Bakus nejen o kariéře v Dukle. Věřím, že teď už se to nezastaví, říká o nové aréně

Foto: Zbyněk Zápotočný, hcdukla.cz

Oldřich Bakus je jednou z legend jihlavského hokeje. Šikovný hokejista sice pověsil brusle na hřebík už před deseti lety, ale počínání Dukly sleduje neustále. Klub navíc podporuje coby jeden z partnerů.

Kariéru jste ukončil před deseti lety, čemu se aktuálně věnujete?
Už v době, když jsem před deseti lety končil, jsem měl domluvené, že budu pracovat na pozici jednatele ve firmě, která se tady v Jihlavě zabývá prodejem automobilů Volkswagen. Musím říct, že mě ta práce baví, mám pod sebou pětatřicet zaměstnanců, jde o komplexní práci, což je fajn.

Odlišnou oproti hokeji?
Je to dost podobné, zároveň ale také odlišné. Hokej je kolektivní sport, v mojí současné práci je to taky o kolektivu. Ale hokej je z mého pohledu takový víc striktní. Jde o to, že když přijdete třeba o pět minut později na trénink, tak dostanete pokutu, hodně se dbá na roli trenéra a vedení. V civilní práci je to víc o domluvě. Samozřejmě, že tu taky existují jasná pravidla, ale věci se řeší jinak než v hokejové kabině.

Firma, kterou vedete každopádně Dukle pomáhá z pozice partnera. Srdeční záležitost?
Určitě. Víte co… Snažíme se, byť je teď celkově špatná doba. Naše podpora je finančního rázu nebo taková, že klubu půjčíme auta, když je potřeba. Ať už áčku, potažmo mládeži. Teď jela mládež na soustředění do Polska, tak jsme jim právě půjčili auta. Je to dlouhodobá spolupráce, já ji mám na starosti deset let, ale přede mnou ji realizovali i moji předchůdci.

„S hokejem jsem skončil kvůli tomu, abych měl víc volného času, který můžu věnovat rodině."

Trenérská nebo manažerská pozice v hokeji vás nelákala?
Trenéřina mě úplně nelákala. S hokejem jsem skončil kvůli tomu, abych měl víc volného času, který můžu věnovat rodině. Chtěl jsem si ten čas plánovat sám, což mi moje současná práce umožňuje. Jsem za to rád. V hokeji je to jinak, máte zápasy, tréninky… Je to víc o podřízení se. Co se týká manažerské pozice, nemám moc ambice chodit takhle někam do kanceláře. Ale naše dvě holky se věnují krasobruslení, takže funguji jako předseda krasobruslení, pomáhám tam.

Čili led z vašeho života nezmizel.
Přesně tak. Každé pondělí si chodíme zahrát s bývalými hráči Dukly, takže na led jsem nezanevřel. S krasobruslením ale samozřejmě jen pomáhám. Na to tady máme šikovné trenérky. (usmívá se)

Sám jste řekl, že od konce vaší kariéry uplynulo deset let. Už přišla doba nostalgického ohlížení se?
Myslím, že tahle doba ani nepřijde. (usmívá se) Nejsem typ člověka, který by se díval zpátky, který by přemýšlel o tom, co kdy a jak měl udělat ještě jinak. Dívám se dopředu, žiju tím, co je teď. To znamená rodinou a mou současnou prací. Navíc chodím běhat, což mě taky dost baví.

„Nejsem typ člověka, který by se díval zpátky."

Teď se každopádně trochu ohlédneme – za největší úspěch asi považujete postup s Jihlavou do extraligy na jaře 2004, že?
Asi jo. Tehdy to byla neskutečná euforie a velký zážitek. Skvělý pocit, když člověk mohl vidět slavící fanoušky. Náš tehdejší tým měl velkou sílu v soudržnosti. Hrál pohromadě asi dva nebo tři roky, ta parta byla parádní. Zůstali tu hráči, které svého času přivedli Gusta Žák s Jardou Holíkem, a to nakonec vyústilo v postup přes České Budějovice.

Pro Duklu asi škoda, že další sezona byla ve znamení výluky NHL, vaši soupeři posílili, kdežto vy téměř ne.
Nevýhoda to asi byla, ale nebyl to hlavní aspekt. Chtělo to asi trošku víc posílit, ale tohle nechci moc hodnotit, protože nevím, jak na to byly finance… Prvních deset zápasů nebylo úplně špatných, ale pak se s týmem začalo třást, přišlo asi osm nových hráčů, kabina už pak nefungovala úplně ideálně, což bylo znát. Ten kolektiv z předešlých let se prakticky rozdrbal… Na baráž se to pak dalo nějak dohromady, první zápas jsme proti Budějovicím vyhráli, ale už nebyla taková ta síla na to, abychom proti týmu s posilami z NHL vyhráli celou sérii.

„Postup do extraligy byla neskutečná euforie, velký zážitek."

Neměl jste chuť po téhle konkrétní a neúspěšné sezoně změnit prostředí?
Chvíli po posledním zápase možná jo, ale víte jak… Ke sportu i k životu patří porážky stejně jako vítězství, s tím se musíte naučit žít. Asi jsem to tady mohl hodit přes palubu a jít pryč, ale neudělal jsem to.

Foto: Zbyněk Zápotočný, hcdukla.cz

Takže jste to bral jako výzvu?
Přesně tak. Nastoupili pan Zachrla s panem Kaňkovským, přičemž tým se v Jihlavě budoval prakticky od začátku. Pod smlouvou byli tři hráči – já, Petr Kuchyňa a brankář Milan Řehoř. Myslím, že v té době se rozhodovalo vůbec o tom, aby hokej v Jihlavě přežil. Klubu jsem prostě chtěl pomoct. Situace byla v té době nestálá, hráči přicházeli a odcházeli, měnili se jednatelé… Až teď Béďa Ščerban je jednatelem delší dobu.

„Ke sportu i k životu patří porážky stejně jako vítězství."

Jihlavský dres jste každopádně od svého návratu do klubu neopustil nikdy.
Víte co… Nikdy nepřišla adekvátní nabídka, abych Jihlavu opustil. Nešlo přitom jen o peníze. Měl jsem tady zázemí, byl jsem lídr, slušné peníze jsem měl taky, to si nebudeme nalhávat, do toho rodina na blízku. Nepřišla nabídka, která by stála za to, abych se tohohle vzdal.

Tomu se říká rodinný typ…
Ano i ne. Neměl bych problém s tím, abych někam šel. Byl jsem v Jindřichově Hradci, Táboře nebo Třebíči, ale jak říkám… Nepřišla mi adekvátní nabídka, aby mi to stálo za to odejít z Jihlavy.

Svou roli možná sehrálo i to, že jste byl dlouhé roky kapitánem Dukly.
To tak nějak vyplynulo ze situace. Třeba Jarda Holík prostě určil kapitána a nediskutovalo se o tom. Pak byli trenéři, u kterých to bylo zase trochu jiné, takže záleželo na konkrétní situaci. Mně to každopádně nevadilo.

„Nepřišla mi adekvátní nabídka, aby mi to stálo za to odejít z Jihlavy."

Zmínil jste Jaroslava Holíka. Jaké na něj máte vzpomínky?
Pan Holík byl přísný, ale člověk u něj věděl, na čem je. Dokázal seřvat, ale i podržet. Když se nedařilo, věřil nám a povzbuzoval nás. Byl přímý, osobně na něj nemůžu říct křivé slovo.

Foto: Zbyněk Zápotočný, hcdukla.cz

K funkci kapitána patří i komunikace s rozhodčími…
Já byl emotivnější hráč. U rozhodčích to platilo taky, s některými se dalo bavit, jiní byli vyloženě arogantní. To máte jako v běžném životě. Je jasné, že na ty arogantní jsem pak byl trošku ostřejší a vzešly z toho i nějaké tresty. (usmívá se)

Zároveň se vám v kariéře vyhýbala vážnější zranění. Štěstí, nebo nějaké vaše tajemství?
Asi od každého trochu. Je to o štěstí, ale i o tom, jak chodíte do soubojů, jak jste zpevněný, jak máte protažené tělo… Do svých třiceti let jsem neměl prakticky žádné zranění, pak mi vyrazili zuby a stejně tak mám dvanáct šroubů v zápěstí, kvůli tomu jsem nehrál dva měsíce. Jinak nic závažného nikdy nepřišlo, jak říkáte. Zaplaťpánbůh.

