Do Pekingu jel stopem, Hry v Miláně si pochvaluje: Historky s Jágrem i Pastou
Tomáš Poláček na ZOH 2026
|
Foto: Dominik Dubovči
(MILÁN, od našeho zpravodaje) Stopem procestoval Afriku, Ameriku či Rusko. Jednou takto objel svět, jindy se zase vydal na olympiádu na elektrokole. Tomáš Poláček je autorem stovky dobrodružných rozhovorů a reportáží. Několik takových chystá i na ZOH 2026 pro Magazín Reportér.
Když jsem ho oslovil na zápase českých hokejistek, hned byl pro. „Jasně, mám parádní historku s Jágrem, to ti řeknu. Neuvěřitelnou věc jsem pak zažil na NHL v Bostonu. A pojďme si tykat,“ vybídnul mě cestovatel Tomáš Poláček asi deset vteřin poté, co jsme se seznámili. I o tom je olympiáda.
Tak nejprve Pastrňák. Co k němu máš?
V roce 2018 jsem běžel maraton v Bostonu, což byl takový zázrak, protože jen tři měsíce předtím jsem v Africe prodělal malárii. Ale rozhodl jsem se, že to dám, z 59 kilogramů jsem se vrátil na svých 70, pak jsem to ve strašné zimě zaběhl. Dal jsem si pár piv a když jsem šel z baru, uviděl jsem koblihárnu, kde měli okno s prodejem lístků na sportovní akce.
Souvisí to určitě s hokejem? (smích)
Přišel jsem tam už pod vlivem a ptal jsem se na Boston Bruins na hokej. „Máte obrovské štěstí, zbývá poslední lístek,“ řekli mi. Stál třeba 112 dolarů. V koblihárně! Tehdy to bylo první kolo play off, krásná hala, skvělá atmosféra, úplně mě to strhlo. Ale hlavně Pasta dal 3 góly a tři asistence proti Torontu a začaly pršet kšiltovky na led. Takhle jsem se úplnou náhodou dostal na svůj jediný zápas NHL a přinesl jsem Pastovi štěstí. Odnesli jsem si tehdy pro děti i kšiltovky, které na led nedolétly a přistály u mně. (usmívá se s provinilým pocitem) Překvapilo mě ale, jak skvěle hala fandila, jak lidi rozuměli hře. Navíc třeba 500 lidí mělo dres s Chárou, 700 s Pastrňákem, 300 s Krejčím…. Připadal jsem si úplně jako doma a byl jsem hrdý a dojatý.
„Reportáž byla o tom, jak jsem navzdory malárii zaběhl maraton.“
Vyšel k tomu článek?
Reportáž byla o tom, jak jsem navzdory malárii zaběhl maraton. Z hokeje jsem si bohužel tolik nepamatoval. (směje se) Byl jsem ale neskutečně pyšný. Je neuvěřitelné vidět, jakou sportovci dělají reklamu té zemi. Jak všichni v Bostonu milují Česko díky hokeji…
Rád běháš, cestuješ. Jsi taky hokejový fanoušek?
Syn chodí každý měsíc dvakrát na hokej na Spartu, já jdu s ním třeba dvakrát za rok. Mám problém, že ve sportu potřebuju někomu fandit, jenže já kromě toho Bostonu nemám žádný oblíbený hokejový klub. Jsem ale přelétavý fanoušek, podle toho, kde miluju nějakého hráče. V roce 1988 jsem začal fandit Calgary Flames kvůli Jirkovi Hrdinovi, pak jsem fandil hrozně Pittsburghu, protože tam hrál Jágr. A před deseti lety mě chytl Boston.
Dobře, pojďme k Jágrovi...
S Jágrem mám dobrou historku, když jsem s ním dělal rozhovor už před 20 lety v Třeboni. Marián Jelínek mi říkal: „Ale na focení ho nevytáhnete, nepůjdeme s váma…“ My si totiž vymysleli, že chceme Jágra vyfotit u rybníků.
Já ten rozhovor našel. Jágr v něm mluví o Slovácích i setkáních s americkými prezidenty. A v titulku stojí, že dítě může mít klidně po kariéře, ve čtyřiceti…
Nakonec jsme ho na to focení vytáhli. A Jágr na to: „Tyjo, chlapi, v životě jsem nešel takhle daleko kvůli novinářům!“ Bylo to asi 800 metrů… Tak to jsou moje drobné hokejové historky. Ale jinak jsem hodně fotbalový, strašně moc fandím Bohemians Praha. Mám ale štěstí na skvělé kamarády, jako je herec Marek Taclík, zpěvák Xavier Baumaxa, umělci… A ti vášnivě fandí Litvínovu, což ve skupině na WhatsAppu řešíme pořád. Máme tam i Márdiho z kapely Vypsaná fixa a ten brutálně fandí Pardubicím. Já teda přeju těmhle klubům – kvůli klukům, kteří to prožívají podobně, jako já Bohemku.
„Mám ale štěstí na skvělé kamarády, jako je herec Marek Taclík, zpěvák Xavier Baumaxa, umělci…“
My jsme se spolu ale potkali na zápase našich českých holek proti Finsku.
A já jsem překvapený! Je to super zápas, od začátku se bavím. Tolik jsem od toho nečekal, ale jsou tam souboje, šance, emoce.
Není to ale tvá první olympiáda…
Pracovně jsem byl jen na předloňské olympiádě v Paříži. A tady v Miláně všechno funguje dobře, člověk se dostane rychle… Je to příjemné pro novináře, lidi nemají žádný stres. Já jsem byl totiž na olympiádě dvakrát bizarním způsobem, ale nešel jsem na žádné sporty. Do Pekingu 2008 jsem dojel stopem, samotného mě tehdy šokovalo, jak snadno a rychle jsem tam dojel. V Pekingu bylo po mém příjezdu úplné šero. Pak jako kdyby se jim povedlo rozehnat smog a bylo úplné azzuro, slunečno.
Vyrazil jsi přes východ Evropy a celou Asii?
Z jižáku v Praze jsem vyrazil a za 23 dnů jsem byl v Pekingu na letní olympiádě, i když jsem nijak nespěchal. Ale jel jsem hnedka domů. Bohemka tehdy hrála druhou ligu, tak jsem letěl zpátky, abych nevynechal fotbal. V roce 2012 do Londýna jsem jel na elektrokole, která tehdy byla v plenkách. Vždycky mi někde došla baterka, tak jsem táhl těžké kolo, těžkou krosnu, zdevastoval jsem si achillovky. Pak jsem šel jenom na tenis. Londýn se ale fakt povedl včetně zahájení. To mě strašně bavilo jako diváka.
Jaká je první olympiáda, kterou si vybavíš?
Jako divák jsem ale olympiády vždy prožíval počínaje rokem 1988, kdy se v Calgary představil Eddie Edwards. Skokani na lyžích byli super, českým hokejistům se tam moc nedařilo. Vzpomínám si, že jsme nemělo dobrou televizi. Navíc naši nechtěli, abych sledoval večerní přenosy. Tak jsem se z okna díval k sousedům, asi na 40 metrů na jejich televizi. Já jsem chtěl být od šesti let sportovním komentátorem, takže jsem o tom snil, že se jednou na olympiádu podívám.
A teď jsi tady pracovně. Co máš za úkol?
Musím napsat reportáž do Reportéra a dvakrát týdně poslat něco na web reportermagazin.cz. A udělat nějaký podcast. Mám strašně rozvolněnou roli, což je na jednu stranu pohoda, na druhou stranu je to závazek, musím si hledat nějaké příběhy sám pro sebe. Dneska jsem měl štěstí, že jsem si našel rodiče Metoděje Jílka a šel jsem s nimi fandit. Tatínek to strašně prožíval, byl v naprosté euforii, rudý v obličeji a tep 140.
Co říkáš jako zkušený cestovatel na Itálii?
Italové jsou strašně sympatický národ. Samozřejmě jsou milí všichni dobrovolníci, ale ti jsou z celého světa. Je tu hrozně příjemná atmosféra – na mě až skoro komorní v tom městě, neolympijská, protože v centru Milána si olympiády skoro nevšimnete. Je tu příjemné počasí, Milán se mi líbí. Není dechberoucí, ale je skvělý. I atmosféra na hokeji je super. Anebo v Českém domě.
„Italové jsou strašně sympatický národ.“
Byl jsi na olympijském zahájení na San Siru?
Já celou dobu litoval, že tam nejsem na fotbale! Tam se musí tak skvěle koukat na fotbal, jak to má strmé tribuny. I díky práci jsem měl to štěstí, že jsem mohl být na mnoha dobrých fotbalech – rozhovory s Nedvědem, Čechem, Ujfalušim, Barošem, Schickem. A většina fotbalistů mě pozvala i na zápas. Ale jsme v rodině obrovští fanoušci Tottenhamu, tak se na něj snažíme jezdit kamkoliv.
Jaký je tvůj největší divácký zážitek z olympiády?
Jednoznačně Nagano! Lidi zmiňují Valentu nebo Neumannovou, ale to si mohou strčit do kapsy. Emoce se vůbec nedají srovnat s hokejem v Naganu. Na to naše generace nemůže nikdy zapomenout, možná ještě víc na to semifinále, kdy všichni vstávali brzy ráno, aby zápas mohli sledovat. Dodneška si pamatuju, jak jsem brečel. Ale to i v Praze. Se synem jsme sledovali finále v hospodě a když padl Pastrňákův zlatý gól, oba jsme se rozbrečeli radostí.
V Itálii to bohužel Česku nevyšlo. Ale mě strašně baví ta olympijská nálada, jak se lidi baví napříč národy, mají něco společného…
Některé země jsou extra sympatické! Speciálně Holanďani na rychlobruslení, to jsou tak milí lidé. Hned chodili tatínkovi Jílka gratulovat. Jsou milí a sportovní. Člověk si oblíbí nějaké národnosti, třeba Australany si musíte zamilovat… Byl jsem ale dost překvapený, když ke mně přišla nějaká holka a dala mi na výběr z odznáčků, že mi ho dává jako dárek. (poznámka redakce – výměna odznáčků je na olympiádě tradicí mezi dobrovolníky, sportovci i fanoušky). Slečna mi řekla, že je z Ruska: „Já úplně miluju biatlon, tak jsem byla v Soči 2014. I v Pekingu 2022. A teď jsem tady, abych se podívala na svůj oblíbený sport.“
„Vždycky mám blbý pocit, když zrovna na Bohemku nejdu. Jsem fakt oddaný fanoušek.“
A co tvůj oblíbený fotbalový zážitek?
Jel jsem s Bohemians Praha na Bodø/Glimt, strašlivá dálka, ale byla tam 700členná výprava Čechů, letěli jsme tehdy s hráči, na to nikdy nezapomenu. Pak jsem jednou běžel v Athénách maraton, tam jsem navštívil i s čtyřletým synem zápas Olympiakos Pireus – Panathinaikos Athény. Takovou atmosféru jsem nikdy nikde nezažil. Bylo to až jako o zdraví. Máme vzpomínky nadosmrti. Ale mám permici na Bohemku a sleduju její zápasy i na dálku. Vždycky mám blbý pocit, když zrovna na Bohemku nejdu. Jsem fakt oddaný fanoušek.
Share on Facebook
