Brankář sezony Hrachovina otevřeně: o Liberci, Finsku či vztahu s otcem

Foto: Jiří Princ, hcbilitygri.cz

Dominik Hrachovina byl ještě nedávno pro řadu českých hokejových fanoušků tak trochu nenápadným jménem. Ve Finsku už ale o jeho kvalitách věděli, vždyť v zemi tisíce jezer dokázal vychytat dva mistrovské tituly. Letos pak svůj um ukázal i mezi českými extraligovými mantinely.

partneři českého hokeje

Je mu teprve 25 let. Brankářské řemeslo má v krvi, jeho otec Petr Hrachovina patřil k výborným gólmanům minulé dekády. Nyní prožil Dominik Hrachovina divokou sezonu. Na jejím začátku mu nevyšlo angažmá ve Švýcarsku, poté se ale přemístil do Liberce, kde zářil. „Švýcarsko nevyšlo z několika různých důvodů. Zpětně ovšem ničeho nelituju. I to špatné vás může posunout dopředu," říká. 

Pod Ještědem však pokračovat nebude. Vrací se do Finska, kde se pokusí navázat na svou úspěšnou misi z minulosti. Misi, která je ověnčená dvěma mistrovskými tituly. „Strašně moc se na to těším, Finsko je můj druhý domov, nedám na něj dopustit," vyznává se.

Máte za sebou dost turbulentní sezonu. Nejdřív to nevyšlo ve Švýcarsku, pak jízda v Liberci. Jak na ni budete s odstupem času vzpomínat?
Nakonec bych řekl, že určitě v dobrém. Ten začátek ve Švýcarsku samozřejmě nebyl ideální. Nechci říct, že by to bylo nějakým způsobem peklo, to určitě ne, ale zkrátka se nám tak nějak celkově nedařilo. Nebylo to ono, ať už z pohledu mého nebo celkově týmu. Někdy to tak zkrátka chodí. Ale na druhou stranu… Díky tomu jsem se pak dostal do Liberce, za což jsem hrozně rád. Sezona se pak diametrálně otočila, což bylo fajn. V Liberci nám to s klukama šlapalo, dá se říct, že jsem se s nimi svezl na takové té vlně. Postupem času jsem výkonnostně směřoval tam, kam jsem sám chtěl. Je jasné, že je velká škoda, když jsme nemohli odehrát play off, to je vrchol každé sezony, ale to se nedá nic dělat. Celkově to byl dobrý ročník, poprvé jsem si mohl zachytat doma extraligu – a jak říkám, jsem za to rád.

Všechno zlé je pro něco dobré, že?
Určitě. Začátek sezony nevyšel, ale i díky tomu jsem se pak dostal do Liberce, kde to bylo opravdu fajn. V životě to tak zkrátka chodí. I ty špatné věci vás dokážou posunout, když si z nich vezmete to dobré. Je logicky škoda, že jsme sezonu nemohli dohrát, ale to se nedá nic dělat. Zdraví je to nejdůležitější.

„Ve Švýcarsku to nevyšlo, ale všechno zlé je pro něco dobré. Díky tomu jsem se dostal do Liberce, za což jsem moc rád."

Švýcarsko pro vás bylo každopádně těžké. Sám jste v té době řekl, že vás hokej nebavil…
Jo, určitě. Máte pravdu, že jsem to v nějakých rozhovorech tak řekl. Bylo to samozřejmě v návalu nějakých emocí. Ale znáte to. V tu chvíli jsem to prostě tak cítil. Nedařilo se nám, nebylo to ideální. Potřeboval jsem hlavně chytat, přičemž věci se tam dostaly do takové zvláštní spirály. Ale říkám… To, co se psalo, bylo hodně zveličené oproti tomu, jak to bylo doopravdy.

Přesto, řešil jste tehdejší problémy sám, nebo jste se o nich naopak snažil s někým mluvit?
Řekl bych, že platily obě varianty. Přemýšlel jsem o tom sám a pomáhala mi i rodina, potažmo kamarádi. Když jste daleko od domova, od rodiny a známých, tak se vždy snažíte s někým takhle mluvit. Postupně jsem o tom ale přemýšlel spíš sám, protože jsem nikoho nechtěl otravovat tím, že pořád melu to samé. Ale jak říkám… Když se něco takto objeví, snažím se o tom s někým bavit.

Kdybyste se mohl vrátit v čase, šel byste do Švýcarska znovu?
Těžko říct. Asi bych možná zkusil něco jiného, ale to se těžko posuzuje. Víte, jak se říká, po bitvě je každý generál. Když už se nějak rozhodnete, tak to prostě nejde vzít zpátky. Já bych to tak ani nechtěl, protože mě to zase nějakým způsobem posunulo. Jak už jsem říkal, vše zlé je pro něco dobré. Něco mi to dalo, něco zase možná vzalo, ale neměnil bych. Vše, co se v životě stane, má svůj důvod. Takto je třeba to brát.

Foto: Jiří Princ, hcbilitygri.cz

Po konci ve Švýcarsku jste zamířil do Liberce. Kdy začala jednání?
Ono už něco probíhalo v době, kdy se to ve Švýcarsku blížilo ke konci. Nevzpomínám si, kdy přesně to začalo. Už to každopádně probíhalo nějakou dobu, takže jsem věděl, že když se budu vracet, půjdu do Liberce. Pak už se proto řešily prakticky jen detaily.

Z vašich slov je patrné, že Liberec byl pro vás od počátku variantou číslo jedna.
Stoprocentně! Nějakým způsobem v tom sice ještě hrála roli i Tappara, ale když mi zavolal pan Pešán a ostatní z Liberce, byl jsem za to moc rád. Řekl bych, že to pro mě bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Liberecká organizace funguje skvěle. Začal jsem je pak podrobně sledovat, přičemž jsem hned věděl, že v případě konce ve Švýcarsku chci zamířit právě tam.

„Po odchodu ze Švýcarska byl pro mě Liberec jasnou volbou. Když mi zavolal pan Pešán, nebylo co řešit."

Liberec je v Česku vnímán jako top organizace. Jak byste ho porovnal s kluby, ve kterých jste působil dřív?
Jednoznačně jde o organizaci, která je na velmi vysoké úrovni. A srovnávání? Víte co, já ho moc rád nemám, ale když bych to měl porovnat, řekl bych, že Liberec je takovou Tapparou v Česku. Dlouhodobě to v obou klubech funguje na solidní úrovni. Má to jasný řád a systém. Ve Švýcarsku to nebylo z tohoto pohledu úplně ideální. Nechci zacházet do nějakých detailů, ale řekl bych, že Liberec je v tomhle někde jinde. Všichni táhli za jeden provaz, všichni chtěli vyhrávat. To pro mě bylo moc důležité. Byla to pro mě velká vzpruha.

Liberec vám očividně vrátil chuť do hokeje.
Tak to stoprocentně! Vytyčili jsme si společné cíl, za kterým jsme si šli. Chtěli jsme vyhrát a klapalo nám to. Play off se už pak samozřejmě neodehrálo, jsou i důležitější věci, ale jak říkáte, tohle angažmá pro mě bylo obrovské povzbuzení.

„Pro mě je důležitá upřímnost, tak jsem v Liberci rovnou řekl, že už mám smlouvu ve Finsku. Nechtěl jsem hrát nějaké hry a říkat, že jim teď podepíšu na rok a pak se uvidí. Šlo by o lež a nepřišlo by mi to fér."

V době vašeho příchodu do Liberce jste už měl podepsanou smlouvu na další sezonu ve Finsku. Nebyl to problém?
Myslím si, že určitě ne. Pro mě je důležitá upřímnost, tak jsem jim rovnou řekl, že tu smlouvu mám a oni to brali. Nechtěl jsem hrát nějaké hry a říkat, že jim teď podepíšu na rok a pak se uvidí. Šlo by o lež a nepřišlo by mi to fér. Pro Česko tohle jednání ohledně smluv možná není úplně typické, v cizině se to ale děje běžně. Byla to první věc, o které jsme se s Libercem bavili, přičemž oni to pochopili.

Do Česka jste se vrátil po dlouhé době. Co jste od extraligy očekával?
To je pravda. Byl jsem v zahraničí spoustu let, tak jsem úplně nevěděl, co od ní mám očekávat. Ale na druhou stranu… Pořád je to hokej. Jsou tu sice určité odlišnosti mezi Českem, Finskem, Švédskem nebo Švýcarskem, takže adaptace chvíli trvala, avšak kluci v týmu mi hodně pomohli. V tom jsem měl velkou výhodu. Obrovské štěstí bylo, že kluci vyhrávali. Už v době mého příchodu měli několik výher v řadě. Já k tomu přišel prakticky jako slepý k houslím.

„V Česku jsem nebyl spoustu let. Adaptace na náš zdejší hokej ale proběhla bez problémů, hodně mi pomohli spoluhráči."

Ale před vaším příchodem byly zápasy, kdy Liberec dostával hodně gólů. To se pak utlumilo.
To tak někdy zkrátka je, i přesto vyhrávali, což ukázalo sílu týmu. Měli tam kvalitní brankáře. Někdy můžete přijít do týmu a je to mnohem horší, než to bylo dřív. Jindy tam přijdete, načež se vše otočí. Hodně často jde o souhru mnoha různých náhod. Nebylo to ani zdaleka jen o mně. 

Jak byste naši ligu porovnal s tou finskou? Valentin Claireaux řekl, že by ve finské nejvyšší soutěži mohlo z Česka hrát tak pět klubů. Souhlasíte?
Takhle bych to nepaušalizoval. Ten hokej je prostě odlišný. Není to o klubech, spíš jde o hráče. Jsou tam jiné zvyklosti. Znáte to, někomu to sedne, jinému zase ne. To máte i v situacích, kdy jde třeba hráč ze Švédska do KHL a nesedne mu to tam. Neznamená to, že je špatný, prostě mu to tam jen nevyhovovalo. Každopádně když jste v bráně, moc tohle nevnímáte. Pro mě je to pořád stejné. On jako útočník k tomu může říct určitě víc.

Foto: yle.fi

Vy jste ve Finsku strávil řadu let. Pro vás je to proto asi druhý domov, že?
Jednoznačně. Finsko je pro mě doma, stejným způsobem jako Česko. Moc se tam těším. Těžko samozřejmě odhadovat, jak mi to tam půjde a jak bude vše vypadat… Každopádně budu pracovat na maximum, abychom zase měli úspěchy.

Do Finska jste odcházel ještě coby teenager. Jaké byly důvody?
Tehdy to bylo složité. Brankářů je ve Finsku spousta. Tady u nás to ale v té době nebylo s juniorským hokejem ideální, proto jsme hledali něco, co mi pokud možno nejvíc pomůže v dalším hokejovém rozvoji a Finsko z toho vyšlo nejlépe. Z tohoto důvodu jsem se tam snažil dostat, přičemž nakonec to vyšlo a já tam zůstal osm let.

„Finsko je můj druhý domov. Největší síla jejich práce s mládeží je v systému."

Začátky ale musely být těžké, ne?
To víte, že jo. Začátky jsou všude těžké. Neuměl jsem jazyk, pomohlo mi alespoň to, že mi šla angličtina. První měsíc jsem probrečel. Stýskalo se mi po domově a po takové té komfortní zóně. Pak se to postupně zlepšovalo. Super bylo, že mi to lepilo v bráně. Ale znovu říkám, lehké to nebylo, ten kulturní šok hokeje, kdy tam máte obrovskou konkurenci, pro mě byl velkou zkouškou.

Nakonec šlo každopádně o trefu do černého. Finská brankářská škola je vyhlášená.
Přesně tak. Já už jsem to říkal několikrát. Co se mě týče, tak bych bez Finska hokej na nejvyšší úrovni nikdy nehrál. To si může říkat kdo chce co chce, ale je to tak. Nehrál bych ani extraligu. Já na tu zemi nedám dopustit a jak říkáte, finská brankářská škola je jedna z nejlepších na světě.

Dala by se vybrat jedna věc, kterou vás finská brankářská škola naučila ze všeho nejvíc?
Možná věci okolo. Ať je to fyzická příprava, strava, regenerace… V jejich systému je obrovská síla. Mají ho hodně propracovaný. Když jsem tam přišel, určitě jsem už v té době měl solidní základy. Oni je každopádně dokázali ještě víc vypilovat. Všichni jsou tam hodně pracovití a jak říkám, systém je jejich největší přednost.

„První měsíc bez rodiny jsem ve Finsku probrečel. Kulturní hokejový šok, kdy máte kolem sebe ohromnou konkurenci, byl velký."

O Finech se často tvrdí, že jsou flegmatické povahy. Sedí to?
To si myslím, že ne. Já bych tohle vyvracel. Možná to tak působí navenek, ale není tomu tak. Spíš je to o tom, že jsou hodně klidní, nic je nerozhodí. Když nastane problém, vždy ho umí vyřešit s klidem. Tahle vlastnost hodně pomáhá i gólmanům.

A vy jste v bráně klidný?
Řekl bych, že většinou jo. Snažím se o to. Problém nastane ve chvíli, kdy ty saze ve mně už bouchnou. To je pak blbé, protože se to těžko zastavuje. V takových případech následují desítky i další tresty. Ale ve většině případů se snažím zachovat chladnou hlavu.

O finské hokejové škole už jsme se bavili. Co druhý pohled? Jak Finové vnímají nás Čechy?
No tak na mě se v uvozovkách dívali jako na cizince, který jim přišel vzít práci. Celkově ale vidí nedostatky našeho systému. Vnímají, že před lety nás někde na osmnáctkách nebo na dvacítkách nemohli porazit a teď jsme to naopak my, kdo má problémy porazit je. 

Ve Finsku jste získal dva mistrovské tituly. Určitě jde o dosavadní vrchol vaší kariéry, že?
Bez debat. To je nejvíc, co jsem zatím dokázal. Postupem času si navíc uvědomujete, že to finále nebudete hrát každý rok. O to víc si toho pak vážíte.

Dva tituly jste získal, ale pozvánka do reprezentace pořád nepřicházela. Bylo to stresující?
Musím říct, že ne. Snažil jsem se to nevnímat. Věděl jsem, že v té době byli v KHL i v Česku top brankáři. Já byl ve Finsku tak trochu možná zastrčený, řeklo by se. Nebyl jsem prostě tolik na očích, a navíc jsem byl hodně mladý.

Foto: hc-avto.ru

Kromě Finska jste okusil také KHL. Jaké to bylo v Astaně?
Na Astanu jako takovou vzpomínám jen v dobrém. Město bylo fajn. Sezona ale moc dobrá nebyla. Byl jsem pořád zraněný, prodělal jsem operaci…Vždycky to tam bylo o zalepování nějaké díry. Prakticky ani na jeden zápas zmíněné sezony jsem nebyl zdravý, ale vzpomínám na tu etapu rád. KHL je jednou z nejlepších lig světa. Vážím si toho, že jsem tam vůbec mohl být.

„Na Astanu mám jen dobré vzpomínky. V Kazachstánu jsou ale ohromné sociální rozdíly viditelné na první pohled. Na jedné straně bohatí, na té druhé chudí."

Co život v Kazachstánu?
Na jednu stranu je to blbé. Nechci říct, že jsem se tam měl špatně, to vůbec ne. Ale společenské rozdíly jsou tam velké, viditelné na první pohled. Je tam jedna strana těch bohatých a pak druhá, naprosto odlišná. Tam patří naopak ti dost chudí. Já tam samozřejmě byl v takové bublině. Peníze jsem měl, ale když se podíváte na ty obyčejné lidi okolo, příjemné to není.

Chtěl byste se do KHL v budoucnu vrátit?
Určitě ano. Už jsem tam jednou byl a nepovedlo se to, ať už z jakéhokoli důvodu. Už proto se tam jednou chci vrátit, abych ukázal, že na to mám.

Pořád jste ještě mladý, takže ani NHL by nemusela být uzavřená kapitola.
Ona je otázka, jestli se ta kapitola pro mě s mou výškou vlastně někdy otevřela. Je to už takové klišé, ale brankáři, kteří tam jsou, jsou opravdu hodně vysocí. Proto těžko říct. Je jasné, že každý malý kluk má sen chytat v NHL. Já ho mám někde vzadu v hlavě taky, ale vím, jaká je realita. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Vaším otcem je někdejší skvělý brankář Petr Hrachovina. Zdědil jste proto tento post takříkajíc v rodině?
Určitě ano, ale víte co… Já nikdy nechtěl dělat nic jiného. Když to řeknu úplně hrozně, mě vlastně v hokeji nic jiného než gólmani nebavilo. Taťka pro mě vždy byl a bude vzorem. Měl jsem to vždycky v krvi. Chytání pro mě bylo jasnou volbou.

„Do KHL se chci v budoucnu vrátit. Chci ukázat, že na to mám."

Cepoval vás táta hodně?
Byl hodně přísný. Někdy to bylo náročné, ale při zpětném pohledu můžu říct, že to bylo potřeba. Bez jeho přístupu bych se v hokeji nikdy nedostal tam, kam jsem se dostal.

Dají se v něčem vaše brankářské styly porovnat?
Nemyslím si. Je to hlavně o tom, jaká je doba. Vše se změnilo, hokej je odlišný, změnily se střely, rychlost… Kvůli tomu se naše brankářské styly dost liší. Jediné, co máme možná podobné, je takový ten postoj v bráně. Jinak je to úplně o něčem jiném.

Když jste skončil ve Švýcarsku, nelákal vás táta do Znojma?
Ono by to lákalo spíš asi mě, kdybychom byli spolu v jednom klubu. Ale nic konkrétního neprobíhalo. Já měl jasno v Liberci, navíc oni tam měli svoje gólmany a v té době docela dost vyhrávali. Nebyl důvod to proto nějak řešit.

„Práce televizního komentátora mě hodně bavila. Je to něco, čemu bych se chtěl věnovat i v budoucnu."

Před pár lety jste si vyzkoušel také komentování hokejového zápasu.
To byla paráda! Pro mě byl, dá se říct, vždy dětský sen si něco takového vyzkoušet. V dětství jsem si na komentátora často hrál. Je to něco, co bych určitě rád dělal i v budoucnu. Hodně mě to baví. Moc si vážím toho, že mi ten sen Robert Záruba splnil. A kdo může říct, že má takového učitele? (usmívá se)

Mezi vaše záliby patří i sbírání tenisek, že?
Jo, baví mě to. Bohužel, nebo bohudík. Je to taková úchylárna. (usmívá se) Ale víte jak… Každého něco baví, někdo sbírá autíčka, jiný zase modely letadel, někdo kartičky a známky… Mně se líbí tenisky různých barev, když to pak ladí k oblečení a tak podobně.

Kde sám sebe vidíte za deset let?
Já takhle dopředu nepřemýšlím. Žiju tím, co je teď. Soustředím se na současnost. A za deset let? Kdybych pořád hrál hokej na nějaké vysoké úrovni, tak by to byla paráda.

Foto: Vladimír Koča

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz