Denis Irgl o startu Vítkovic i svých cílech: Tátu chci překonat
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Vítkovičtí junioři jsou po prvních dvou kolech na čele extraligové tabulky, a to zcela zaslouženě, jelikož v obou zápasech ani jednou neinkasovali. Proti Jihlavě zapsal čisté konto brankář Denis Irgl, který se ohlédl za uplynulým víkendem a prozradil také něco o svých hokejových začátcích s dvojčetem Patrikem.
Osmnáctiletý syn útočníka Zbyňka Irgla druhým rokem nastupuje za juniorský tým Vítkovic. Denis Irgl na startu letošního ročníku bojuje o post gólmanské jedničky a s konkurentem Darkem Bartošákem mají po prvním víkendu shodná čísla. Oba si připsali čisté konto po výhře 3:0.
Denisi, je to pro vás ideální vstup do sezony?
Pro mě určitě ano. A i pro celý tým je to ten nejlepší vstup do sezony, jaký jsme si mohli přát. Je to určitě super, protože to jenom ukazuje, jak silný tým se letos ve Vítkovicích sešel. Na druhou stranu jsou to ale jenom dva zápasy a sezona je dlouhá. Musíme být pokorní, zůstat nohama na zemi a jít zápas od zápasu. Takže je to super, ale na druhou stranu to v tuto chvíli opravdu nic moc neznamená.
Nemůže to být v tomto ohledu nebezpečné?
Myslím si, že máme natolik vyspělý tým, abychom se tohoto vyvarovali. Ale netvrdím, že se to nemůže stát. Víme, o co hrajeme, a víme, jak na tom jsme. Sami trenéři nás na to několikrát upozorňovali, takže si myslím, že si to zvládneme udržet.
Vám už se ale dařilo i v přípravě…
Přípravných zápasů jsme měli hodně a všechny turnaje, které jsme hráli, jsme vyhráli. Z tohoto pohledu nám to tedy vyšlo na jedničku, ale moc dobře jsme věděli, že soutěžní zápasy v sezoně budou něco jiného. Nicméně nám to dodalo sebevědomí, které jsme v prvních dvou zápasech využili, a také díky tomu jsme uspěli.
„Oba jsme za to strašně rádi. A nejen za sebe, ale i jeden za druhého.“
Co bylo těmi dalšími faktory?
Podle mě to byl týmový výkon. Všichni jsme hráli jako jeden muž a co se týče nás gólmanů, tak hodně s námi pracují trenéři brankářů. Zápasy rozebíráme, takže jsme nic nepodcenili, a to byl další z faktorů, které vedly k úspěchu.
S Darkem Bartošákem jste si každý připsali po jednom čistém kontu. Rozebírali jste to spolu?
Bavili jsme se o tom v tom smyslu, že je to asi nejlepší začátek sezony, jaký jsme kdy zažili. Oba jsme za to strašně rádi. A nejen za sebe, ale i jeden za druhého, protože jsme oba dokázali vstoupit do sezony se skóre 3:0. Byli jsme strašně šťastní. V kabině jsme kamarádi, ale zároveň moc dobře víme, že jedničkou může být v této sezoně jen jeden.
Je mezi vámi i rivalita?
Taková ta zdravá. Mimo led to ale rozhodně nepřesahuje a není to tak, že bychom se na sebe špatně dívali. Nicméně konkurenti jsme, ale to je princip našeho sportu. Jsme kvalitní gólmani a víme, co a proč děláme. Tady to přeskakování je podle mě nejlepší způsob toho, jak se neustále zlepšovat, protože vás to nutí pracovat na sobě. Tohle nastavení je za mě ideální.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jak dlouho se znáte?
Máme za sebou první sezonu v juniorce, kdy jsme byli spolu poprvé opravdu celý rok. Tohle je naše druhá sezona, takže o sobě víme, známe se docela dost a jsme dobří kamarádi.
Jaké jsou vaše cíle v této sezoně?
Jestli mám mluvit o svých osobních cílech, tak já mám vždy jen ty nejvyšší. Protože právě to mě dokáže dostat pod správný tlak, abych ve všem pracoval naplno. Pro tuto sezonu je tedy mým cílem být jedničkou, mít co nejlepší statistiky a být nejlepší v lize. Náš týmový cíl je vyhrát celou ligu, protože na to máme skvělý tým, který dokáže porazit kohokoliv.
Váš bratr Patrik hraje v krajské lize za Orlovou. Podporujete se?
Já jsem s bráchou dlouho hrál právě v Orlové ještě předtím, než jsem šel do Vítkovic. Je to fajn, protože se vždycky máme o čem pobavit. Můžeme spolu trénovat a ano, zároveň se i podporujeme.
„Jednou chci hrát na profesionální úrovni a mám dost cílů, kterých chci dosáhnout.“
Kdy se vaše hokejové cesty rozešly?
Rozešly se, když jsme byli druhoročáci v dorostu. Mohl za to náš odlišný přístup. Brácha už spíš hraje jenom pro radost a aby se udržel. Já chci jednou hrát na profesionální úrovni a mám dost cílů, kterých chci dosáhnout.
Přizpůsobujete svým cílům životní styl?
Určitě ano. Sám to vidím právě třeba na bráchovi, který má o dost víc volného času, a já hokeji obětuju opravdu všechno.
Hráli jste někdy s bratrem proti sobě?
Proti sobě jsme hráli myslím jen jednou v osmé třídě, když jsem hrál za Vítkovice a bratr za Orlovou. Pamatuju si to moc dobře. On tehdy trénoval ve Vítkovicích, ale hrál za Orlovou a v šatně jsme dostali informaci, že jestli mi dá gól, tak se bude celý trénink jenom bruslit. V tom zápase na mě jednou ujel, ale gól nedal.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Nemrzí vás, že jste se nepotkali i později?
To si nemyslím. Brácha má priority jinde, ale myslím si, že kdyby chtěl, tak by mohl v hokeji taky něčeho dosáhnout. Na začátku, když jsme oba dva začínali v Orlové, tak bylo vidět, že má velký talent. Když jsme začali dělat první kroky na ledě tak vynikal.
A jaké byly vaše začátky?
Taťka nás jako malé s bráchou bral na ledy, ale já jsem tam moc chodit nechtěl, vždycky jen brácha. Já jsem radši zůstával u mantinelu a vůbec mě to nelákalo. Moje hokejové začátky tedy byly díky mému nevlastnímu taťkovi, který byl gólman a hrával za Orlovou. Ani nevím, kdy ten impuls přišel, ale najednou mě to začalo lákat. Chtěl jsem zkusit hrát, ale v bráně. Vzal mě na první tréninky do Orlové, a tam jsem začal.
Co bylo na postu brankáře tak lákavého?
Já ani nevím. Hádám ale, že to bylo kvůli tomu, že jsem předtím hrál ještě fotbal, kde jsem byl v útoku, a byla to pro mě bohužel spíš taková schovávaná s míčem. Gólmanský post byl tak pro mě nejlepší.
„Když to všechno vidím, tak se mu chci minimálně přiblížit, nebo ho i překonat.“
Takže jste pak vyměnil fotbal za hokej?
Fotbal byl jenom takový sportovní úlet. Když dítě neví, co má dělat, tak jde většinou hrát fotbal, takže to nemělo moc perspektivu. Hrál jsem i tenis, ale ten mě přestal bavit. S hokejem to bylo přesně naopak, ten mě baví doteď, a to naprosto neskutečným způsobem. Je pro mě radost být na ledě, a i když to někdy bolí a nikoho moc nebaví letní příprava, tak je to pořád jedna z největších vášní.
Jste hokejová rodina, ovlivnilo vás i to v začátcích?
V začátcích jsem vůbec nehleděl na to, že táta a brácha hrají hokej. Přišlo to zničehonic a vlastně odjinud. Dívali jsme se v televizi na nějaký extraligový zápas, a tam jsem viděl, jaké mají gólmani výstroje, betony, strašně se mi to začalo líbit. Jestli mě něco ovlivnilo, tak to bylo tohle. Chtěl jsem si zkusit výstroj a chytlo mě to. Ze začátku jsem nebral ohled na to, jestli taťka hrál, nebo ne, ale teď je fajn, že si máme co říct, a doteď mi radí, protože v tom sportu dokázal strašně moc věcí. Taky je to pro mě motivace. Když to všechno vidím, tak se mu chci minimálně přiblížit, nebo ho i překonat.
Stihli jste už probrat i začátek nové sezony?
Doma jsme se se všemi bavili o tom, že je super otevřít sezonu zrovna takhle. Nějaké haló z toho ale nebylo a celkově o hokeji si raději přemýšlím sám ve své hlavě.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Share on Facebook
