Dělám show! vypráví Foltýn. Pověst zlého muže? Lichotí mi
Foto: hcdukla.cz
Je to rebel! Tak tuhle legendární filmovou hlášku znají asi všichni. Hlášku, která docela dobře pasuje i na kadaňského obránce Michaela Foltýna. Tvrdost totiž k jeho hře patří. V otevřeném rozhovoru mluví o svém stylu hokeje, cejchu zlého muže i vážném zranění, které mu kariéru málem ukončilo.
Smlouvu na příští sezonu ještě podepsanou nemáte. Jak probíhá vaše letní příprava?
Dá se říct, že individuálně. S žádným týmem netrénuji, jestli myslíte tohle. Ale je fakt, že za sebou mám takovou podpůrnou skupinu lidí, kteří mi s tréninkem pomáhají. Nedá se proto říct, že bych trénoval úplně sám. To zase ne.
Minulý ročník v Kadani pro vás musel být psychicky hodně náročný, že?
Hlavně ze začátku určitě byl. Nechci říct, že náš tým poskládali narychlo, ale víte jak... Neměli jsme společnou letní přípravu, hodně hráčů přišlo až během července. To jste pak logicky v nevýhodě, když máte proti sobě mužstva, která mají kostru danou třeba dva nebo tři roky. Takže to bylo o tom, že se pořád něco hledalo. Hodně nám pomohly postřehy pana Růžičky, stejně tak i pana Rosola. Další důležitý aspekt vidím v příchodu Jakuba Neužila. Pak to bylo už jen lepší, přičemž podle mě to bude letos ještě lepší.
„Minulý rok v Kadani se pořád něco hledalo. Hodně nám pomohly postřehy pana Růžičky a pana Rosola."
Vy tedy budete v Kadani pokračovat?
Nějakou domluvu mezi sebou máme, ale zatím bych to nechtěl nijak blíže komentovat. Vždycky se může něco stát, ať už z pohledu klubu nebo i mého. Ale ano, naše spolupráce funguje, takže ta možnost tu je.
Mluvil jste o letní přípravě. Znamená to, že za sebe preferujete tu společnou?
Oba ty formáty mají svoje výhody i nevýhody. Individuálně si ty tréninky můžete uzpůsobit a někdy díky tomu natrénovat i víc. Třeba Prostějov má taky individuální letní přípravu. Ale zase, když máte partu, tak si můžete zahrát fotbálek nebo podniknout různé vedlejší aktivity. To pak dělá podle mě ten tým.
Vy jste se v Kadani vyprofiloval jako takový zlý muž, co?
(směje se) Dá se to tak brát. Můžu vám říct, že mi to svým způsobem lichotí. Když někam přijedete a tam na vás nadávají, beru to, jsou to emoce a ty k hokeji patří. Pak o mně vychází hodně článků tolik jich kolikrát nemá ani Jarda Jágr. (směje se)
„Docela mi lichotí, když mě považují za zlého muže. Pak je o mně hodně článků. Tolik jich kolikrát nemá ani Jarda Jágr."
Nejhůř je na tom ten, o kom se nemluví vůbec...
Přesně! Někdy jsou to věci, kterými se chlubit nemůžu, ale máte pravdu. Je to tak. Hokej je show a já se ji snažím dělat.
Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz
Ale někdy jste za způsob své hry dost pranýřován. Nemáte pocit, že jsme na to v Evropě až moc přecitlivělí?
Je to tak. Obdivuju hráče v NHL. Ti umí hrát hokej a zároveň se nebojí bitek. Je to věc, která je naprosto normální. Když to řeknu takhle: v Kadani máme řadu hráčů dost mladých. Tak se v podstatě cítím jako jejich ochránce. Hokejový tým je rodina. Když pak na někoho mladého vystartuje třeba takový Jirka Krisl, tak prostě jdu a sundám ho. Samozřejmě se vždy snažím, aby to bylo čistě, ale někdy se to zkrátka nepovede. Nicméně jde o to, aby věděl, že příště už si to nemá dovolit. Četl jsem knihu Bitkařský kodex a tam je to přesně takhle popsáno.
Foltýn se rozvášnil! Jaká gesta ukazoval prostějovskému publiku?
Cítíte pak ze strany protihráčů o to větší respekt, když jste na ledě?
Možná jo. Tady jde hlavně o to, aby naši kluci věděli, že když se něco stane, jsem tu já, abych je bránil. Aby si mohli říct: Máme tu Foltyho, takového blázna, který se za nás postaví a díky tomu měli větší jistotu. Takže podvědomě to někteří soupeři v hlavě asi mají. Já tu odplatu nemusím provést hned. Často si počkám třeba na další zápas... Teď můžu do éteru říct, že chystám nějaké věci na příští sezonu, protože určité účty ještě nebyly splaceny. (směje se)
„Cítím se být ochráncem našich mladých hráčů. Když je potřeba, tak někoho sundám, aby věděl, že si to příště nemá dovolit."
Na koho se chystáte?
To nemůžu říct, dotyčný by se ještě připravil. (směje se) Ale některé nedořešené věci ještě v hlavě mám. Víte co... Já se snažím hrát čistě, byl jsem ale nejtrestanějším hráčem ligy, což mi vůbec nelichotí. Jenže ty moje tresty byly prakticky všechny za bitky. Dvojek jsem měl minimálně. Pak jsou tu rozhodčí, ti mě už taky docela ser*u. (směje se) Když se porve někdo jiný, dostane třeba 2+2, ale jakmile se porve Foltýn, už to tam skáče. 5+20, 5+25, 5+OK... O svazu se bavit ani nebudu. Tam jsem na stole neustále. (směje se) Ono to pak poškozuje moji hru. Snažím se hrát tvrdě, ale když víte, že dostanete vysoký trest už jen kvůli tomu, jak se jmenujete, tak jde vaše hra přirozeně dolů. Přijde mi, že tady v Česku vůbec nedoceňujeme černou práci. Řešíme góly a nahrávky, ale černou práci ne, je to škoda.
Máte už cejch potížisty?
Jo, tak nějak to cítím. Možná si nechám změnit jméno... Ale uvidíme, vůbec nevím, jak bych se jmenoval (směje se)
Boxer Foltýn narazil! V ostré bitce vyhrál Američan
Vedete si statistiky o tom, kolik bitek jste absolvoval?
To ne. Po zápase se na tu bitku vždycky kouknu a řeknu si: Dobře, vyhrál jsem, nebo jsem naopak dostal na budku, popřípadě to skončilo tak nějak nerozhodně. Ale že bych si vedl statistiky, to se říct nedá.
„Když se porve někdo jiný, je to kolikrát jen 2+2. Ale když se porve Foltýn, už skáčou desítky a tresty do konce utkání."
Když se na ty bitky koukáte zpětně. Víc jste jich vyhrál, nebo naopak víckrát dostal na tu budku?
(směje se) Ze začátku jsem asi víckrát dostal. Ať už to byli chlapi jako Polášek či Burian, borci, kteří mají snad dva metry a 100 kilo... Oproti nim jsem byl malý. Víte co, já u těch bitek dřív nepřemýšlel a vrhal se do nich po hlavě. Teď už u nich přemýšlím, a tak mám nějaké svoje strategie. Občas vyhrajete, jindy zase prohrajete, ale musím říct, že jsem ještě nikdy nedostal vyloženě na hubu. Mám všechny zuby, všechny oči, všechny vlasy... Tak je to v pohodě. (směje se)
Kadaňský Foltýn se pustil do českobudějovického Holce
Fanoušky soupeře taky rád vyhecujete, že?
Víte co, já se strašně rychle nase*u. (směje se) Jsou to ty emoce, které k tomu patří. Mám je rád. Jak už jsem řekl, dělám show. Beru to i od lidí. Oni si přijdou zafandit, podpořit svůj tým, popřípadě si trošku zanadávat. O tom je ta show. Když jdete po ulici a začnete na někoho nadávat, no tak na vás zavolají policajty. Na hokeji je to jiné. Dělám show a když si fanoušci po zápase řeknou: Dneska to byla show, příště přijdeme zase, je to jen dobře.
„V Třebíči mě naštval průběžný stav. Prohrávali jsme 0:11. Pak jsem se připletl do šarvátky, když fanoušci začali házet věci na led, na jedné jsem málem uklouzl. Tu helmu jsem původně chtěl hodit mezi diváky."
Vybavuje se mi vaše bitka v Třebíči, po které jste intuitivně zahodil helmu. To byla pořádná show.
(směje se) Prohrávali jsme tam 0:11. Ohromná ostuda... Nesnáším porážky, vždycky jsem byl vychovávaný v tom, že porážka je největší potupa. Když jsem pak začínal v Třinci s profihokejem, tak tam porážky neexistovaly. Pro ně to bylo sprosté slovo. Takže ten stav mě vyprovokoval. Pak jsem šel bránit našeho hráče a do té potyčky jsem se asi zapojil víc, než bylo zdrávo. Tehdy jsem byl v podmínce. Další vyšší trest by pro mě znamenal zápasovou stopku. Když mi rozhodčí řekl, že jsem právě takový trest dostal, byl to konec. Saze ve mně bouchly totálně. Pak už to jelo, jedna rukavice, druhá... Když fanoušci začali házet věci na led, málem jsem na jedné z nich uklouzl, a tak jsem tam chtěl hodit helmu. Ta ale nakonec skončila na mantinelu.
