Demel o návratu domů i životě v USA. Proč požádal o přemístění do jiné rodiny?

Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz

Do rodné země se vrátil po pěti letech. Původně s plánem hrát za Vítkovice, jenomže ty o jeho služby nakonec nestály, a tak se Patrik Demel domluvil s Litvínovem. Co o sobě prozradil v zajímavém rozhovoru?

Původně se počítalo s tím, že sezonu strávíte ve Vítkovicích, pak se mluvilo o zájmu Poruby a teď jste v Litvínově. Docela divočina.
Je to tak. Do Česka jsem se vrátil po pěti letech. Mou prioritou ale bylo pokračovat v zámořské cestě, jenže všem známá situace ve světě to zkomplikovala, takže jsem se rozhodl vrátit domů. Ozvaly se mi Vítkovice, které mi nabídly zkoušku, od května jsem se tak s nimi připravoval. Vypadalo to, že bych s nimi mohli i naskočit do extraligy, ale na poslední chvíli z toho sešlo, já tak musel hledat jiné řešení.

Přitom v přípravě se vám dařilo, během pěti zápasů jste zaznamenal čtyři kanadské body. Z tohoto pohledu je konec ve Vítkovicích zklamáním, ne?
Nechci se hodnotit podle kanadských bodů. Mám pocit, že jsem tam odvedl kvalitní práci po dobu suché i zápasové přípravy. Ale tohle je jejich konečné rozhodnutí a já ho respektuji. Jen mě mrzí, že přišlo až takhle těsně před sezonou.

Neměl jste ani žádné signály ze strany Vítkovic?
Právě, že vůbec ne. Do té doby byla veškerá komunikace s Vítkovicemi pozitivní, vypadalo to, že bychom se mohli domluvit, ale takový už je asi hokejový život. S tím nic nenaděláte. Nakonec z toho zkrátka sešlo.

„Respektuji rozhodnutí Vítkovic, jen mě mrzí, že přišlo takhle těsně před sezonou."

Nicméně Vítkovice vám pak ještě nabídly další dvouměsíční zkoušku, tu už jste ale nepřijal. Proč?
Tahle nabídka přišla ze strany Vítkovic až zhruba čtyři dny poté, co mi ukončily první zkoušku. V té době už jsem za sebe jednal o dalším působení a některé věci měl rozjednané. Proto už jsem nad možností setrvat ve Vítkovicích nepřemýšlel, moje kroky už v té době vedly jinam.

Říkáte, že jste jednal za sebe, takže nemáte agenta?
Zastupuje mě agentura ALVO, konkrétně někdejší skvělý hokejista Jarda Balaštík. Řešili to oni, ale společně jsme to samozřejmě konzultovali, protože poslední slovo je vždycky na tom hráči samotném.

Proč jste nakonec kývl Litvínovu?
V Česku jsem dlouho nebyl, ale oslovila mě litvínovská trenérská dvojice. O Vladimíru Országhovi jsem četl jen dobré věci, ať už jde o jeho působení v Banské Bystrici nebo v KHL. Můj dobrý dojem mi pak potvrdil i Patrik Zdráhal, který v Litvínově také působí. Václava Sýkoru asi není třeba představovat. Celkově se mi líbí vize klubu i z pohledu generálního manažera Pavla Hynka. Myslím, že je to ideální místo pro můj další hráčský rozvoj.

„Líbí se mi vize klubu. I proto jsem kývl Litvínovu."

Chemici letos ještě nevyhráli. Nemáte z toho trochu strach?
Upřímně… Ze dvou zápasů se nedají dělat závěry. Litvínov měl kvalitní letní přípravu, ale rozumím tomu, že tým prochází nějakou transformací. Něco podobného jsem si zažil v Americe, když jsem přišel do univerzitní ligy, tak byl náš tým hodnocený jako jeden z nejhorších. Nasazování a hodnocení tam funguje podobně jako v tenisovém ATP. Když jsem pak loni odcházel, dostali jsme se až téměř na vrchol. Pohybovali jsme se někde kolem patnáctého místa. Takže týmová přeměna je dlouhodobý proces, výsledky nikdy nejsou patrné ze dne na den. Hlavní ale je věřit své cestě.

Co byste měl přinést Litvínovu do procesu transformace vy?
Mluvili jsme spolu po telefonu, ale konkrétní úloha v týmu se ještě neřešila. Pochopil jsem to ale tak, že zase bude záležet jen na mně, jak se předvedu. Chci být poctivý a pro mančaft platný hráč. Sám od sebe čekám hlavně to, že budu plnit úkoly trenérů. Základem je pro mě kvalitní poziční hra směrem dozadu. Neřekl bych, že patřím mezi obránce, kteří hrají nonstop do útoku, ale ofenzivu také podpořím rád, nicméně, jak už jsem řekl, základ je pro mě dobrá poziční hra.

„Litvínov prochází transformací, Něco podobného jsem si zažil v Americe, výsledky nejsou patrné ze dne na den."

Popisujete hru komplexního obránce, tu do vás asi zámoří vycepovalo měrou vrchovatou, že?
Určitě. V zámoří jsem si prošel určitým vývojem. Hlavně na univerzitě, kde jsem se nejdřív viděl jako ofenzivní obránce, ale postupně jsem pochopil, že musím hrát dopředu i dozadu. A hlavně právě dozadu, protože prvořadým úkolem obránce je zamezit inkasování branek, musíte rychle přistupovat k útočníkům, podpora ofenzivy se bere až jako jakýsi nadstandard. Nejen v tomhle to pro mě byla velká škola.

Foto: aicyellowjackets.com

Myslíte si, že kdybyste zůstal v Česku, tak byste takovou změnou neprošel?
To se vůbec nedá porovnávat. Je to jiný svět, možná bych už ani nehrál hokej. Je sice možné že po konci v juniorce bych dostal šanci někde v první lize, ale já potřeboval změnu. Hokejovou i životní. V tomto mi Amerika hodně pomohla. Ať už je to tamní zázemí, trenéři nebo celkově lidé kolem klubu a týmu. Ale taky tamější konkurence, ta je obrovská a vy musíte neustále makat na sto procent. Když nemakáte v pondělí nebo úterý, může se stát, že se neobjevíte na víkendové soupisce pro zápas. Tohle mě hodně vybičovalo.

Ale ze začátku to musel být šok, ne?
To určitě byl. Je tam neuvěřitelně konkurenční prostředí. Trenéři z vás dokážou vyždímat do poslední kapky to nejlepší. Nicméně řekl bych o sobě, že jsem poctivý člověk, takže jsem si na to zvykl rychle. S odstupem času to beru jako skvělou zkušenost do života. Sportovního i osobního. V obou případech musíte vždy makat naplno, jinak se najde někdo, kdo vás převálcuje.

„Kdybych zůstal v Česku, tak bych už možná ani nehrál hokej. Prostředí v Americe mě hodně vybičovalo."

S narážkami na váš evropský původ jste se setkal?
Samozřejmě, že nějaké narážky občas byly. Třeba na naše oblečení nebo celkově povahu. Ale univerzitní tým, ve kterém jsem byl, tak byl celkově specifický. Trenér viděl v hráčích z Evropy obohacení. Čechů tam sice moc nechodilo, ale jinak jsme to měli zhruba tak, že polovina hráčů byla z Ameriky a polovina z Evropy, takže to pro člověka úplně cizí prostředí nebylo.

V čem viděl váš trenér oživení od Evropanů? V dnešní době jsou to spíš Evropané, kdo se učí od zámořských hráčů.
Cílem bylo, aby se oba hokejové styly promíchaly. Američané tam přinesli tvrdost a přímočarost, hráči z Evropy zase myšlenku. Tím ale nechci říct, že by Američané neuměli přihrávat. Nebo, že by hráči z Evropy neuměli hrát fyzicky. Byli tam kluci ze Švédska, kteří byli opravdu buldoci… V obecném slova smyslu šlo každopádně o to propojit oba hokejové styly. Myslím si, že se to povedlo.

Jaké vlastně je na americké univerzitě studovat a do toho hrát ještě hokej? Asi docela záhul, co?
No… Náročné to je, ale já si tady tu štaci nemůžu vynachválit. Bylo to skvělé období. Je fakt, že program na univerzitě je opravdu nahuštěný: ráno vstanete, jdete na trénink do posilovny, pak máte celé dopoledne vyučování, zajdete si na oběd, odpoledne zase trénink a večer může být další vyučování nebo se musíte jít připravovat do knihovny na další den. Ale pokud je správně nastavená kultura, tak možnost být prakticky celý den s kamarády je k nezaplacení. Říkám, že člověka nemůže potkat v tomto ohledu nic lepšího. Samozřejmě, že v době, kdy jsem tam byl, jsem si i postěžoval, ale při zpětném pohledu jsem za tamní zkušenost jenom rád.

„Je fakt, že denní program na americké univerzitě je hodně nahuštěný. Já si ale tuhle štaci nemůžu vynachválit."

Na univerzitě jste dostal prestižní ocenění.
Jojo, byl jsem vyhlášený jako student, který měl z celého ročníku nejlepší známkový průměr.

Neříkali vám v kabině šprte?
Šprte mi vyloženě neříkali, ale občas nějaké srandičky taky proběhly. Nicméně kluci věděli, že studium je pro mě důležité, takže mě v tom podporovali. Navíc občas potřebovali pomoct s nějakým učivem, to pak často přišli za mnou a ptali se mě, jak bych to a to vyřešil. Mně to nevadilo, spíš mi to lichotilo. Bylo to super.

Foto: aicyellowjackets.com

Byl jste pro ně taková berlička.
Přesně tak. (usmívá se)

Jaký obor jste vlastně studoval?
Jako hlavní obor jsem tam měl psychologii, které jsem se věnoval nejvíc. Jako vedlejší obor jsem pak měl marketing, protože s těmi obory tam můžete manipulovat.

Hlavně psychologie je pro sportovce užitečná, co? Když se třeba úplně nedaří…
Jasně. Já jsem si tenhle obor vybral z důvodu toho, že mě to zajímá. Se sportem to opravdu souvisí, takže některé pomůcky z psychologie využívám i pro svůj sportovní výkon. Navíc v případě, že bych se rád věnoval hokejovému prostředí i po kariéře, tak je pro mě podle mě tenhle obor dobrým předpokladem. Člověk se díky němu naučí jednat s lidmi. V Česku dělá něco podobného Marian Jelínek, od něhož jsem viděl pár věcí. A když odbočím, tak marketing jsem si vybral kvůli tomu, že život není jenom o sportu. Takže pokud bych se po kariéře chtěl vydat jiným směrem, mám nějaké základní vzdělání i v úplně odlišném oboru.

„Studoval jsem psychologii a marketing. Nějaké pomůcky z psychologie přitom používám i pro svůj vlastní výkon,"

Čistě hypoteticky, kdyby vám teď v Litvínově řekli, abyste jim pomohl s marketingem, šel byste do toho?
Musím říct, že jsem se díval na to, jak tohle v Litvínově dělají, a líbí se mi to. Ať je to web, účty na sociálních médích typu Instagram, Twitter, tak to má úroveň. Viděl jsem i dokument Cheza je jen jedna, s kterým to všechno mají dobře propojené. Proto si myslím, že mou pomoc potřebovat nebudou. (usmívá se)

Vraťme se ještě k životu v Americe. Asi nešlo jen tak vystoupit z letadla a začít žít.
Je to tak. Začátky jsou vždycky těžké. Ať už kluk jde do kanadské juniorky, na univerzitu nebo kamkoliv. Šel jsem tam v devatenácti a jazyk už trošku uměl, což byla moje výhoda. Ale kluci, kteří tam jdou třeba v šestnácti, tak pro ně je to velká životní zkouška. Pak tady v Česku někdy nadáváme, že tomu a tomu to nevyšlo, ale ono to není jednoduché.

Nebylo to jednoduché ani pro vás. Na začátku vás přiřadili do rodiny, kde to úplně neklapalo.
Jojo. Dostal jsem se do rodiny, kde to bydlení a zázemí nebylo úplně ideální. Bydlel jsem v podstatě ve sklepě, který sloužil jako rodinný sklad. Neměl jsem pokoj sám pro sebe. Pak došlo k tomu, že jsem poprosil trenéry, aby mě přeřadili do jiné rodiny, která byla navíc blíž hale a tam už mi to všechno sedlo.

Ale přesto, neměl jste nutkání vrátit se po první zkušenosti zpátky domů?
To víte, že jo. Nějaké takové myšlenky proběhly, bylo to těžké, ale musel jsem to překousnout. Naštěstí mi hokej šel, byla tam skvělá atmosféra, chodila plná hala, takže mě to moc bavilo. Šlo vyloženě o tu lidskou stránku věci, která už pak byla v té druhé rodině ideální. V kontaktu jsme spolu pořád.

Na závěr: Vrátil jste se do Evropy, ale jak vás poslouchám, tak vaším cílem je probojovat se zase zpět do zámoří.
Člověk by si měl dávat jen ty nejvyšší cíle. Ale ty musí být podloženy nějakou výkonností a taky prací. Teď jsem v Litvínově a budu tu dělat maximum. Jestli to časem povede někam dál, to teprve uvidíme. Člověk musí jít krok po kroku.

Foto: aicyellowjackets.com

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz