Divoký přesun ze Zlína na ostrov. Claireaux cestoval domů pět dní
Foto: hokej.zlin.cz
Zatímco Ladislavu Šmídovi či Michalu Řepíkovi se už po předčasném konci sezony odcestovat do zámoří nepovedlo, Valentin Claireaux to jakožto cizinec dokázal. Ale bylo z toho pořádné dobrodružství, na které nejspíš francouzský útočník jen tak nezapomene.
Když se soutěž po úvodních dvou zápasech předkola play off přerušila, byl zklamaný, že už jej žena s dcerou v této sezoně neuvidí hrát, neboť na příští sobotu měly koupené letenky zpátky do Kanady. V tu chvíli ještě zlínský útočník vůbec netušil, co jej čeká.
Hned následující den česká vláda kvůli pandemii koronaviru vyhlásila na měsíc nouzový stav a v tu chvíli bylo jasné, že původní záměr o odkladu soutěže do 29. března nemůže být realizován. Vedení Tipsport extraligy muselo letošní ročník předčasně odpískat.
Pro osmadvacetiletého bojovníka, jeho manželku, čtyřměsíční dceru a psa to byl jasný signál k odletu domů na ostrov Saint Pierre a Miquelon, jenž geograficky patří ke Kanadě, avšak je součástí Francie. Na cestě plné nejistoty strávili neuvěřitelných pět dní...
„Když se v Česku vyhlásil nouzový stav a liga byla ukončena, pochopili jsme, že se opravdu něco děje. Uzavření hranic nám vůbec nehrálo do karet. Zabookoval jsem si letenky. Měl jsme letět jiným spojem, než moje žena, ale důležité pro nás bylo dostat se domů. Být s naší rodinou.
Hned jsme se začali balit. Navíc se k nám dostávaly informace, které nasvědčovaly tomu, že i Kanada brzy zavře hranice. To by pro nás znamenalo, že se domů nestihneme vrátit a zůstaneme v Česku, ve Zlíně, sami. Máme Zlín moc rádi, ale v těchto těžkých časech jsme chtěli být se svou rodinou.
V pondělí 16. března jsme ještě zvládli předletovou prohlídku našeho psa Falca na veterině. Jenže cestou na veterinu jsme dostali zprávu, že zrušili sobotní let mé ženy. Začínali jsme být zoufalí a báli jsme se, neměli jsme tušení, co se bude dít. Když se nám večer podařilo zajistit letenky pro mou ženu, dceru i psa, navíc ve stejném letadle, kterým jsem cestoval já, byl to skoro zázrak.
Letadlo odlétalo ve čtvrtek. Larry (Martin Hamrlík, pozn. red.) se nabídl, že nás ve středu ráno zaveze na česko-rakouské hranice. V té době už nebylo možné, aby občané České republiky vycestovali, ale my jsme jako cizinci vycestovat, bez možnosti návratu, mohli. K tomu, abych mohl vycestovat jsem ale potřeboval pas. Ten měl od francouzského národního týmu přijít v úterý na zimní stadion. I přes všechny zmatky, a díky nasazení lidem z klubu, pas přišel, a my jsme poprvé za několik dní měli konečně pocit, že všechno dobře dopadne.
Ovšem moje žena obdržela zprávu, že její let byl zrušen! Jak mohl být zrušen, když můj let zrušen nebyl a měli jsme být ve stejném letadle? Začalo kolečko telefonních hovorů a proseb. Jenže na letecké společnosti v té době nebylo možné se dovolat. Co máme dělat? Odletět bez rodiny pro mě bylo nepředstavitelné. Díky kontaktům v klubu jsme vyslali na letiště do Vídně spojku, která se nacházela kousek od letiště a zjistili jsme, že jeden z problémů spočíval v tom, že máme francouzské občanství, ale letíme do Kanady, která zavírala hranice.
Přijímala pouze své občany. Ostrov, na kterém žijeme, je geograficky územím Kanady, politicky ale patříme k Francii. Druhý problém byl spíš komunikačního rázu, protože moji ženu přesouvali z jednoho letu na druhý. Během celé zjišťovací šarády jsme stanuli před rozhodnutím. Zůstat ve Zlíně, blízko našich přátel, nebo se vydat do Rakouska a pokusit se dostat domů do Kanady, i za tu cenu, že se nám to třeba nepodaří a v Rakousku zůstaneme? Rozhodli jsme se odcestovat, pokud možno hned, abychom si na letišti ve Vídni ověřili, že opravdu odletíme. Zabalili jsme zbývající věci, objednali si taxi, které nás mělo odvézt z rakouských hranic do Vídně, zamkli jsme a odjeli.
Larry nepočítal s dřívějším odjezdem a nemohli jsme se mu dovolat. Naštěstí se nabídli Libor a Karolína z marketingu, že nás na hranice zavezou a zároveň vrátí naše auto do Zlína. Loučení bylo těžké. Nikdy jsem si nemyslel, že zažiji takto divoký odjezd domů.
Ještě v úterý v noci jsme na letišti zkontrolovali, že ve čtvrtek opravdu odletíme do Kanady. Ve středu už nás čekal příjemný den ve Vídni. Na obědě jsme se náhodou potkali i s posádkou našeho letu, se kterými jsme se dali do řeči. Slíbili, že odletí buď s námi, nebo vůbec. Jaká náhoda, která nás nakonec zachránila.
Blíží se čas našeho odletu. Byli jsme odbavení, připraveni nastoupit do letadla. Už jsme byli jednou nohou v letadle, když nás požádali o potvrzení z nemocnice, že jsme byli čtrnáct dní v karanténě a nejsme tedy nakažliví. S pomocí pilota, se kterým jsme se o den dřív seznámili, jsme byli schopni vysvětlit, že v karanténě v nemocnici jsme nebyli. Poslali nás tedy na lékařskou prohlídku, kde zkontrolovali, jak se cítíme a změřili nám teplotu a pak jsme konečně mohli nastoupit a vytouženě odletět. V Torontu jsme přistáli kolem 22. hodiny středoevropského času. Posbírali jsme veškeré své věci a vydali se na šestihodinovou cestu do Montrealu, odkud jsme v sobotu odlítali na náš ostrov. Domů. Do Saint-Pierre-et-Miquelon.
Z našeho domova ve Zlíně jsme vyrazili v úterý k večeru a domů na ostrov jsme dorazili v sobotu. Byla to dobrodružná cesta. Dneska už jsme víc než týden v domácí karanténě. A i když mě mrzí, že jsme nepostoupili dál do play off a neodehráli víc zápasů, jsem rád, že jsem doma se svou rodinou a užíváme si jeden druhého a toho, že jsme zdraví. Protože zdraví je to nejdůležitější,“ popsal pro klubový web Beranů Valentin Claireaux.
Jeho angažování po konci ve Finsku se zlínskému vedení náramně povedlo. Francouz se hned stal oporou mužstva i miláčkem fanoušků, ve čtyřiceti utkáních se blýskl třiceti body za 11 gólů a 19 asistencí. Zlín však o šikovného křídelníka možná přijde. V extralize by rád zůstal, ale zajímají se o něj další kluby.
Share on Facebook