Trest ve hře pro Foltýna! Po bitce vzteky házel helmou
Říkáte, že nesnášíte porážky. Takže kdybyste byl v týmu, kterému by se dařilo víc, byl by i počet vašich trestných minut nižší?
Těžko říct. Dobře víte, že když jste v týmu, jemuž se daří, tak se vás soupeři snaží vyprovokovat. Zkrátka něco změnit, aby se vám už nedařilo. Proto bych se do těch bitek asi pouštěl stále. Je to součást mojí hry. Ke mně to prostě patří.
Foto: Dalibor Kachlík, skkadan.cz
Pojďme teď trošku do minulosti. Svůj příběh jste převyprávěl na portálu Bez frází. Co vás k tomu přimělo?
Já jsem hodně otevřený, komunikativní člověk. Navíc to bylo po tom mém zranění. Neustále jsem se o něm musel s někým hádat, kolovaly různé dohady... Mě už to postupem času přestávalo bavit, tak jsem se spojil s lidmi z Bez frází. Dohodli jsme se na rozhovoru, z kterého pak vznikl ten článek. Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Chtěl bych jim za to poděkovat. Získal jsem nějaká sponzorství, do života mi to přivedlo nové lidi. Zkrátka samá pozitiva. Děkuju za tuhle možnost.
Po svém zranění jste v hokeji dostal druhou šanci. Vážíte si jí o to víc?
Určitě! To se nedá zpochybnit. Ona si ta noha žije tak nějak svým životem. Někdy mě bolí, jindy mě nebolí... Ale hlavně, že to jde. Člověk prostě někdy musí padnout na tu hubu, aby si začal víc vážit věcí, které má. Já jsem se po té zkušenosti mentálně docela změnil.
„Emoce k hokeji patří. Já se snažím dělat show."
Jak?
Začal jsem mnohem víc řešit život jako takový. Dřív jsem hrál hokej a hlavní pro mě bylo to, aby mi na účet chodily peníze. Ostatní mi bylo tak nějak jedno. Můj život prostě plynul dál. Teď si mnohem víc vážím lidí, věcí... Dokážu se radovat z maličkostí, protože maličkosti pak většinou dělají ty velké věci.
Jakou roli hrála při vašem zranění rodina?
Významnou. Pomáhali mi. I když musím přiznat, že to se mnou bylo těžké. Byl jsem dost náladový. Do té doby to bylo asi takhle: Hokej trénink, hokej trénink… A po tom zranění: gauč, televize, gauč, televize... Bylo to složité, nevěděl jsem, co se mnou bude, nikdo to nevěděl. Do toho byly těžké operace a rehabilitace. Naštěstí se to vše zvládlo.
„Moje noha si po zranění žije svým vlastním životem. Někdy mě bolí, jindy ne. Člověk si pak začne mnohem víc vážit věcí, které má."
Jste vyučeným kuchařem. Dovedete si představit, že kdybyste se už nemohl věnovat hokeji, byla by právě tohle vaše profese?
Nad tím nechci ani přemýšlet! To bych se šel radši někam utopit. (směje se) Já mám velký respekt vůči všem lidem, kteří to dělají, ale pro mě by to nebylo. Hrozná představa... Já mám jen hokej. Ničemu jinému se věnovat nechci. To byl taky ten důvod, proč jsem se k hokeji chtěl tak moc vrátit. Měl jsem strach. Já se nebojím ničeho, ale tenkrát jsem měl strach z toho, že budu muset dělat práci, která mě absolutně nenaplňuje. Nedovedu si to vůbec představit. Na rovinu vám řeknu, že bych se z toho zbláznil.
Nepocházíte ze snadných rodinných poměrů. Hokej tak pro vás vždy byl jakýmsi útěkem před realitou, co?
Přesně tak. To máte, jak když někteří jezdí třeba na dovolenou k moři. Tam si odpočnou, pročistí hlavu. Já to měl od malička právě takhle s hokejem.
Jenže pak vás už několikrát zmíněné zranění o únik před realitou ve formě hokeje na dlouhou dobu připravilo.
To si neumíte představit. Já musím být v nějakém kolektivu. Jakmile jsem sám, je to pro mě hrozné. Cítím se pak méněcenný. Způsobilo to tu změnu v mém uvažování, kterou už jsem popisoval. Byla to pro mě ohromná facka. Ale asi to tak mělo být. Teď je vše jiné, možná těžší, ale já to beru. Musím dřít a makat, abych si to zase vybojoval.
Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz
Dřete a makáte víc i na trénincích?
To bych úplně neřekl. Já byl vždycky z těch, kdo na trénincích makali. Nikdy jsem asi neměl vyloženě extra talent, ale doháněl jsem to svou pracovitostí. Spíš je to o způsobu tréninků. Dřív někdo něco naplánoval, přičemž já podle toho automaticky jel. Teď je to jinak. S tou mou partou nad tréninky přemýšlíme dopředu. Díky tomu si je víc užívám, víc mě baví. Cítím se líp a líp. Řešíme i stravu a tak dále. Všechno mi to momentálně dává mnohem větší hlavu a patu.
„Jsem vyučený kuchař. Mám vůči všem obrovský respekt, ale práce pro mě by to nebyla. To už bych se šel někam utopit. Já mám jen hokej."
Máte při zápasech podvědomě tendenci zraněnou nohu šetřit?
Přiznám se, že někdy si na to vzpomenu. Ale vždy jedu na maximum. Nemůžete si ulevit, když si ulevíte, tak vás protihráč předjede a je to v háji. To stejné platí o trénincích. Když bych si ulevil při tréninku, ulevil bych si i při zápase. To si nemůžete dovolit, vždycky musíte všechno dělat na sto procent.
Počítáte s tím, že vám zranění kariéru zkrátí?
Je možné, že mi to nějaký rok ubralo, ale to je taková polemizace. Já o tom takhle nepřemýšlím. Dokud budu moct hrát, tak budu hrát. I kdybych měl po ledě jezdit na vozíku. (směje se)
„Myslím, že z hokeje děláme víc a víc fotbal. Vytrácí se kontakt a náboj."
Řekl bych, že právě to, jak hokej dokáže tělo sportovce odrovnat, moc lidí nevidí.
Souhlasím. Spousta lidí vidí jen tu špičku ledovce. Řeknou si Ten má peníze a trošku závidí. Jenže už nevnímají, jak moc tomu musíme obětovat. Kolik to stojí dřiny a odříkání... To, že prakticky nemáte žádný osobní život, často musíte chodit přes bolest... Další kapitolou jsou pak takoví ti internetoví diskutéři.
Co si o nich myslíte?
Samozřejmě, že každý má právo na názor, patří to k tomu. Ale někteří zneužívají anonymity internetu, uráží vás a tak dál. Tak si říkám, že si jednou náhodně vyberu nějaký ten komentář, třeba počítáním. Pak si za tím člověkem zajedu, zaklepu mu na dveře a zeptám se ho, jestli mi to řekne do očí. To by mě hodně zajímalo. (směje se) Protože někdy jsou ty reakce opravdu přehnané. Třeba když jsem v Jihlavě sundal Čachotského, tak mi tam lidi říkali, že mám jít kopat kanály a tak dál. Když se podíváte na extraligu, KHL nebo NHL, tak jsou tam kolikrát mnohem horší zákroky.
Tvrdý hit od Foltýna: Čachotskému tekla krev
Připomíná mi to paralelu s Ryanem Hollwegem. Ani jeho neměla část fanoušků v lásce.
Je to tak. Já ho měl rád. Kdybych se s ním porval, tak asi dostanu na budku, ale hrál takový ten klasický zámořský hokej. Tvrdý a čistý. Mně přijde, že z hokeje děláme fotbal. Vytrácí se kontaktní složka, vytrácí se náboj. Někoho se dotknu a je to automaticky na vyšší trest. Nelíbí se mi to. Chceme vidět krásné akce, góly, ale ta tvrdost k tomu taky patří. Nedávno jsem se díval na záznamy z minulosti. Hrál tam můj nynější trenér Petr Rosol. Dostal ohromnou sekeru, která by dnes byla na disciplinárku. Já si říkal: Ty vole, to si děláš srandu, ne? Ale on jel dál a nikdo to tam neřešil. Jenže doba už je bohužel jinde.
„Někdy si náhodně vyberu komentář někoho, kdo mi v diskuzích sprostě nakládá. Pojedu za ním a zaklepu mu na dveře. Hodně by mě zajímalo, jestli mi to dotyčný řekne i do očí."
Vás nikdy nelákalo zkusit si hokej v zámoří? Docela o něm básníte.
Před zraněním něco v plánu bylo, ale pak z toho sešlo. Jednak kvůli mým komplikacím, pak v tom sehrálo roli úmrtí pana Hudlera, popřípadě další okolnosti. Prostě to nevyšlo.
A co budoucnost?
Nad tím nemyslím. Snažím se makat a uvidíme, kam mě nohy donesou. Nebo možná už teda jedna noha donese. (směje se) Pracuju na tom, teď se za celou svou kariéru cítím pravděpodobně nejlíp. Jsem otevřený všemu.
Foto: Kateřina Kundertová
Share on Facebook
