Cesty do NHL: Petr Svoboda – brzká emigrace, Stanley Cup a olympijské zlato
Foto: nhl.cz
Odejít nelegálně do zahraničí v osmnácti letech, to chce zatraceně velkou odvahu. Petr Svoboda si o svých plánech šuškal se spoluhráči Petrem Klímou a Františkem Musilem už v lednu 1984 na juniorském šampionátu ve Stockholmu. Kurážný záměr nakonec po dlouhých debatách nebyl realizován.
Zatímco Klíma tou dobou vojančil v Jihlavě, což představovalo pro emigraci extrémní překážku, o dva roky mladší Svoboda byl přeci jen v jiné situaci. O pár týdnů později se odhodlal. Na mistrovství světa osmnáctek v Německu opustil výpravu jen tak ve věcech, co měl na sobě. S orientací po Mnichově mu pomáhala teta.
„Asi tři měsíce před mým odchodem jsem hovořil s několika skauty NHL. Věděl jsem, že tam pro mě bude příležitost, ale nic jistého. Byl jsem pořád hodně mladý, ovšem připravený udělat cokoli, abych zůstal na téhle straně světa,“ vzpomíná na těžké začátky hráč, který ve svém věku ještě ani nemohl být draftovaný.
S pomocí Čechů žijících v Německu se dostal do kontaktu s agentem NHL a věci se daly do pohybu. „Za ty tři měsíce v Mnichově za mnou přiletělo několik generálních manažerů, aby si se mnou popovídali. Věděl jsem, že budu draftovaný.“
To se skutečně stalo. V létě pozdější střelec jediné finálové branky olympijského turnaje v Naganu prošel burzou talentů. V roce, kdy byl jasnou jedničkou geniální talent Mario Lemieux, šel Svoboda jako celková pětka. Před ním padla ještě jména Kirka Mullera, Eddieho Olczyka a Ala Iafratea. Po českém mladíkovi sáhli Canadiens, kteří jej ukryli v Montrealu už pět dnů před draftem.
Následky doma byly kruté. Otec i matka ztratili práci. Táta musel skončit jako hokejový funkcionář a v zemi, která se chlubila nulovou nezaměstnaností, byl bez práce následujícího dva a půl roku. „Nemohl jsem jim ani zavolat, linka byla odposlouchávaná. Vyslýchali je. Kdybych se vrátil, měl bych po kariéře, to bylo jisté,“ vzpomínal po letech.
Lekce od Larryho Robinsona
Mladická odvaha nakonec vedla ke skvělé kariéře, kterou zahájil velmi rychle. Když začínal v Montrealu, bylo mu osmnáct. Anglicky se intenzivně učil, ale vzalo to dva roky, než se slušně domluvil. Hokejové profesi se učil od velezkušeného Larryho Robinsona, se kterým občas nastupoval v jedné obranné dvojce.
Hned druhý rok, v sezoně 1985-86, vyhrál s Canadiens Stanley Cup, třebaže ve finále si kvůli zranění nezahrál. Calgary odstranilo z cesty neporazitelný Edmonton, ve finále ale nestačilo právě na Montreal. Pro Oilers to byla jediná prohraná série za pět let (1984-1988), pro Montreal předposlední Stanley Cup. V bráně začínal svou kariéru Patrick Roy, Svoboda se stal po Pouzarovi druhým českým vítězem Stanley Cupu.
O tři roky později už ve finále nechyběl, jen výsledek tentokrát nebyl tak příjemný. V odvetě s Calgary slavil tým z Alberty, pro Flames je titul z roku 1989 stále jediným v klubové historii. Na druhé straně se ze svého prvního Stanley Cupu radoval Jiří Hrdina. Naposledy se Svoboda objevil ve finále v roce 1997 coby člen Philadelphie Flyers, která toho roku nestačila na Detroit.
Foto: rawcharge.com
Častá zranění bohužel nedovolila Svobodovi odehrát jedinou plnou sezónu v NHL. V každé více čí méně absentoval. Přesto patřil po celou dobu když ne ke špičkovým, tak nadprůměrným bekům. Svého rozhodnutí odejít za moře nemusel současný hráčský agent, jenž pomáhal shánět práci i Jaromíru Jágrovi, nikdy litovat.
Za Montreal, Buffalo, Philadelphii a Tampu Bay odehrál v lize lig 1028 zápasů s bilancí 399 bodů (58+341). Už v roce 1991 ho zval Ivan Hlinka do českého nároďáku pro Kanadský pohár. To ještě nepochodil. O sedm let později u nás málo známého dvaatřicetiletého obránce k reprezentaci na olympiádě umluvil. Jak dnes všichni víme, byla to správná volba.
Share on Facebook
