Balaštík o hokeji na hraně: Soupeřům jsme vadili! Jakou chybu udělal v NHL?

Foto: hokej.zlin.cz

25. října 2020, 19:30

Václav Jáchim

Dokázal střílet spousty gólů, ale soupeřům se také uměl dostat pod kůži. Jaroslav Balaštík patřil k nejlepším hráčům nejsilnější generace zlínských hokejistů, která pro Baťovo město dokázala vybojovat dva mistrovské tituly. „Měli jsme silné jádro kluků z města či okolí, což mužstvu dávalo sílu," hlásí vicemistr světa 2006.

V letech 2004, 2005 a 2008 se stal nejlepším střelcem nejvyšší soutěže, při tažení za titulem v roce 2004 nasázel devět branek a vévodil všem kanonýrům. Balaštík ale proslul i hrou na hranici únosnosti, byl v dobrém slova smyslu hokejový prevít. „Ke hře to patří. Můj názor je, že hokej není hra v rukavičkách," povídá.

Jeho kariéra je plná úspěchů. Zahrál si na třech šampionátech, prosadil se do NHL. Okusil finskou či švédskou nejvyšší soutěž. Ale nejvíc mu sedělo angažmá ve Zlíně, do tamní kroniky hokejových úspěchů se zapsal zlatým písmem. „Nejvíc si cením historicky prvního titulu. Co všechno dělo při oslavách, to bylo něco neskutečného," dodává s úsměvem.

S hokejem jste začínal v Uherském Hradišti, odkud vás později přetáhl Zlín. Kolik vám bylo?
Základku jsem udělal v Hradišti, na střední jsem šel do Zlína. V tehdejších letech to bývalo běžné. Takže plus mínus mi bylo nějakých 14 nebo 15 let. Doma jsem pořád v Uherském Hradišti, ale hokejově jsem zlínský patriot, to je pravda.

Dělal jste v dětství jenom hokej?
Závodně ano. Hrával jsem i fotbal, ale jenom s klukama na sídlišti. Před barákem.

Musel jste si hodně zvykat po přechodu do Zlína?
Bylo to nové. Přišel jsem do velkého klubu, do dorostou dvouročníkové kategorie. Musel jsem dokazovat, že jsem minimálně stejně dobrý jako ostatní. Abych se dostal do týmu. Během prvních zápasů se mi to podařilo a já možná trošku začínal cítit, že by to s vrcholovým hokejem mohlo vyjít.

V juniorském věku jste tvořil úderný útok s Petrem Valou a Martinem Ambruzem. Společně jste hráli i na mistrovství světa dvacetiletých. Parťáci se pak ale tolik neprosadili.
Byli jsme dobře typologicky poskládaní, dohromady nás dali Zdeněk Venera s Tondou Stavjaňou. Petr Vala byl chytrý centr, dobrý na puku s kvalitní přihrávkou. Martin hrál levé křídlo, ta v tehdejším hokeji bránila. On ten post velmi dobře zvládal. Na mně byla ofenzivní síla útoku. Myslím, že jsme si vyhovovali – každý měl na ledě nějaký úkol, všem nám to sedělo. Později nás rozdělili a každý jsme šli svoji cestou.

Foto: hokej.zlin.cz

Vy jste našel dvorního středního útočníka v Petru Leškovi. Předpokládám, že to byl pro vás ideální spoluhráč.
Řekl bych, že to byl životní centr. Přesně typ hráče ke mně. Já k sobě vždycky potřeboval centra, abych dostával nahrávky do střeleckých pozic. Snažil jsem se je realizovat a dávat góly. Petr byl pro moji hru jedinečný.

Znali jste se už dřív?
Neznali. Petra jsem potkal až ve zlínském áčku. Dovolím si ho zařadit mezi své nejlepší kamarády i v osobním životě.

Jakých úspěchů se Zlínem si ceníte nejvíc?
Obou mistrovských titulů. A pokud mohu, na první místo bych dal ten z roku 2004. Byl pro Zlín historický, první. Pro naši generaci zlomový úspěch. To, že jsme dokázali soutěž vyhrát, nám dodalo velké sebevědomí do dalších let.

Jiné týmy měly v uvozovkách víc hvězd, vy jste ale play off vyhráli především týmovým pojetím.
Celá sezona se pro nás vyvíjela dobře. Rok předtím jsme skončili třináctí, pak to byl obrovský skok. Přišel trenér Bokroš, za asistenta si vzal Jardu Stuchlíka. Zlíňáka. Petr Leška se vrátil ze Sparty, přišel Radim Tesařík. Ernest si ze Slovenska přivedl Igora Murína a Petera Barinku. Před play off nás posílil Miro Hlinka. Tým se formoval, v průběhu sezony a hlavně v play off jsme šli za jedním cílem. Za titulem!

Mistrovské oslavy pak ve vaší kariéře už asi nic nepřekonalo, co říkáte?
Jo, to bylo úžasné. Úžasné! Moc rád na to vzpomínám. Co všechno se dělo... Na náměstí jsme měli akci a zastavovali nás starší fanoušci, kteří nám se slzami v očích děkovali za ten velký zážitek. To bylo něco nezapomenutelného!

„Spoustě týmů a fanoušků jsme vadili, ale to byla naše hra. Náš způsob, jak se dopracovat k úspěchu."

Co byste řekl k titulu 2014? Během těch deseti let od jara 2004 jste získal spoustu zkušeností ze zahraničních lig i z reprezentace. Pak jste se vrátil do Zlína a znovu zažil velký triumf.
Myslím, že to byl pomyslný konec naší generace. Rok předtím skončil Martin Hamrlík. Předchozí play off jsme prohráli v prodloužení rozhodujícího sedmého finále s Plzní. Pak jsme dostali novou mladou krev v podání zlínských odchovanců, jako byli Libor Kašík, Petr Zámorský, Petr Holík, Tonda Honejsek, Dalibor Řezníček. Tihle kluci nám v sezoně i v play off hrozně pomáhali.

O hokejovém Zlínu se vždycky mluvilo jako o partě soudržných bojovníků, kteří pocházejí z města nebo z regionu. Byla to vaše největší přednost?
Určitě. Zlín nikdy nepatřil k mezi nejbohatší kluby. Postavené to bylo na něčem jiném – a platí do pořád. Silné jádro je ze Zlína nebo z okolí, což mužstvu dodává sílu.

Mnozí soupeři vás moc neměli rádi. Bylo to stylem hry, kdy jste se snažili protivníkovi dostat pod kůži a být nepříjemní?
Je to možné. Asi ano. Určitě vám nevadí soupeř, kterého porážíte. Možná je to určitý signál, že jsme během nějakých deseti let dostali Zlín do špičky extraligy. Byly tam dva tituly, čtyři finále. Jasně, spoustě týmů a fanoušků jsme vadili, ale to byla naše hra. Náš způsob, jak se dopracovat k úspěchu.

Když vezmu vás osobně, byl jste jednak vynikající střelec, ale na ledě také hráč, který by se dal označit jako hokejový prevít.
Asi by se to tak dalo nazvat (usměje se). Myslím, že to ke hře patří. Můj názor je, že hokej není hra v rukavičkách. Je potřeba hrát na hraně. Zjistit, kde je ta hranice mezi čistým zákrokem a faulem. Proč to nevyužít? Já na hraně hrál, možná to byla i přednost, kterou jsem zlínskému týmu pomáhal.

Foto: Jiří Princ, hcbilitygri.cz

Prošel jste švédskou či finskou ligou nebo NHL. Hrál jste tam podobně?
Snažil jsem se. Ale zahraniční epizody nebyly tak dlouhé jako moje kariéra ve Zlíně.

V roce 2005 jste z extraligy vybojoval smlouvu s Columbusem, kde jste pak strávil sezonu a půl. Jak na tuhle zkušenost vzpomínáte?
Byl to vrchol mojí kariéry. NHL je neskutečná soutěž. Nejlepší na světě, hrají tam špičkoví hráči. Jsem rád, že se mi poštěstilo dostat se tam a zahrát si přes 70 zápasů. 

S kterými útočníky jste nejčastěji nastupoval?
Ze začátku s Honzou Hrdinou, který mi dělal centra. Později nás tehdejší trenér Gerard Gallant využíval všechny Čechy najednou, to jsme měli v útoku ještě Davida Výborného.

