v hokeji 1947 v Praze nemohl chybět. Spolu s ním prožívaly zápasy mohutné davy, zaplněné tribuny na Štvanici, zkrátka celá svobodná republika.

Zrodila se tedy nejen legendární rozhlasová trojice Laufer – Mašlonka – Procházka, ale i první titul mistrů světa pro Československo! A Laufer si kromě splněného snu zahrál také v dalším filmu („Polibek ze stadionu“).

Ikonické trio poválečného rozhlasu: Otakar Procházka, Štefan Mašlonka, Josef Laufer.

Ikonické trio poválečného rozhlasu: Otakar Procházka, Štefan Mašlonka, Josef Laufer. | Foto: Česká televize

Vítězný únor a vítězná generace

Začala první zlatá éra hokeje. Jen pár týdnů před komunistickým převratem v únoru 1948 přiváží hokejisté olympijské stříbro. Ve Svatém Mořici ani jednou neprohráli, jen kvůli horšímu skóre skončili na druhém místě za Kanadou, se kterou remizovali.

V listopadu 1948 sice nad kanálem La Manche hokejisté tragicky přišli o šest reprezentantů kvůli pádu letadla, československá reprezentace se ale dokázala semknout a ze Švédska 1949 přivézt další zlato z mistrovství světa. Po návratu zlaté hochy vítala plná a jásající Praha. A opět o toho všeho byl známý rozhlasový reportér. Jakoby ani nezestárnul.

Bohužel tomu ovšem osud chtěl, aby hrál ústřední roli také o rok později. A tentokrát o poznání smutnější. Na hokejové MS 1950 měli do Londýna odletět reportéři Josef Laufer a Štefan Mašlonka.

„Oba víza obdrželi. Jenže vedení rozhlasu – pravděpodobně záměrně – změnilo nominaci a místo Mašlonky nominovalo Otakara Procházku. Protože předpokládali, že v tom krátkém čase, který zbýval, se nepodaří zajistit víza...“ vysvětluje Zikmund, do nedávna tiskový mluvčí Českého hokeje.

„V dokumentech StB jsem našel žádosti o víza pro Josefa Laufera a Otakara Procházku, kvůli kterým údajně neletěla hokejová reprezentace na MS 1950. Ukázalo se, že víza normálně dostali, a byla to jen záminka komunistů, aby nepustili hráče na západ,“ potvrzuje také oficiální svazový historik Tomáš Kučera.

Oficiální žádost o víza do Anglie před MS 1950 pro Josefa Laufera.

Oficiální žádost o víza do Anglie před MS 1950 pro Josefa Laufera. | Foto: Archiv Tomáše Kučery

Hokejové mužstvo jet na MS chtělo, ale nemohlo. Navzdory tomu, že britská strana nakonec všechny formality stihla vyřídit. Frustrované hokejisty pak v restauraci U Herclíků vyprovokovala a zatkla StB. Pět hráčů u soudu dostalo před deset let v kriminále, celkem bylo odsouzeno dvanáct sportovců…

Konflikt s režimem a rozhlasem se brzy opakoval. Laufer, Mašlonka a Procházka měli odcestovat na olympiádu v roce 1952. „Ale asi měsíc před hrami přišlo nařízení, že nemohou jet, protože nejsou členy strany,“ vzpomíná Eva Křížová, bývalá rozhlasová redaktorka.

Laufer neměl povoleno cestovat mimo země socialistického bloku, a slavné úspěchy Emila Zátopka v Helsinkách tak na vlastní oči viděl někdo úplně jiný. Místo Laufera do Finska odletěli pokrývat olympiádu dva političtí komentátoři – rozhlasoví zpravodajové – kteří do té doby sport nedělali.

Vysílalo se tak s hodinovým zpožděním – živé přenosy nepřicházely kvůli komunistickému režimu v úvahu (co kdyby se v nich objevilo něco závadného), navíc se musely komentáře upravovat a stříhat právě kvůli nezkušeným žurnalistům.

Vedení Československého rozhlasu si nemohlo Laufera dovolit odříznout, takže do budovy dále docházel a nějakým způsobem pracoval. Už byl ale starší a nepříliš pohotový. Trpěl i barvoslepostí.

Slavný reportér byl postupně stažen z éteru (nebo spíše sám poznal, že už je nechtěný) a dával o sobě znát alespoň sportovními knihami, které plnil zážitky z těch největších sportovních akcí („Padesát let v našem sportu“ nebo „Hokej můj osud“).

Josef Laufer zemřel v říjnu 1966 ve věku 75 let. Nedůstojný profesní konec Josefa Laufera symbolizoval tehdejší dobu. Odkaz průkopníka ale přetrvává.

Jeho profil najdete v Databázi knih (4x) i v Československé filmové databázi (3 filmy). Především je ale považován za zakladatele (nejen rozhlasové) sportovní žurnalistiky a komentátorství. Je také členem Síně slávy Českého hokeje.

Možná i díky němu dnes Češi a Slováci milují hokej i fotbal. Ačkoli sám oba sporty nikdy pořádně nehrál, skrze Lauferův hlas se staly naprostým fenoménem.

„Dokonalý hlasatel by měl být také hercem, umělcem nebo básníkem, aby do svého líčení dovedl vnésti dramatický spád,“ napsal funkcionář, novinář, rozhlasový komentátor, reportér, vlastně i cestovatel, spisovatel a herec Josef Laufer do Radiojournalu v roce 1930...

Redaktor Laufer u mikrofonu.

Redaktor Laufer u mikrofonu. | Foto: Archiv Národního Muzea

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz