Čajanová o Vsetínu: Jsem moc spokojená, kluci si mě hýčkají
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Kdybyste ji potkali na ulici, asi sotva byste řekli, že hraje hokej. A že hraje chlapeckou extraligu, kde naprosto drží krok. Sára Čajanová, kapitánka české ženské reprezentace do 18 let, to ale díky své šikovnosti prostě zvládá. Vsetínská „obojživelnice“ byla v uplynulé sezoně jednou z pouhých dvou dívek v nejvyšší dorostenecké soutěži.
Mezi nepříliš kvalitní konkurencí v ženské lize měla letos průměr šesti kanadských bodů na zápas, to pro ni ale znamenalo jen nepodstatnou odbočku. Sára Čajanová totiž už tři sezony brousí ve Vsetíně zejména dorosteneckou extraligu. Poslední dvě byla o rok starší než její parťáci a soupeři.
I tak ale většinou musí čelit značné fyzické převaze.
Jenže právě to ji neustále posouvá dopředu.
Jak se vám mezi kluky v dorostenecké extralize líbí?
Konkrétně na Vsetíně jsme měli všechny tři roky parádní partu, která vždycky držela při sobě. Samozřejmě jsme občas měli výpadky, ale šlapali jsme pořád dál a bylo to bezva. Loni nám postup do play off utekl o bod, letos jsme hráli o udržení, ale tam jsme vedli tabulku. Takže super.
Vy už jste dva roky v týmu nejstarší. Vybudovala jste si respekt?
Kluci mě berou jako holku, hýčkají si mě tam (usmívá se). Ale respekt... Asi ho nepotřebuju. Mladí ze mě třeba mají trošku respekt, ale všichni jsme kamarádi a nepotřebuju si na něco hrát.
A jak na vás v zápasech reagují soupeři?
Jak který soupeř. Někteří hrajou do těla, neřeší, že jsem holka, ale někteří u těch soubojů vždycky zpomalí a jsou takoví mírnější.
„Někteří hrajou do těla, neřeší, že jsem holka, ale někteří u těch soubojů vždycky zpomalí a jsou takoví mírnější.“
Asi to pro ně není snadné. Nevědí přesně, co si můžou dovolit, a můžou mít strach, aby vám neublížili...
Jo, to chápu. Myslím si, že by měli hrát prostě naplno. Když už jsem se na hokej dala, tak ho hraju.
Je občas potřeba, aby se za vás spoluhráči postavili?
Jo, párkrát to tam bylo. A vždycky mě potěší, že mě mají tak rádi (usmívá se).
Dovedete se bránit i sama, nebojíte se jít do konfliktu?
Ne, vůbec se nebojím. Jsem mezi klukama. Někomu to asi může přijít divné, ale musím se taky nějak bránit.
A jaké to je být v týmu s kluky, se kterými cloumá puberta?
Přijde mi to prostě takové... normální (směje se). Někomu ne, ale nám holkám, které jsme vyrůstaly mezi klukama, to přijde normální. Jsem zvyklá odmalička a jak jsem přestoupila do nového klubu, tak to bylo úplně to samé.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Dorost byl v uplynulé sezoně o rok starší, stoupla pro vás tedy zase náročnost?
Je to pro mě hodně náročné. Ale ti kluci mě táhnou dopředu, takže se můžu zrychlovat a zlepšovat ve všem. Pro mě byla hrozná výhoda, že se týmy loni neposouvaly a zůstaly stejné.
Kluci už jsou teď fyzicky dost vyspělí. Čím s nimi dokážete držet krok a prosazovat se?
Já si myslím, že asi nepatřím mezi ty pomalé hráče a jsem takový rychlík. Ale i tou šikovností a jak nad hrou přemýšlím. Trenér říká, že na hokej mám prostě hlavu a dokážu vymýšlet přihrávky.
Takže hlava, ruce i nohy?
Jo, asi jo.
Letos jste hrála v obraně?
Letos jsem většinu zápasů hrála v obraně, ale vždycky, když bylo potřeba jít do útoku, tak mě dali do útoku. A vždycky se mi tam dařilo, měla jsem třeba i asistenci... Vyhovovalo mi to. A když zase byli kluci nemocní v beku, šla jsem tam. Hrála jsem tam, kde bylo potřeba.
„Trenér říká, že na hokej mám prostě hlavu.“
Ale z reprezentace i z minulých let v klubu vás znám čistě jako útočnici...
Jo, první rok na Vsetíně jsem byla celou dobu útočník, až druhý rok, kdy na konci sezony jeden hráč onemocněl, mě trenér zkusil do beku. A od té doby už jsem tam zůstala.
Dřív jste tedy byla jen útočník?
Ano, jenom útočník. Asi ve druhé třídě jsem byla naposledy bek, ale od té doby celou dobu útočník.
Čím to, že jste se teď v obraně najednou tak chytla?
Já nejsem nějaký silový hráč. Ale když mám celou hru před sebou, dokážu říct, že to je moje výhoda. Dokážu přečíst přihrávky a taky rozdávat puky dopředu a vymýšlet přihrávky.
To je pro tým super, že umíte podporovat útok. Držíte se pak na modré čáře, nebo si i sjíždíte dál a rotujete?
Někdy když je potřeba, tak rotuju, ale spíš radši zůstávám jako poslední hráč.
Trenéři si asi cení, že ve vás mají univerzála...
Já si myslím, že jo.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Letos mělo z extraligy sestoupit šest až osm týmů. Byl to strašák i pro vás?
Byl, určitě. Utekl nám začátek sezony. Pak jsme to nějak zvedli, ale bohužel už to nevyšlo na play off. Myslím si ale, že jsme na to určitě měli. Potom jsme potvrdili ve skupině o udržení, že prostě nepatříme mezi týmy, co mají spadnout.
V základní skupině jste měli silné soupeře. Na druhou stranu ale docela těsné porážky...
Jak si tak pamatuju, tak většinu zápasů jsme prohrávali o gól nebo o dva. Soupeři jsou silní vždycky, žádný není snadný. Tam nás hlavně srážely individuální chyby.
Ve výsledcích docela vyčnívá vaše výhra 5:0 ve Zlíně na konci první části. Možná ta vás nakopla k vítězné jízdě?
Možná jo. Asi tam zrovna neměli ty nejlepší kluky, ale byli jsme za tu výhru rádi. A výhra nad Zlínem je ještě cennější.
„Hrála jsem ve Zlíně odmalička, ale holky tam moc nepodporují. V dorostu už je to prostě tečka.“
A vy jste Zlíňačka, je to tak?
Hrála jsem ve Zlíně odmalička, ale holky tam moc nepodporují. V dorostu už je to prostě tečka. Vsetín si mě vzal, tak tam tři roky hostuju a budu tam asi ještě příští sezonu.
Dojíždíte každý den?
No, já nejsem přímo ze Zlína. Bydlím kousek od Vizovic, takže tak na půl cesty mezi Zlínem a Vsetínem. Chodím na Vsetíně i do školy.
Takže jsou pro vás zápasy se Zlínem prestižnější?
Asi ne. Já to beru jako každý jiný zápas.
Zpátky k týmu, ve druhé části už jste si šli za záchranou. Vypadalo to, že máte sebevědomí.
Jo, věřili jsme si hodně. Vždycky jsme se těšili na tripy, třeba do Českých Budějovic, do Prahy... A vždycky jsme chtěli vzít všechny body.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
To je zajímavé. V Čechách mnohdy říkají, že na Moravu se jim moc nechce... Vy jste to měli jinak?
My jsme se tam určitě těšili, když jsme předtím nikde moc nejezdili. Bylo to dobré a myslím, že jsme posbírali většinu bodů.
Berete tedy nový systém jako změnu k lepšímu, že jste potkali i nové týmy?
Asi jo. Každý hráč by si chtěl zahrát i proti někomu jinému, než aby celou sezonu hrál pořád ty samé zápasy.
Chcete tedy ve Vsetíně ještě zůstat? Jak vidíte svoji budoucnost?
Jo, jeden rok ještě můžu hrát, a snad si mě tam chtějí nechat. Řekli mi, že by byli rádi, kdybych tam ještě zůstala.
Dává vám to hodně? Nejen zápasy, ale i tréninky?
Ano, všechno je kvalitní. Jsem tam hrozně ráda, maximálně spokojená. Není moc holek, které hrají extraligu, je to nejkvalitnější hokej, co může být.
„Chci to tady dohrát s klukama, dokud můžu, protože mi fakt dávají hodně.“
Jak říkáte, jste jenom dvě, vy a Tereza Radová z Olomouce. Čím to podle vás je? Hráčky na to nemají kvalitu, nebo jim spíš trenéři nedají tu šanci?
Samozřejmě to je jak u které holky. Ale většinou trenéři holkám nedávají prostor a chtějí si vychovávat kluky.
Bavíte se o tom v reprezentaci?
Jak kdy, ale zmínka tam byla. Většina holek, které mě dobře znají, říkají, že jsem fakt dobrá, že to tak zvládám (usmívá se).
Řada hráček ve vašem věku, ale i v mladším, odchází do zahraničí. Co vy?
Já tomu dávám čas. Chci to tady dohrát s klukama, dokud můžu, protože mi fakt dávají hodně. Díky nim jsem rychlejší a všechno dělám naplno. Neříkám, že některé holky to nedělají naplno, ale s klukama je to prostě jiné.
A jak se tváří na vaši další kariéru rodiče?
Nechávají to na mě, ale asi mě ještě chtějí tady (usmívá se).
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Share on Facebook
