Dolejš o trápení Vítkovic nebo roli náhradníka. Za co mu v kabině nakládali?

Foto: Aleš Bedlík, hokejkv.cz

Moc dobře ví, jaké je bojovat o místo. Daniel Dolejš v uplynulých letech kryl záda Patriku Bartošákovi, pak zase Miroslavu Svobodovi. A přestože to vždycky nebylo jednoduché, tak jeho pozice v brankovišti Vítkovic sílí. O větší prostor si řekl výbornými výkony v probíhajícím ročníku.

Aplikace Tipsport extraligy

Na úvod dotaz trochu na tělo. Cítíte se jako takový věčný náhradník?
To jsme teda začali pěkně zostra. (směje se) Ne, tak se necítím. Poslední čtyři roky jsem toho za Patrikem nebo Mírou moc neodchytal, ale snažím se tomu nepodléhat. I když je to samozřejmě těžké, že jsem v pozici dvojky.

Teď vážně, jaké to je pro brankáře psychicky?
Myslím, že pro náhradníky je to vždycky těžké, protože nejsou tolik s týmem. Přece jenom je těžší zápasem žít, když do něj nezasahujete. Aspoň občas naskočit je fajn, horší to pak je, když máte delší sérii bez zápasu. O to je těžší hledat chuť, na tréninku se chytáte maličkostí a tak podobně.

Když pak po delší době dostanete šanci, tak navíc nemáte tolik prostoru na chyby, abyste trenéry přesvědčil…
Jednoznačně. Každému brankáři prospěje, když chytá víc, má větší jistotu v sám sebe a důvěru trenérů. Když naskočíte jednou za čas, tak je to taková loterie. Jak říkáte, snažíte se přesvědčit trenéry, že na to máte a někdy je to na škodu. Upletete si na sebe bič, jste pod větším tlakem.

„Snažíte se přesvědčit trenéry, že na to máte a někdy je to na škodu. Upletete si na sebe bič, jste pod větším tlakem.“

V minulých sezonách jste kromě Vítkovic hostoval v prvoligovém Havířově nebo Porubě. Jak jste přesun o patro níž bral?
Ze začátku jste z toho takový nejistý a nevíte, co od toho čekat. Nechcete jít do první ligy, chcete působit v extralize. Na druhou stranu musím přiznat, že to pro mě byla výhra a nedovedu si představit, co bych dělal bez toho, abych do Havířova a Poruby jezdil. Jak jsem říkal, jen trénovat a nezasahovat do zápasů je těžké. Takhle to bylo super, že i když jsem ve Vítkovicích nechytal, tak jsem se mohl soustředit na zápasy v první lize.

V extralize vám to letos jde, v základních brankářských statistikách patříte k nejlepším gólmanům v soutěži. Čemu to přisuzujete?
Já bych to nechtěl přeceňovat. Přece jenom je před námi ještě půlka sezony a zápasů jsem neodchytal tolik. Podle mě pomohlo, že se nám pár utkání, co jsem chytal, podařilo vyhrát. Člověk si potom víc věří a cítí větší podporu od kluků i trenérů. To se všechno projeví.

Mluvili jsme o tom, že jste se dřív snažil trenéry přesvědčit. Máte teď pocit, že se vám to podařilo?
Těžko říct. Chtěl bych říct, že jsem cítil podporu i od bývalého trenéra Trličíka, ale i tak víc chytal Míra. Od pana Holaňe jsem teď naštěstí v posledních zápasech dostal víc prostoru. Podle mě mi pomohlo to, že mě zná z Poruby. Pak taky každý vyhraný zápas, protože většina trenérů nerada mění vítěznou sestavu. Když jdete do branky a podaří se vyhrát, tak to vaší pozici jednoznačně pomůže.

Foto: Lukáš Filipec, hcocelari.cz

V listopadu se vám poprvé od roku 2015 podařilo vychytat extraligovou nulu. Věděl jste vůbec, že na ni čekáte tak dlouho?
Jo, věděl. Všechny puky si schovávám doma, protože mám malého kluka. Ten si s nimi hraje, takže jsem na nich viděl ty datumy. Čekání bylo opravdu neskutečně dlouhé. Ani nevím, jestli někdy někdo tak dlouho čekal.

Už jsme nakousli, že se v brance střídáte s Miroslavem Svobodou. Máte jasně rozdělené role jako klasická jednička a dvojka?
To je spíš otázka na trenéry, moc se k tomu nechci vyjadřovat. Jsem rád za každý zápas, co mě tam trenéři dají a snažím se moc nepřemýšlet nad tím, jestli jsem jednička nebo dvojka. I když jak jste říkal, v posledních čtyřech letech jsem byl jednoznačná dvojka.

„Dokážeme si říct spoustu věcí upřímně, není to tak, že bychom se jen plácali po ramenech. Víme, že chytat může jen jeden.“

Co vzájemná spolupráce? Panuje mezi vámi zdravá rivalita?
Chtěl bych říct, že Míra je fajn kluk a hodně si spolu rozumíme. Na druhou stranu tam je zdravá konkurence, což se mi líbí. Dokážeme si říct spoustu věcí upřímně, není to tak, že bychom se jen plácali po ramenech. Víme, že chytat může jen jeden.

Vítkovice se aktuálně v extraligové tabulce nachází na dvanácté příčce. Vaše cíle jsou určitě vyšší, že?
Jednoznačně. Před sezonou jsme posílili, přišli zkušení hráči jako Zbyněk Irgl, Lukáš Krenželok nebo Roman Polák. Zatím jsme trochu za očekáváním, i když si myslím, že poslední zápasy jsme odehráli velice dobře. Věřím, že budeme stoupat nahoru.

Na startu sezony jste střídali výhry s porážkami, pak přišlo pět nezdarů v řadě, po kterých skončil kouč Trličík. Jak jste tohle hektické období prožíval?
Myslím, že pro žádného hráče není příjemné, když se prohrává, nebo přijde změna trenéra. Ale vedení se tak rozhodlo, chtělo dát týmu nový impuls, abychom se zvedli. Doufejme, že už takovou sérii porážek nezažijeme a bude to šlapat.

S čím do klubu přišel nový trenér Holaň? Co by chtěl změnit?
(pousměje se) To bych ze svojí pozice brankáře nechtěl úplně hodnotit, co se všechno změnilo. Vnímám to hlavně v nasazení, tréninky mají tempo, snažíme se makat. Říkal nám, ať se v zápasech soustředíme hlavně na to, jak hrajeme. Práce z tréninku se nám vrátí, musíme všechno odjet na sto procent.

„Pro psychiku je základ mít doma pohodu, jak se ženou, tak s dětmi.“

Chtělo by to nějakou šňůru výher, ta by vám mohla hodně pomoct.
Určitě, to by strašně pomohlo. Teď jsme dva zápasy vyhráli, ale bohužel jsme na to doma s Olomoucí nenavázali, což mi přijde jako ohromná škoda. Zaprvé je v tabulce hned vedle nás a zadruhé by nám to pomohlo psychicky. Chtěl bych říct, že jsme s nimi odehráli parádní zápas, jen jsme ho nedotáhli do vítězného konce.

Co vám osobně pomáhá, abyste byl psychicky v pohodě? Zmínil jste, že máte malého syna, s ním se asi odreagujete dost.
Jo, tak pro psychiku je základ mít doma pohodu, jak se ženou, tak s dětmi. Pro mě je to takový záchytný bod, když se nedaří. Aby se dařilo, tak je potřeba podpora trenérů, pak musíte co nejvíc zápasu vyhrát. S každým vyhraným utkáním se člověk cítí lépe.

Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz

Jak vnímáte trable spojené s koronavirovou krizí, které provázejí tuto sezonu?
Pro nikoho to není příjemná situace. Hraje se bez lidí, je to úplně jiné. Ale na druhou stranu si myslím, že je super, že vůbec můžeme hrát. Spoustu věcí okolo nás se zastavilo, takže jsme rádi, že můžeme hrát alespoň za těchto podmínek.

Zápasy bez diváků jsou specifické, pro brankáře je to ale možná ještě horší, ne?
Je pravda, že gólman se musí víc soustředit. I když na něj nejdou střely, tak musí dávat pozor a celou dobu být do zápasu vtažen, tomu diváci pomůžou. Ale specifické je to pro všechny. Odehráli jsme spoustu zápasů, takže to bereme jako hotovou věc. Nedá se tím nic dělat.

„Sice pocházím z Humpolce, tam jsem doma, ale se ženou a dětmi už jsme doma tady v Ostravě.“

Pocházíte z Vysočiny, v Ostravě už ale působíte sedm let. Je to pro vás druhý domov?
Stoprocentně. Jak říkáte, už jsem tady sedm let. Sice pocházím z Humpolce, ale se ženou a dětmi už jsme doma tady v Ostravě. Cítím se tady tak.

Pro hodně lidí je Ostrava synonymem hutí nebo těžkého strojírenství…
Myslím, že to jsou jen předsudky lidí, že je Ostrava taková a maková. Jsme tady s rodinou fakt spokojení a město jako takové máme rádi.

Co ostravské nářečí, už jste ho pochytil?
Myslím si, že už jo. Ale trvalo to pěkně dlouho. Pamatuju si, že když jsem přišel, tak se mi Péťa Kolouch s Lukášem Kucserou smáli, že zpívám, protože jsem mluvil hodně dlouze. V kabině mi za to poměrně často nakládali. Ale věřím, že jsem se za ty roky trochu přiučil. (usmívá se) Určitě to ale není jako u nevlastních dětí, ty mluví ostravsky mnohem víc než já. 

Byl jste někdy v posledních letech vůbec blízko odchodu?
Jo, hokejový život je takový specifický. Byly chvilky, kdy se něco řešilo, ať už z mé strany, nebo ze strany klubu. Ale nikdy to nebylo nějak mega blízko, spíš šlo o takové oťukávání. Člověk má smlouvu na určitou dobu, a když se blíží ke konci, tak se něco naťukávalo. Nikdy to ale nebylo úplně na pořadu dne.

„Nějak mě to do ciziny netáhne, chtěl bych vydržet co nejdéle v Ostravě.“

Lákalo by vás vyzkoušet si třeba hokej v zahraničí?
Vůbec ne. Nějak mě to do ciziny netáhne, chtěl bych vydržet co nejdéle v Ostravě.

Otázka na závěr. Máte před sebou nějaký hokejový cíl?
Mám spoustu postupných cílů, které pak pokračují až k hokejovým snům. Začíná to u toho, abych odchytal co nejvíce zápasů a posunul se z pozice dvojky. Další věci už si nechám pro sebe.

Foto: Jan Beneš, hcsparta.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz