Beran o Litoměřicích nebo soubojích s MacKinnonem. Kdo mu zachránil kariéru?
Foto: Karel Pech, hclitomerice.cz
Matěj Beran a Litoměřice? Tohle spojení funguje. Šestadvacetiletý útočník v dresu Stadionu zářil už loni a po sezoně se klubu upsal i na další rok. A pro obě strany to byla správná volba, Beran je momentálně jedním z klíčových hráčů Severočechů.
Aktuální pauza je pro hokejisty hodně nepříjemná, že?
Je to blbé. Nedovolí nám ani trénovat, v Litoměřicích jsme navíc ještě byli v karanténě, takže to máme o trochu delší. Byl jsem čtrnáct dní zavřený doma, protože jsem byl napřed negativní, a pak pozitivní. Ale souhlasím s Milanem Gulašem, který říkal, že když jsme si tím prošli, tak by nás měli nechat aspoň trénovat.
Jaký máte tréninkový plán?
Mám ho od svých kondičních trenérů, se kterými trénuju i v létě. Posílají mi každý den trénink na míru. Doma mám pár činek, takže zatím trénuju podle nich takhle doma.
„Doma mám pár činek, takže zatím trénuju podle nich takhle doma.“
Bez tréninku na ledě je to ale stále málo…
Určitě, led je nejdůležitější. Vzali nám ho a chybí nám. Jenom čekáme, kdy nám to zase znovu povolí.
Mluvil jste o tom, že jste nemoc covid-19 prodělal. Žádné příznaky jste tedy neměl?
Ne, vůbec nic. Neměl jsem jediný příznak. Napřed jsme byli negativní, potom pozitivní. Mezitím jsem se s nikým neviděl, takže nevím, na základě čeho se to změnilo.
Jak se letošní sezona podepisuje na vaší psychice? Máte všudypřítomnou nejistotu trochu v hlavě?
Já ani tolik ne, snažím se to neřešit. Nic s tím neudělám, od toho jsou tady jiní. Chci hrát co nejvíce zápasů a je mi víceméně jedno, kam pojedeme, nebo s kým budeme hrát.
Přerušení soutěže vás ale musí hodně mrzet, dostával jste se do parádní formy.
Mrzí to hodně. Nejen mě, ale všechny. Je to šílené, ale doufám, že se to brzy vrátí do normálu a zase začneme hrát.
„Mám velkou důvěru od trenéra a snažím se mu to splácet. Každý zápas hraju kolem dvaceti minut, za to jsem rád.“
Dá se říct, že jste v podstatě navázal tam, kde jste v Litoměřicích loni skončil, že?
Mám velkou důvěru od trenéra a snažím se mu to splácet. Každý zápas hraju kolem dvaceti minut, za to jsem rád. I když v létě odešli Voženílek s Korkiakoskim, se kterými jsem loni hrál… Teď jsou tam noví kluci jako Lukáš Válek nebo Patrik Miškář. S nimi jsem si taky sedl. Myslím, že je to dobré.
Foto: Kateřina Kundertová
V jednom rozhovoru jste uvedl, že hlavním důvodem, proč jste se rozhodl zůstat, byl právě kouč David Bruk. Nepamatujete si ho ještě z Plzně, kde jste s hokejem začínal?
Jo, pamatuju. Nechci kecat, ale měl jsem ho v sedmé nebo osmé třídě. On vždycky trénoval o rok mladší ročník, než jsem byl já, ale ve dvou třídách jsem ho zažil. Věděl jsem, o koho jde, a když jsem pod ním loni začal hrát, tak to pro mě byla neskutečná změna k lepšímu. Jsem naprosto spokojený.
Jak byste popsal jeho metody?
Myslím, že hráčům hodně rozumí. Hokej hrál, takže má hodně zkušeností z hráčské i trenérské kariéry. Navíc s hráči umí jednat, zbytečně neřve a umí všechno v klidu vysvětlit. Každý ví, že když udělá chybu, tak se to prostě stane. To je hokej, je ho hra chyb. Můžete si dovolit udělat druhou a třetí chybu, ale když je toho potom víc, tak zařve a všichni jsou s prominutím podělaní a fungují tak, jak mají. Není to tak, že by na vás, jako někteří trenéři, řval od rána do večera, to už pak ani nevnímáte. Když pak zařve, tak už to má váhu a všichni jedou jako hodinky.
Takže vám vyhovuje spíš ten typ takového klidnějšího trenéra…
Určitě. Myslím, že nemá smysl, aby někdo na někoho od první do poslední minuty řval. Když na někoho budete řvát, tak to ten hráč přestane vnímat a bude to mít na háku.
„Když na někoho budete řvát, tak to ten hráč přestane vnímat a bude to mít na háku.“
V Litoměřicích je to obzvlášť důležité, protože tam nastupuje hodně mladých hráčů, kteří s Chance ligou třeba nemají tolik zkušeností. Souhlasíte?
Myslím, že co se týče mládeže, tak je to top trenér. S klukama umí dělat a myslím, že kdybyste se zeptal kohokoliv, tak by na něj nikdo neřekl špatné slovo.
V týmu působíte společně s bratrem Adamem. Nepřemlouval vás po minulé sezoně taky, abyste podepsal v Litoměřicích?
Jo, samozřejmě. Je hezké, že si takhle s bráchou můžeme zahrát, jsme za to rádi. Trochu mě přemlouval, ale já jsem ještě čekal, protože jsem měl nějaké jiné nabídky. Přestože že to bylo o ligu výš, tak to pro mě nebylo tolik zajímavé, takže jsem radši vzal tohle. Nebylo to nic, co by mě zaujalo, a hlavně už jsem nikde nechtěl hrát čtyři minuty za zápas. To už mám za sebou. Vzal jsem štaci v Litoměřicích, protože jsem věděl, že budu hrát hodně. Co se týče financí, tak to v Litoměřicích bylo minimálně na stejné úrovni, ne-li lepší.
Koukáte ještě po tom, že by si vás z extraligy někdo vytáhl zpátky?
Do extraligy bych se určitě vrátil rád, ale muselo by to dávat smysl oběma stranám. Vím, že Litoměřice spolupracují s Litvínovem, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Ale jsem hráčem Pardubic. Tam se dějí různé věci, ale mám dobrý vztah s Dušanem Salfickým. Za tři roky je to jediný člověk v Pardubicích, na kterého jsem se mohl spolehnout. Myslím, že dělá dobrou práci, i když to vždycky nemá jednoduché.
„Do extraligy bych se určitě vrátil rád, ale muselo by to dávat smysl oběma stranám.“
Zpátky k Litoměřicím. Na kontě zatím máte tři výhry a tři porážky, čtyřikrát rozhodla jediná branka. Co chybí k tomu, abyste tyto těsné zápasy zvládali vítězně?
Disciplinovanost. Zbytečně jsme prohráli zápas se Vsetínem, v Ústí taky, kde jsme vedli o několik gólů. Měli jsme mít o pět šest bodů víc. Máme mladý tým, udělali jsme zbytečné fauly a špatně vystřídali, v rozhodujících momentech naprosto nesmyslně. Když na tom zapracujeme, tak si myslím, že můžeme být úplně v klidu v top šestce.
Co říkáte na hodně mladé mužstvo, které se v Litoměřicích podařilo dát dohromady?
Myslím, že máme výborný tým. Jsou tam zkušení hráči i mladí nadějní kluci, teď byli dva draftovaní, což o něčem svědčí. Jsou to šikovní hráči, kteří ví, co chtějí. Samozřejmě nechtějí hrát v Litoměřicích, ale dostat se do NHL nebo tak. Makají každý den, akorát si zvykají na dospělý hokej. Oproti juniorskému je to něco jiného.
Přirozeným lídrem kabiny by měl být Jan Výtisk, že?
Je to tak. Jak na ledě, tak i mimo led. Souhlasím.
Je to hodně cítit?
Ale jo. My starší už víme, co čekat, ale hlavně pro mladé hráče je to dobré. Dokáže zvýšit hlas, a když něco řekne, tak to platí. Myslím, že tohle je důležité. Kdyby v kabině nebyl, tak by tam tak velká osobnost nebyla. On tohle umí a mladým tímhle hodně pomáhá.
„Soustředím se sám na sebe, ale občas taky vybouchnu nebo něco řeknu.“
V útoku byste měl být jedním z vůdčích hráčů vy. Snažíte se mladším hokejistům kolem sebe nějak pomáhat?
Taky samozřejmě, ale na tohle moc nejsem. Když kluci přijdou, tak jim určitě rád pomůžu nebo tak, v kabině si občas taky něco řeknu. Ale moc na to nejsem, snažím se dokazovat mojí hrou, že něco umím. Ne abych mluvil, a pak hrál špatně.
Třeba při zápase máte radši svůj klid?
Soustředím se sám na sebe, ale občas taky vybouchnu nebo něco řeknu. Když něco nejde, tak se navzájem musíme podpořit, nemůžeme na sebe jen řvát. To by nešlo.
Foto: Karel Dvořáček, sportyusti.cz
Vraťme se o pár let zpátky. Vy jste se v sedmnácti letech rozhodl odejít do Švédska, jak se tehdy přesun do Skandinávie seběhl?
V patnácti jsem z Plzně odešel do Varů. Tam jsem byl rok pod panem Eismannem, ten mi víceméně zachránil kariéru. Pak jsem byl na Memoriálu Ivana Hlinky, který dopadl tak, jak dopadl. Potom se ozvali ze Švédska, že tam šel Tomáš Kvapil, jestli bych nechtěl jít s ním. Nepřemýšlel jsem nad tím ani minutu. Byla to výborná štace, výborná zkušenost. Mohl jsem tam pokračovat, ale měl jsem nabídku z kanadské juniorky, kde hráli všichni mí kamarádi, tak jsem to vzal taky. Tam to bylo taky výborné.
Zmínil jste, že vám pan Eismann zachránil kariéru. Jak jste to myslel?
Když jsem šel do Varů, tak tam byl jasný řád a super mládežnické tréninky, v Plzni to bylo trochu něco jiného. Taky se hodně makalo, o dost víc než v Plzni. Zkrátka mi to ukázalo, že když nebudu pracovat, tak můžu skončit. Pan Eismann mi hodně pomohl, za to mu můžu děkovat dodnes. Ve Varech to bylo super, měli jsme i speciální tréninky na bruslení, techniku hole a tak. Myslím, že to tam dělali opravdu dobře.
První rok v QMJHL jste nasbíral 61 bodů a v týmové produktivitě obsadil druhé místo. Zadaptoval jste se poměrně rychle, ne?
Měl jsem super spoluhráče, se kterými jsme měli velkou důvěru trenéra. S ním jsme si hned od začátku sedli, byl to mladý trenér, bývalý bitkař z NHL. Byl jsem tam s Tomášem Pavelkou a on nám hned na začátku hodně pomohl. Dával nám plno prostoru, hráli jsme v první lajně a snažili jsme se mu to vracet. To byl asi nejlepší trenér, jakého jsem kdy v životě měl.
„První tři týdny jsme bydleli u generálního manažera a jeho ženy, tam nám hodně pomohli. Byli to výborní lidé, celý rok nám s čímkoliv pomáhali.“
Co se týče jazyka, nové kultury a dalších věcí, tak ale začátky v zámoří musely být složité…
Bylo to těžké, s Tomášem jsem ani jeden moc neuměli anglicky. Prince Edward Island je naštěstí anglicky mluvící, takže tam nebylo tolik francouzštiny. První tři týdny jsme bydleli u generálního manažera a jeho ženy, tam nám hodně pomohli. Byli to výborní lidé, celý rok nám s čímkoliv pomáhali. Brali nás i na večeře a tak, cokoliv jsme potřebovali, tak zařídili. Fungovalo to výborné, nic nám nechybělo.
Většina hokejistů, kteří v mládí vyzkoušeli kanadskou juniorku, si tuto zkušenost velmi pochvalují. Máte to stejně?
Určitě. Bylo to nejlepší hokejové období v mém životě. S klukama hrajete hokej, učíte se nové věci a poznáváte nová místa. Byl jsem naprosto nadšený.
Vzpomenete si na nějaké dnešní hvězdy NHL, proti kterým jste si zahrál?
Osmkrát v sezoně jsme hráli proti Halifaxu, kde nastupoval jeden z mých nejlepších kamarádů Martin Frk. Potom tam byl Nathan MacKinnon, Jonathan Drouin, ti nás osmkrát z osmi zápasů vyklepli. Hráli jsme i proti Jonathanu Huberdeaovi, mohl bych jmenovat další. Už v té době to byli výborní hráči, kteří si nás tam vodili. Bylo vidět, že jsou někde jinde.
„Potom tam byl Nathan MacKinnon, Jonathan Drouin, ti nás osmkrát z osmi zápasů vyklepli. Hráli jsme i proti Jonathanu Huberdeaovi, mohl bych jmenovat další.“
Mrzí vás, že to nikdy nevyšlo na draftu?
Můj draftový rok byl po první sezoně v zámoří. Mluvil jsem s agentem, který mi říkal, ať nemám strach, že draftovaný budu. Věřil jsem tomu. V té době bylo v soutěži sedmnáct týmů a my jsme skončili poslední. Ve statistice plus minus jsem na to byl špatně a nebyli jsme v play off, to mi možná ublížilo. Druhý rok se mi dařilo, ale pak jsem si zlomil předloktí a vynechal jsem třeba patnáct zápasů. Pak jsem byl na kempu v Columbusu, to byla taky výborná zkušenost. Ale bylo vidět, že kluci z prvního kola jsou prostě někde jinde.
Po návratu do Čech jste dva roky nastupoval za Plzeň, poté jste se přesunul do Pardubic. Proč?
Dávalo mi to smysl. V Plzni mě nedržela jediná věc, do roka bych tam mohl skončit s hokejem. Přišel jsem, když tam byl pan Razým. Za něj jsem ještě hrál, to bylo dobré. V listopadu ho ale vyhodili a nastoupil pan Čihák. Tím pro mě sezona skončila, další rok byl taky v háji. Pendloval jsem mezi první a druhou ligou, a pak přišla nabídka z Pardubic. Kdyby tam nebyl pan Čihák, tak by to třeba bylo jiné, ale byl to hlavní důvod, proč jsem odešel.
S Dynamem jste v prvních dvou letech bojoval o udržení v extralize. Pro mladého hráče to není úplně ideální prostředí k růstu, ne?
Co se týče psychického růstu, tak vám to určitě pomůže. Byl to tlak, ale měli jsme super lídry, jako byli třeba Tomáš Rolinek, Petr Sýkora nebo Petr Čáslava. Ti tým dávali nějak dohromady, abychom se z toho nepo*****. Že jsem to zvládli uhrát, byla podle mě zásluha hlavně těch tří. Zbytečně jsme se nestresovali, nedělali jsme kraviny. Když se pak nějaká udělala, tak nás hned v kabině seřvali a už to nikdo nedělal. A vždycky tam byla výborná parta, mám tam plno kamarádů doteď. Mám na to dobré vzpomínky.
V létě 2018 jste pak podepsal s pražskou Spartou, jedním z nejslavnějších klubů v Česku. Jak na to vzpomínáte, když se ozvala?
Předtím jsem měl dobré play off s Třincem, takže jsem měl pár nabídek. Možná to byl zbytečně velký risk, ale když se ozve Sparta, tak se neodmítá. Věděl jsem, že tam přijde zahraniční trenér, a pro můj styl by to nemuselo být vůbec špatné. Akorát jsem si v srpnu na šest týdnů zranil koleno a nestihl jsem ho moc poznat, pak už sezona byla taková… Mám na to taky dobré vzpomínky, ale hrát za Spartu nebylo jednoduché. Každý rok jsou tam super hráči, takže je těžké se prosadit. Ale musím zase říct, že parta tam byla dobrá. Když jsem tam šel a viděl jsem ta jména, tak jsem z toho měl trochu strach, jestli mě vezmou mezi sebe. Parta tam byla výborná, moc jsem si to užil.
„Když jedete někam na Moravu, tak už víte, že to nebude jednoduché. Lidi tam Pražáky moc nemají rádi. I když v týmu nejsou kluci z Prahy, tak je to nezajímá, je to pražský klub.“
Od Sparty se očekává, že bude každý rok vyhrávat. Cítil jste o to větší tlak?
Upřímně jsem to tolik nepociťoval, podle mě je to udělané hodně mediálně. Každý, kdo tam byl, tak vám říká, že je tam větší tlak, já jsem to tak ale moc nebral. Na Spartu se každý soupeř chce vytáhnout, o to je to pak těžší. Když jedete někam na Moravu, tak už víte, že to nebude jednoduché. Lidi tam Pražáky moc nemají rádi. I když v týmu nejsou kluci z Prahy, tak je to nezajímá, je to pražský klub. Vždycky to nebylo úplně jednoduché.
Ve zmiňované sezoně tým vedl německý trenér Uwe Krupp, bývalý hráč NHL. Bylo znát, že se do hry snažil vnést nějaké zámořské prvky?
Dělal to hodně americky. Chtěl hrát jednoduchý hokej, nahazovat puky do obrany a tak. Myslím, že tam na to ale neměl hráče. Když tam máte Lukáše Pecha, jednoho z nejšikovnějších hráčů v extralize za posledních patnáct let, tak po něm nemůžete chtít, aby nahazoval puky. Podle mě se to k sobě úplně nehodilo, ale to je jen můj názor. Neměli jsme výsledky, to je vždycky nejdůležitější. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Určitě měl dobré věci, ale neměl to jednoduché. Z mého pohledu po něm hodně lidí šlo. Nemyslím z kabiny, ale tak celkově.
Otázka na závěr. Máte před sebou do budoucna nějaký osobní cíl?
Určitě bych se chtěl vrátit do extraligy. Snažím se dělat všechno pro to, abych sbíral body v první lize, kde mám důvěru. Nikdo v extralize ale nechce dostat čtyři minuty, to tam toho moc neuděláte. Budu na sobě pracovat každý den, aby šance ještě jednou přišla a extraligu jsem si mohl znovu zahrát.
Foto: Kateřina Kundertová, hclitomerice.cz
Share on Facebook
