Budu taková krysa, slibuje Pekař. Velí pokoru, ale ne respekt
Foto: Martin Voltr
(VANCOUVER, od našeho zpravodaje) Patří mezi hráče mladšího ročníku 2000, kteří na letošním šampionátu dvacítek mohou vyletět. Matěj Pekař k tomu předpoklady má – prokázal to skvostnou sezonou v USHL, kde dostal cenu pro nejlepšího nováčka, prokazuje to i na nové štaci v OHL a moc dobře o tom vědí i zástupci Buffala, kteří ho draftovali a na podzim mu nabídli nováčkovskou smlouvu.
Na tomhle výčtu je znát, že rodák z Turnova prožívá hodně úspěšnou etapu hokejového růstu. Původně měl letos namířeno na univerzitu, ale místo toho zakotvil v Barrie Colts. A teď rozhodně nelituje.
Ve 30 zápasech Ontario Hockey League nasbíral 33 bodů a přestože od dubnového mistrovství osmnáctek do zimy neodehrál jediný reprezentační zápas, dostal se až do konečné nominace Václava Varadi pro mistrovství světa v Kanadě.
Jak se teď ohlížíte za svým přesunem z USHL do OHL?
Jsem za něj hrozně šťastný. Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že by to takhle vyšlo. Do OHL jsem šel s vidinou, že se budu plně soustředit na hokej a že bych měl dostat smlouvu dřív než na univerzitě. A po dvou zápasech jsem dostal telefonát, že mě chce Buffalo podepsat. Asi to ukázalo, že OHL byl dobrý krok.
Čím si vysvětlujete, že vám smlouvu nabídli tak brzo?
Já popravdě nevím. Tak nějak jsem cítil, že jsem se celému realizačnímu týmu na kempech před sezonou líbil. Ale takhle brzo... Opravdu to pro mě bylo překvapení.
V čem je Ontario Hockey League jiná oproti americké soutěži?
Řekl bych, že je rychlejší, je tam víc dovedností. Nehraje se tam tolik systémově, na systém se neklade takový důraz. Hráči tam jdou s tím, že chtějí do NHL. Možná právě proto má OHL nejvíc draftovaných hráčů z celé CHL.
Loni jste měl v USHL skvělou sezonu. Je ta letošní zatím stejně skvělá?
Já se snažím hrát stejně a samozřejmě jsem rád, že mi to bodově vychází. Snažím se hlavně předvést svůj výkon a doufat, že s ním občas přijdou i body.
Po stránce života vnímáte nějaký rozdíl mezi Kanadou a Spojenými státy?
Řekl bych, že ne. Akorát že Kanaďani mají hokej víc jako náboženství než Američani. Tam to bylo spíš takové, že se jdou podívat na hokej. V Kanadě prostě všichni vědí, že jsme hráči Barrie, a žijou tím.
Foto: Terry Wilson Photography, barriecolts.com
Jak máte stavěný tým a jakou roli v něm máte vy?
První lajna je útok, totální ofenzíva. Druhá je tak nějak obousměrná. Třetí a čtvrtá lajna to mají trošku polítat, hitnout hráče, dát puk hluboko a jít si za ním. A moje role? Začínal jsem v první lajně, pak jsem šel do druhé. Ale řekl bych, že ta role je pořád stejná. Snažit se být ten tvůrčí hráč, kterému trenér věří.
Cítíte, že rostete?
Myslím si, že ano. Tahle sezona mě naučila hrát všechno, předtím jsem byl jenom levé křídlo. Je to i tím, že jsem víc zaměřený na hokej. A to se týká i životosprávy.
Musel jste něco razantně změnit?
Jídlo. Samozřejmě v tom hodně pomohlo i Buffalo, že mi dali jídelníček a řekli striktně, co mám jíst. Všechny doplňky jako kreatin... Když jsem to dřív řešil s rodiči, bylo to popravdě takové napůl. Ale teď jak mi řeklo Buffalo, tak to jsem musel. Už jsem si prostě řekl, že mají pravdu a musím začít dělat to, co mi říkají.
Cítíte na svém těle změnu?
Řekl bych, že jo. Tělo není unavené, nedostávám se v zápasech do těch momentů, že bych si řekl: Bolí mě nohy. Tuhle sezonu se to stalo minimálně. Je to velký přínos.
Říkal jste, že jste do Kanady šel s vidinou NHL. Jak si myslíte, že je pro vás aktuálně daleko?
Těžká otázka (usmívá se). První krok by byl dostat se na farmu. Doufám, že bych do NHL nakoukl co nejdřív, ale je tam hodně práce. Buffalo mělo výběry v prvních kolech, mají hrozně moc dobrých prospektů, takže to bude těžké. Dal bych si svůj cíl, že bych se tam podíval do pěti let. Přál bych si, abych příští rok mohl nakouknout na farmu. Ale musí se ke mně taky trochu přiklonit štěstí a musím být připravený, když dostanu tu šanci.
Menší splněný sen přichází teď, účast na mistrovství světa dvacítek v Kanadě. Dá se to tak nazvat?
Já bych neřekl, že sen. Řekl bych, že krok. První krok, že jsem udělal tým, za což jsem hrozně rád. A ten sen... Vyhrát to. Neříct si, že sem jdeme něco zkusit. Musíme tomu věřit, musíme tomu jít naproti a musíme hlavně být připraveni na tu šanci, která se v turnaji objeví. Tím jsem si jistý.
Foto: Martin Voltr
Líbí se mi, jak to říkáte. Když si člověk čte rozhovory s Američany nebo Kanaďany, sálá z nich sebevědomí. Což v Evropě často chybí a možná nás to občas sráží.
(pokyvuje) Teď jsme hráli přípravák s Amerikou a myslím, že první půlku zápasu jsme z nich měli respekt. Není proč. Jsou to lidi jako my. Oni si taky řeknou: Hele, oni do nás jdou, oni se nás nebojí, musíme hrát jinak. A když vycítí, že z nich máme respekt, tak si dovolí víc. Sebevědomí bude hrát velkou roli. Speciálně proti těmhle soupeřům musíme prostě jít bez respektu. S pokorou, ale bez respektu. A jít do nich. Protože druhou půlku zápasu jsme si dokázali, že s nimi můžeme hrát, byly tam dobré momenty. Musíme hrát jako jeden tým a myslím, že máme dobrou šanci.
Váš ročník 2000 to přesně takhle ukázal ve čtvrtfinále na posledním mistrovství osmnáctek.
Přesně tak! Tam jsme hráli fakt jeden za všechny, všichni za jednoho. Samozřejmě jsme měli i štěstí a gólman výborně zachytal, ale šli jsme tomu naproti. Oni sice měli nějakých padesát střel, ale my jsme dalších dvacet pět zblokovali, lítali jsme tam po hubě. Výborná vzpomínka, bylo by dobré to zopakovat.
Pořád je vás ale z mladšího ročníku v týmu jen pět útočníků a jeden gólman. Jak vidíte sílu hlavního ročníku 1999?
Všichni kluci jsou super, výborná parta. Snažím se od těch lídrů učit. Záďa, Kauly a Neči, na nich je prostě vidět, že vědí, co dělat. Myslím, že máme tým, který může něco udělat. Akorát prostě musíme hrát jako jeden tým a jít si za tím.
Trenéři zatím zkoušeli, koho budou moci dosadit do jaké role. To platí i o vás, proti Slovákům jste hrál první formaci a proti Američanům čtvrtou.
Trenér třeba viděl některé z nás poprvé naživo. Kouká a každému z nás přidělí nějakou roli. Věřím, že všichni jsme šťastní, že tady můžeme být, a budeme prostě dělat to, co nám trenér řekne.
Přijel jste s představou, jaká role by měla sedět vám?
Můžu být asi ten, který se dostane pod kůži protihráčům. Těm v uvozovkách superstars. Můžu mít nějakou ofenzivní sílu, ale můj hlavní aspekt bude prostě lítat a být taková ta krysa.
Vyhlédnete si hráče, kterým zkusíte zápas znepříjemnit?
Popravdě, proti Americe jsem měl toho (Quinna) Hughese. Když jsem slyšel, co ten kluk říkal na combinech, co říká na ledě... On si myslí, že je nadčlověk. Potom to dopadne tak, že ho Laukič zmlátí v bitce a on ani neshodí rukavice. Samozřejmě svoje kvality má, ale jak říkám, všichni jsou to jenom lidi. A dát jim to falešné sebevědomí trochu dolů nikdy neuškodí.
Foto: Martin Voltr
Na přípravu to bylo dost zvláštní. Co se tam mezi vámi stalo?
On byl celý zápas výborný na puku, hrál opravdu výborně. A já jsem si řekl, že už prostě konec, že to stačí. Prohrávali jsme 0:3 a řekli jsme si, že se musí něco změnit, zkusíme dát týmu nějakou jiskru. V půlce zápasu jsem tam skočil, měl jsem šanci ho hitnout, tak jsem to zkusil. Jeňas (Jan Jeník) si to pak shodil s druhým, a pak nakonec Laukič (Jakub Lauko). Snažili jsme se něco změnit.
V přípravě jste potkali Američany, ve skupině máte Kanadu. Když nakouknete do haly, dokážete si představit, co vás tam proti domácímu týmu čeká?
Abych pravdu řekl, z hlediska té atmosféry nedokážu. Bude to samozřejmě velice těžký zápas. Musíme hrát svůj nejlepší hokej a hrát chytře, jednoduše. Pak věřím, že máme dobrou šanci urvat nějaké body.
Budete si současně dávat pozor i na papírově slabší týmy? Švýcaři vypadají dobře, Dánové taky mají nějaké talenty.
Myslím, že na tomhle turnaji není nikdo, o kom bychom mohli říct, že je špatný soupeř. Každý tady může porazit každého. Musíme na ně jít se sebevědomím, ale nepodcenit je. Hrát pořád stejně, proti Dánsku tak, jako kdybychom hráli proti Kanadě. Moc dobře víme, co se v historii stalo.
Share on Facebook