Čím je člověk starší, tím víc vnímá vlastní tělo. Měl jste to stejně?
Stoprocentně. To se začnete zajímat i o regeneraci a podobné věci. Ale je to taky o tom štěstí. Když vám někdo přerazí ruku, popřípadě sedne na koleno, nic s tím neuděláte a můžete být připravený sebelíp.

„Pan Holík byl přísný, ale člověk u něj věděl, na čem je."

Končil jste v sezoně, ve které jste byl pořád lídrem týmu. Je to tak, že jste chtěl končit na vrcholu?
Je. Nechtěl jsem být takový ten hokejista, který pak obchází všude možně a zjišťuje, kde mu dají pár tisíc, aby měl nějaký příjem… Navíc už tenkrát byla nabídka, abych šel do mojí současné práce. Vedl to tu pán, kterému bylo sedmdesát let, odcházel, přičemž já potřeboval zaučit do té pozice, takže jsem to už nechal mladším.

Co vlastně říkáte na to, jak si teď vedou ti „mladší“?
Samozřejmě, že to sleduju. Chodím se dívat na zápasy, o výsledcích mám přehled. Ale nechci mluvit do toho, jak klub vedou, protože do tohohle nevidím. Bylo by fajn, kdyby tu hrálo víc Jihlaváků, ale zase… Nevidím do toho, proto nechci nijak soudit. Další věc je úroveň samotné soutěže.

Která je?
Podívejte se… V extralize je čtrnáct týmů, v první lize dalších dvacet. Když jsem šel do Jindřichova Hradce, tak bylo v obou nejvyšších soutěžích po dvanácti týmech, to máte celkem 24 celků. Teď ta kvalita přirozeně nemůže být taková, nesouhlasím s tím. Přijede vám Kadaň, která uhraje za půl sezony čtyři body, takže zaleze jen bránit. Podle mě tyhle zápasy nikomu nic nedávají. Pro Jihlavu je teď každopádně alfou a omegou nový stadion.

„Když jsem šel do Jindřichova Hradce, bylo v první lize i extralize dvanáct týmů. Teď, při tak velkém počtu týmů, ta kvalita přirozeně nemůže být taková."

Ten se mohutně řešil už za vaší kariéry, teď to ale vypadá, že je konečně vše na dobré cestě.
Nějak tak. Před nějakými patnácti lety si mě pozvali na město jako kapitána Jihlavy a bavili jsme se o stadionu. Snad všechny strany ho tenkrát měly ve svém volebním programu, ale nedomluvily se, což jsem nikdy nepochopil. Takže je jedno, jak bude, kde bude, hlavně, že konečně bude. Teď věřím, že už je to v takové fázi, že se to nezastaví.

Mimochodem, dodnes držíte rekord v počtu 250 vstřelených gólů za Duklu, Tomáš Čachotský jich má 244.
Tohle jsem před sezonou někde četl, ale nesleduju to. Myslím si, že se to ani nedá porovnávat, já hrál v Jihlavě první ligu, kdy bylo na programu nějakých 60 zápasů za sezonu, bratři Holíkové a další tu hráli extraligu s třiceti zápasy za rok… Proto tyhle rekordy a statistiky neřeším.

Kde vidíte Duklu za 10 až 15 let?
To je věštění z křišťálové koule. Ale samozřejmě bych chtěl, abychom tu hráli extraligu a měli možnost chodit na ty nejlepší možné zápasy. Věřím, že ta doba nastane, ale teď je alfou a omegou postavit už zmiňovaný nový stadion. Jihlava si to zaslouží. Když vezmeme hokej a fotbal, tak se v Jihlavě nehraje ani v jednom sportu nejvyšší soutěž, což je pro krajské město škoda.

Foto: hcdukla.cz

Partneři HC Dukla Jihlava

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz