Američan poznává Vary: V kabině není bariéra. Pivo s Kopitarem? Normální kluk
Daniel Brickley
|
Foto: Jakub Knap, hokejkv.cz
Ze tří letních posil Karlových Varů hodí na stůl zřejmě nejokázalejší hokejový životopis. Vytáhlý bek Daniel Brickley v Los Angeles letmo nahlédl do NHL, jako univerzitní zjev letěl v roce 2017 na MS. Při misích ve Švédsku i Finsku dosáhl na ligové zlato. A co teď v trikotu Energie? „Chci vyhrávat! Staví se tady velmi kompetitivní tým,“ věří chlapík s americkým pasem.
Jak na vás zatím zapůsobil nový, západočeský domov?
Je to tady o trochu menší než v Tampere, kde jsem strávil poslední dva roky. Moc se mi tady líbí, město je historické. Už jsem párkrát zašel na večeři, i když furt toho tady mám hodně co prozkoumat. Zatím tu ještě není moje manželka, přijede až později v srpnu. Sám jsem byl po příletu trochu unavený, ale jinak šlo všechno jak po másle.
Do kolektivu jste zapadl taky hladce?
Tým, trenéři, organizace – všechno bylo ready. Všichni jsou velmi přátelští, každý se ostatním představil. Nebylo tam žádné trapné napětí, kluci mě okamžitě vzali mezi sebe. Zvykám si dobře, teď už se do toho jen dostat.
Co vás vlastně zavedlo do Karlových Varů?
Můj agent mi o klubu řekl samé skvělé věci. Volal jsem si s trenéry, manažerem. Všechno se mi zamlouvalo, Energie jde správným směrem. Staví se tady velmi kompetitivní tým, město se mi líbí. Kolem a kolem mi to dávalo smysl.
„Můj agent mi o klubu řekl samé skvělé věci. Volal jsem si s trenéry, manažerem.“
Nepřipadalo v úvahu, že byste zůstal v Tappaře Tampere?
Byla to varianta. (odmlčí se) Jen to prostě nedopadlo.
Co vám o sobě za čtyři sezony ukázal evropský hokej?
Je trochu jiný kvůli většímu kluzišti, na ledě máte víc místa. Ve Švédsku se moc nenahazují puky, hodně se bruslí, musíte mít dovednosti. V zámoří spíš nahodíte puk a jdete ho nahánět do pásma. První rok byl o tom, abych si na to zvykl. Ale je to zábava, pomáhá mi to být víc kreativní.
Jiný zámořský legionář Nicholas Jones – váš nový parťák – mi loni říkal, že po příletu cítil spíš kulturní šok...
Mám to podobně. První rok ve Švédsku jsem si říkal, jak je všechno pomalejší. Nikdo nikam nespěchá, třeba auto všichni řídí fakt pomalu. (směje se) V Americe je to naopak hektické, to byla největší změna. Ale líbí se mi to. Když si u nás sednete na večeři, tak jste za půl hodiny venku hotový. V Evropě to tak není – objednáte si, užijete si večer a společnost.
Zpátky k hokeji: ve finské Liize jste za sebou nechal dvě solidně produktivní sezony. Dá se to v takticky o něco víc svázané extralize napodobit?
Budu dělat cokoliv, co po mně budou chtít trenéři. Pořád je to týmová hra. Řekl bych, že jsem spíš ofenzivně laděný obránce, ale umím hrát taky v defenzivní zóně. Prostě chci pomáhat týmu, ať už mě kouč zařadí na oslabení nebo přesilovku. Ve Finsku jsem dostával hodně minut, hlavně v početní převaze. Chci vyhrávat.
Energie má spíš mladší tým, věkový průměr někde kolem 26 let. Kladete si za cíl být pro méně prověřené kumpány lídrem, o kterého se mohou opřít?
Samozřejmě! Je to trochu neobvyklé, ale každý by měl být svým způsobem aspoň trochu lídr, ať už jste mladší nebo starší hráč. Musíte opravdu vytvořit tým, chemii, snažit se být každý den lepší. Pokud pro někoho můžu být mentor, tak je to super. Sám se potkávám s mladými hráči, co fantasticky bruslí, mají perfektní ruce a na spoustu věcí se jich ptám. Když se na mě někdo obrátí, budu tady pro něho. A doufám, že to může fungovat i obráceně.
„Je to trochu neobvyklé, ale každý by měl být svým způsobem aspoň trochu lídr.“
Když nepočítám Slováky, tak se v šatně sešlo šest zahraničních importů. To je asi vítaný bonus, ne?
Stoprocentně to pomáhá. Minulý rok jsem byl v Tampere jediný kluk ze zámoří, ale zase jsem měl v týmu pár švédských kluků a jednoho Dána. Mluvili opravdu dobře anglicky. Finské kluky, co šli do Varů, znám docela dobře. Vlastně tady všichni umí jazyk skvěle. Je fajn, že mezi námi není až taková bariéra.
Váš strýc Andy válel přes deset let v NHL, do slavné ligy to dotáhl taky bratranec Connor. Hokej vám fakt koluje v žilách, co? Takže téma hovoru u letní grilovačky je dané?
Upřímně už tuhle část rodiny nevídám jako dřív, protože sezona jede od srpna až někdy do dubna. Ale když se setkáme, tak se vypráví staré, vtipné historky z NHL. Hodně mých příbuzných si zahrálo profi hokej. Je fajn, že si o tom můžeme popovídat, ale není to vždycky hlavní téma.
Vy jste se jako mladík prokousal k pěti zápisům za LA Kings, už předtím razil na světový šampionát. Jak vás tyhle milníky tvarovaly jako plejera, osobnost?
Byly to rozhodně největší úspěchy mé kariéry, splnění životního snu. Navíc jsem u toho měl svou rodinu, v tom to bylo speciální. Když hrajete na nejvyšší úrovni, tak vidíte rozdíly v dovednostech a hokejovém IQ. Pomohlo mi to vyvíjet se, stále jsem kolem sebe měl top hráče. Konstantně jsem k nim vzhlížel.
Nenarazil jste na hvězdné manýry?
Vůbec. Byli to úplně normální kluci, ať už Drew Doughty, Anže Kopitar nebo Jonathan Quick. Na ledě jsou speciální, výjimečně talentovaní. Ale když z něho slezou, tak vychází s každým. V létě jsem o víkendu chodili na pláž, dali si pivko. Když jsem tam poprvé přišel jako mladý kluk z univerzity, tak jsem byl nadšený z toho, že můžu vidět, jak se chovají na denní bázi.
„Byli to úplně normální kluci, ať už Drew Doughty, Anže Kopitar nebo Jonathan Quick.“
NCAA si získává větší a větší respekt, univerzitní kolos chrlí talenty do NHL. Co dala vám?
Strašně se mi tam líbilo, bylo to úžasné. Má to dvě strany mince – na konci studia dostanete diplom, zároveň hrajete hokej na elitní úrovni. Můžete se měřit se školami po celé zemi. Za mě to bylo možná vůbec nejzábavnější hokejové období. V profi hokeji se z toho stává byznys, což je trochu smutné.
A co léto? Odfrkl jste si doma v Utahu?
Bylo to super. U nás se dá dělat spoustu věcí – jít na loď, rybařit, zahrát si golf. Cokoliv chcete. V okolí jsou hory, jezera. Rád trávím čas s rodinou, protože jsem celý rok pryč. Je to takový mix.
Share on Facebook