Celkem třikrát jste si zahrál na mistrovství světa, z Rigy 2006 jste si přivezl stříbrnou medaili. Byl to vás nejhezčí zážitek s reprezentací?
Stoprocentně! Byla olympijská sezona, spousta našich nejlepších hráčů se omlouvala. Mužstvo se skládalo všelijak, byli jsme hodně podceňovaní. Na druhou stranu byl ten tým silný. Vytvořila se skvělá, soudržná parta. Vyřazením Rusů ve čtvrtfinále nám obrovsky narostla křídla. Pak jsme porazili Finy, bohužel na suverénní Švédy to ve finále nestačilo.

„Dneska vím, že jsem měl v NHL zůstat déle, že to chtělo daleko víc zabojovat o šanci. Je potřeba vydržet, každý den bojovat s konkurencí. NHL je opravdu jen pro vyvolené."

Našel byste v kariéře něco, co vás mrzí? Co byste třeba udělal jinak?
Bylo by to větší prosazení v NHL. Dneska vím, že jsem tam měl zůstat déle, že to chtělo daleko víc zabojovat o šanci. Teď to vidím z pozice hráčského agenta, každý má sen se do NHL dostat. Je potřeba vydržet, každý den bojovat s konkurencí. NHL je opravdu jen pro vyvolené.

Takže mladým hráčům doporučujete pořádně zatnout zuby – ať se děje, co se děje?
Přesně tak. Měl jsem to vymyšlené tak, že se na rok na dva vrátím do Evropy. Že se dostanu na svoji hokejovou vlnu a pak se zase pokusím o návrat do NHL. Teď vím, že to byla chybná myšlenka.

Už jste to zmínil, působíte jako spolupracovník hráčského agenta Aleše Volka. Naplňuje vás to?
Ano. Alešovi jsem vděčný za šanci, tahle práce mě baví čím dál víc.

Foto: hokej.zlin.cz

Váš první klient byl hned trefou do černého. Filip Chytil vám dělá velkou radost, že?
Je mým nejlepším hráčem, kterého jsme do ALVO Sport přivedl. Stále je na začátku velké kariéry. Ano, dělá mi radost, jak v jednadvaceti letech na ledě vypadá, jaký má do budoucna stále obrovský potenciál.

Prozraďte, najdou se na tuzemských kluzištích stále šikovní mladí hráči s potenciálem pro NHL?
To je dobrá otázka, asi na delší debatu. Když to vezmu podle sebe, do NHL jsem odešel z české extraligy a prosadil se do prvního týmu, byť to bylo jen asi na sezonu a půl. Tehdy tu působilo daleko víc kluků, kterým se to podařilo. Já šel po dvou nejlepších sezonách, kdy jsem byl dvakrát nejlepším střelcem extraligy a ve Zlíně jsme vyhráli titul. Konkurence byla daleko větší než teď. Vlivů je víc, dneska jsou varianty s působením v zámoří, ve Skandinávii. Všechny cesty vás mohou dovést k cíli. Záleží na každém, pro co se rozhodne.

Schází se vaše zlínská parta i dávno poté, co jste ukončili kariéry?
Snažíme se. Letos jsme měli vymyšlené takové exhibiční utkání, které se vinou koronaviru bohužel muselo zrušit. Loni na podzim jsme stihl odehrát zápas v Uherském Ostrohu, tehdy jsme postavili takovou starou gardu Zlína a všem se nám to moc líbilo. Tak jsme si řekli, že bychom mohli každou sezonu uskutečnit něco podobného. Abychom se po letech znovu ukázali divákům. Máme to v plánu.

Ona ta zlínská historie trošku na člověka dýchne i během utkání na Zimním stadionu Luďka Čajky. Vy tam jste jako agent, Petr Leška, Petr Čajánek, Ondřej Veselý nebo třeba Jiří Marušák působí u místní mládeže. Dost osobností u zlínského hokeje pořád je.
Je, ale nějakou dobu to trvalo. A myslím, že zapojení bývalých úspěšných hráčů by mohlo být ještě větší.

Partneři PSG Berani Zlín

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz