Cíle jsou nejvyšší – zlato! Zámořských týmů se nebojíme, hlásí Juříčková
Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong
Letošní jaro je pro patnáctiletou Barboru Juříčkovou zatím senzační. S ženskými reprezentacemi má už v kapse zlato z Evropského olympijského festivalu mládeže i Evropského poháru mladší kategorie. Od pondělka ale bude s osmnáctkou čelit největší výzvě – výzvě jménem mistrovství světa.
Jak se na start turnaje těšíte?
Těšíme se moc. I vzhledem k tomu, že je to pro holky ročníku 2004 poslední turnaj s námi a mistrovství se dvakrát zrušilo. Všechny jsme natěšené a už se připravujeme na začátek šampionátu.
Můžete říct, jakým způsobem se snažíte stmelovat partu?
Na soustředění jsme večer třeba hrály fotbálek nebo spikeball. I když jsme unavené, snažíme se dělat nějaké týmové aktivity, ať jsme pokupě.
A jak se v těch hrách daří vám osobně?
Asi jsem se dala na dobrý sport, na hokej, protože na fotbal to nevidím (směje se). A spikeball? Učíme se to, teprve jsme to začaly hrát. Ale je to sranda, tak hlavně že se u toho smějeme.
Jak byste vůbec popsala váš tým?
Všechny holky jsou tady strašně dobré, každá má svoji roli. Držíme spolu mimo led i na ledě a fakt mi přijde, že jsme skvělá parta. Nevidím tady nějaký problém.
Pomůže krtek? Juniorky chtějí na MS ukončit čekání na medaili
Trenér zmiňoval, že pro něj je naprosto zásadní, aby každá hráčka přijala svou roli. Cítíte, že to tak je?
Určitě tomu systému všechny věří a vědí, co se hraje. Co mají na ledě dělat, jakou mají v tu chvíli roli. Pak už je to jenom o tom, jak na tom kdo je v daném zápase dobře fyzicky nebo jak se mu daří. Není to tak, že by mezi formacemi byly nějaké rozdíly. Všechny jsou na tom stejně.
Čím se tedy chcete prezentovat? Co je základem vašeho systému?
Držíme se nablízku, většinou dvě vedle sebe. Hodně spolu komunikujeme. Zapojujeme se v pěti dopředu a pěti dozadu, i útočnice můžou zabrat dozadu a i beci můžou dát gól.
„Držíme spolu mimo led i na ledě a fakt mi přijde, že jsme skvělá parta.“
Máte na to fyzičku? Zvlášť když šponovat formu na červen musí být hodně těžké.
S holkama jsme si říkaly, že je to už fakt dlouhá sezona a takhle pozdě se normálně žádné turnaje nehrají. Měly jsme ale online tréninky s naší kondiční trenérkou, na srazech jsme hodně pilovaly suchou, dělaly jsme tabaty a podobně. Naše fyzička šla určitě nahoru.
A jak jste na sobě pracovala vy?
Jsem ráda, že mi ve Vítkovicích dovolili trénovat navíc s dorostem, takže jsem s ním chodila na střelecké tréninky. Se šestnáctkou jsme měly před Evropou přípravný kemp, to mi taky pomohlo, a jinak jsem dělala tak různě, co se dalo. Na kolo, zahrát si tenis, zaběhat si, s klukama si zahrát fotbal... Cokoli, jak byl čas a jak to vyšlo.
Donutíte se snadno?
Když jsem sama, tak mi to většinou nejde, ale mívám k sobě někoho, kdo může jít se mnou. A když je to společná aktivita, je to fakt super. To se donutím, protože stejně nedokážu sedět doma. Pro mě je pak ten den takový bezvýznamný.
Tak to jste určitě ráda, že jste s reprezentacemi měla na jaře už dvě akce, které jste vyhrály. Jak vzpomínáte na olympijský festival a Evropský pohár?
Na olympijském festivalu to bylo něco neskutečného, jak jsme urvaly finále. Ta radost, ty oslavy, a prostě ten pocit, že jsme to vyhrály... Byly jsme v Česku první, komu se to povedlo, a na Evropě to samé. Do finále jsme s holkama šly s tím, že my prostě budeme mít to zlato, a ne Maďarky. I teď máme ty nejvyšší cíle, zlato na mistrovství světa. Kdybychom to urvaly, byla by to fakt neskutečná sezona. Ženský hokej aspoň ukazuje, že jde nahoru.
„I teď máme ty nejvyšší cíle, zlato na mistrovství světa. Kdybychom to urvaly, byla by to fakt neskutečná sezona.“
Jasně, ale na mistrovství už bude konkurence mnohem těžší. Neberete to tak, že se hraje jen o třetí místo, protože zámořské týmy bývají odskočené?
Nedokážu to přesně říct, ale holky, které hrají v Americe, nám říkaly, že se tam taky chystají hodně poctivě a nepodceňují to. Ale my se jich nebojíme. Budeme hrát to, co umíme hrát, a vyhraje ten lepší.
Vaším prvním cílem je vyhrát slabší skupinu. Považujete se v konkurenci Slovenska, Švýcarska a Německa za favoritky?
Víme, že se Švýcarkami máme dlouhodobý problém. Vždycky se s nimi tak pereme a jsou to těžké zápasy. Se Slovenkami jsme se potkaly v téhle sezoně jednou, v Maďarsku, na olympiádě jsme s nimi nehrály.
Na Švýcarky máte hodně silnou vzpomínku z Budapešti, to byl emočně nejtěžší zápas...
No, bylo to neskutečné. Švýcarky nám daly gól půl minuty do konce a potom v nájezdech to byly neskutečné nervy. Tam se ale ukázal náš tým a to naše české srdce, takže jsme to urvaly.
Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong
Hodně jste si na Evropě rozuměla s Adélou Šapovalivovou. Budete spolu hrát i teď?
Je pravda, že na těch šestnáctkách jsme si fakt rozuměly. Holky tam nemají tak zavedený systém jako my v osmnáctkách, neznaly úplně všechny věci. A tím, že my jsme jezdily celou sezonu s osmnáctkou, jsme to znaly. Já jsem věděla, kam si mám najet, aby mi to dala, a podobně. Do olympijského festivalu jsme spolu ale nehrály a teď nejsme spolu v lajně.
Každopádně vedete letošní bodování osmnáctky. To se u hráčky, která je mladší o dva roky, jen tak nevidí...
Já se úplně nekoukám na to, že to vedu. Hlavní je, že si na ledě rozumíme a většinou to potom vyjde. Je to práce celé lajny: Vyjetí z pásma, založení útoku... A někdo to musí dát. A když tam teď bude stát Bára Bartáková, Lucka Gruntová, nebo já, tak je to asi jedno.
„Amerika a Kanada mi přijdou v téhle době strašně daleko od domova, ale nedokážu říct, jestli do budoucna třeba nebudu chtít jít na univerzitu. Teď mě to spíš láká na sever Evropy.“
Slibujete si od mistrovství, že to pro vás bude velký zážitek? Zvlášť když se hraje za mořem.
Ještě jsem v Americe nebyla a určitě to bylo takové „wow“, že jedeme do Ameriky. Původně se mělo hrát ve Švédsku, což by bylo něco podobného jako Finsko, kde jsme už hrály. Strašně se s holkama těšíme na to, jak si užijeme turnaj i všechno kolem. Poznat zase novou zemi bude skvělé a ještě to spojit se sportem, to je něco neskutečného.
Nechtěla byste, podobně jako některé jiné vrstevnice, hrát hokej v Americe?
Abych upřímně řekla, tak mě to teď asi neláká. Spíš mě láká Finsko nebo Švédsko, tam se hraje pěkný hokej. Amerika a Kanada mi přijdou v téhle době strašně daleko od domova, ale nedokážu říct, jestli do budoucna třeba nebudu chtít jít na univerzitu. Teď mě to spíš láká na sever Evropy.
Foto: Hédi Tumbász / Magyar Jégkorong
Dorazí vás na mistrovství podpořit i někteří rodiče?
Ano, někteří rodiče jedou, dokonce i moji. Určitě nás tam budou podporovat.
Nebudete z toho nervózní? Nebudou vám do toho mluvit?
To ne. My to máme tak, že mi do toho nemluví. Když skončí zápas, tak se jako první ozvu až já, určitě mi nepíšou, jak se mám a podobně. Já sama nejlíp cítím, jestli jsem hrála dobře, nebo se mi to nepovedlo. Jsem jenom ráda, když mě podporují, a nevnímám to tak, že bych je tam nechtěla a byla z nich nervózní.
Bylo by teď pěkné se vrátit domů s něčím na krku, viďte?
Samozřejmě. Cíle jsou ty nejvyšší – zlato.
Share on Facebook
