Emigrant Šindelář: Mistr Slovenska, student politologie i spoluhráč Hulla
Příběhy hokejových světoběžníků, kteří za minulého režimu opustili Československo, aby mohli zkusit hokej v zámoří, mají i jednoho nevšedního hrdinu. Roman Šindelář se totiž vydal do USA nejen hrát hokej, ale také studovat na univerzitě. „Byly to krásné roky, přestože jsem si moc nezahrál. Rád na to vzpomínám, potkal jsem tam skvělé lidi a získat hodně zkušeností,“ vzpomíná bývalý hokejista, který po zámořské zkušenosti v polovině osmdesátých let strávil následnou hokejovou kariéru v německých soutěžích.
Jeho otcem byl sparťanský útočník a devítinásobný reprezentant Rudolf Šindelář, o kterém jsme psali před několika lety. Ten po konci ve Spartě roku 1973 odešel hrát na Slovensko, kde po skončení kariéry začal trénovat. A zde jej následoval i syn Roman, odchovanec Slavie, který první zkušenosti s dospělým hokejem získal v Popradě pod vedením svého otce.
„Jako mladí jsme naskočili do týmu s Miroslavem Ihnačákem, se kterým jsem se potom potkal v emigraci. V roce 1981 jsme vyhráli slovenskou národní ligu a hráli kvalifikaci s Brnem o postup, ten nám utekl v posledním zápase,“ vzpomíná Roman Šindelář na svoje začátky. Zajímavostí tehdejší kvalifikace o postup do nejvyšší soutěže bylo to, že v brance obou týmů stáli reprezentační brankáři! V Popradě byl hvězdou stříbrný medailista z OH v Innsbrucku Pavol Svitana, brněnský gólman Karel Lang v té sezoně dokonce odcestoval jako zástupce nižší soutěže na mistrovství světa. Poprad nakonec s Brnem prohrál brankou pět minut před koncem rozhodujícího utkání, které se hrálo na neutrální půdě v Ostravě.
Po této sezoně se ale Šindelář vrátil do Prahy. „Můj otec v Popradě skončil, já jsem nastoupil v Praze na právnickou fakultu. U mě se to vždycky propojovalo – táta byl hokejista, máma akademička, takže jsem se pohyboval v obou prostředích,“ vysvětluje Roman Šindelář začátek cesty na univerzitu. „Přišel jsem do kabiny Sparty, tam byly všechny ty hvězdy: Miroslavův bratr Peter Ihnačák, Pavel Richter, Karel Holý a další. S Jirkou Hamalem jsme studovali na právech, s námi tam byl třeba i fotbalista Ivan Hašek. Ale asi jsem se do Sparty dostal moc brzo a nebyl na to připravený,“ hodnotí svoje začátky v Holešovicích.
Za Spartu tehdy odehrál jen jeden ligový zápas, následně hrál druhou nejvyšší soutěž za ČLTK Praha. Po dobrém začátku jej zastavil zánět srdečního svalu v lednu 1983. Půl roku nehrál, ale usmálo se na něj štěstí, kdy mu dal šanci Karel Pražák, tehdy trenér budějovického Motoru. „Poslal mě vyhrát se do Vimperka, za České Budějovice jsem pak sehrál několik přátelských zápasů. Nezapomenu na můj gól za Motor proti Šindelovi v posledním přípravném zápase proti československému národnímu mužstvu ve Slaném těsně před Olympijskými hrami v Sarajevu. V tu dobu už jsem byl rozhodnut, že emigruju. Asi to bylo tím, že jsem ve Vimperku byl fyzicky blízko toho Západu,“ usmívá se bývalý obránce.
Jeho okamžik přišel v létě 1984. „Otec dostal oficiální možnost od Pragosportu trénovat v zahraničí, začal v Rakousku v Klagenfurtu. Využil jsem možnost tam odjet za ním, a během té doby jsem se zkontaktoval s agentem, kterého měl Jirka Poner,“ připomíná Roman Šindelář dalšího hokejového emigranta, se kterým se znal ze Sparty. „Tehdy v NHL obecně moc Čechoslováků nebylo – Ihnačák, bratři Šťastní, Fryčer, Černík, Dvořák. Takže jsem moc nedoufal, že bych se tam mohl dostat. Ale předtím jsem viděl jeden film, jmenoval se "Love story", a ten byl o klukovi, který hrál hokej za univerzitu, za Harvard. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem agentovi řekl, jestli by to nešlo nějak zařídit,“ vzpomíná Šindelář. A přestože agent preferoval, aby se Šindelář pokusil projít draftem, nakonec to s univerzitou dopadlo dobře. „Řekl jsem mu, že pokud budu dobrý, do NHL se dostanu i z univerzity. No a když ne, budu mít aspoň nějaké vzdělání a budu něco umět,“ vysvětluje.
Do týmu University of Minnesota ve městě Duluth se ale nakonec díky vyřizování všech náležitostí dostal až v prosinci, do té doby byl s otcem v Rakousku. „Byl jsem v USA úplná exotika, mysleli si, že jsme snad někde z Asie a ptali se, jestli u nás máme slony. Přitom, jak to bylo blízko u kanadských hranic, tak tam chodili kluci z kanadského venkova, ze Saskatchewanu nebo Alberty, a ti fakt třeba vůbec nenosili ponožky a spodní prádlo. Takže to byla exotika na obě strany,“ směje se Roman Šindelář.
Kromě exotických venkovanů měl ale v univerzitním týmu i velká hokejová jména. Ke své velké kariéře se ve vysokoškolském týmu odrazil Brett Hull. „Věděl jsem, že to je syn Bobbyho Hulla, ale když jsem tam v prosinci přišel, tak měl asi dva góly a vůbec to nevypadalo dobře. On totiž pořádně v mládí hokej nehrál, neměl dobrý bruslení, a jediný co měl, byla skvělá rána. Vysvětloval to tehdy, že se vůbec nemusí dívat, že stačí když vidí čáry na ledě, a podle toho ví, kam má vystřelit. Dneska je to normální, ale tehdy jsme na něj fakt koukali. No a nakonec se v sezoně rozstřílel a dal víc než třicet gólů,“ vzpomíná Roman Šindelář na slavného spoluhráče. Kromě Hulla to z tohoto univerzitního týmu do NHL dotáhli třeba i dlouholetý bek Norm Maciver nebo útočník Bill Watson.
Exot z východní Evropy
Roman Šindelář se do sestavy svého týmu dostal je ve dvou zápasech sezony. „Když jsem přijel do USA, tak můj tým zrovna odcestoval na turné do Sovětského svazu. Když se vrátili, tak jsem narazil na to, že v univerzitních týmech je trochu jiná hierarchie než jinde, prostě první lajnu hrajou ti, co jsou tam nejdéle, a na prváky zbývá třetí, čtvrtá lajna. Tak to funguje skoro všude, jen Brett Hull dostal výjimku,“ popisuje svoji roli v týmu Šindelář. „Přesto jsem si nemohl stěžovat – byl jsem mladý kluk v Americe, dost jsem si to užíval,“ dodal. Navíc si podle svých slov nesedl s trenérem. „Byl jsem tam jako exot z východní Evropy, nikdo jiný takový v celé lize nebyl. Hrál se tam klasický kanadský styl, s nahazováním a hrou do těla. Já už jsem přece jen měl hokejově trochu něco za sebou, třeba jsem hrál v juniorském nároďáku s Vláďou Růžičkou, byl jsem s profíky v Popradu a na Spartě, a tak jsem si občas něco vyřešil po svém. Kouč třeba nechtěl, abych dával dlouhé přihrávky na modrou, že to může soupeř zachytit. Tak jsem mu řekl, že to je přece jasné, že v tom případě to tam přece posílat nebudu,“ vysvětluje Šindelář.
Jazykově na tom nebyl špatně, anglicky se učil od páté třídy. „Máma mě poslala na jazykovou školu, kde jsme měli kromě ruštiny i angličtinu, takže se mi to hodilo. Díky tomu jsem se tam mohl docela v pohodě domluvit,“ vzpomíná Šindelář, který si jako hlavní obor studia na univerzitě vybral politologii. „Vybral jsem si ji proto, abych mohl poznat mě neznámý kapitalistický politický systém, a případně jít později studovat práva, kdyby nevyšla ta NHL. Ale dopadlo to jinak,” vysvětluje Roman Šindelář na hokejistu neobvyklý obor.
V jednu chvíli byl Šindelář dokonce blízko toho, aby se mu osobně naplnil příběh ze zmíněného hokejového filmu "Love story". „V play-off jsme hráli s Harvardem, který trénoval Bill Cleary, olympijský vítěz z roku 1960 a člověk, který se v tom filmu sám objevil. Měl rád Evropany a lákal mě na Harvard. Dokonce jsem za ním byl v Bostonu a vypadalo to nadějně. Nakonec jsem ale zůstal v Minnesotě. Jednak v tom hrála roli i nějaká holka, a trenér mi sliboval, že když neodejdu, budu mít v týmu větší roli,“ popisuje Roman Šindelář, co jej dělilo od přestupu na Harvardovu univerzitu.
Druhý rok v Minnesotě si ale zahrál ještě méně než ten první. Nemohl za to ale trenér, nýbrž zranění. „Před začátkem sezony jsem si vykloubil rameno a několik měsíců byl mimo. No a když jsem se vrátil na led, tak už byla sezona skoro u konce. Na další rok jsem už potom nedostal papíry, takže jsem se rozhodl vrátit do Evropy a jít za otcem do Německa. Celá rodina se díky mojí emigraci do USA vlastně taky rozhodla zůstat v cizině, ve Villachu, protože bychom se už nemohli vidět. Hokejově to tedy v Americe nebylo nic moc, ale byla to skvělá zkušenost, jako sportovec na univerzitě se máte dobře, i když samozřejmě dostáváte jen kapesné,“ popisuje Roman Šindelář tuto životní etapu.
Podle dochovaných informací nicméně nebyl Šindelář prvním Čechem v univerzitní soutěži NCAA. Na začátku padesátých let byl jeho předchůdcem reprezentant a mistr světa z roku 1949 Zdeněk Marek, který po emigraci studoval na univerzitě v Severní Dakotě. Z Československa pocházel i Milan Máder, který si v univerzitní lize zahrál o rok dříve než Šindelář, ten ale se svým otcem, kterým byl bývalý československý atlet stejného jména, emigroval, když mu byly čtyři roky a vyrostl v Americe.
Přechod do Německa znamenal konec bezstarostného studentského života, ale také zásadní zvýšení životní úrovně. „Na univerzitě jsem byl skoro bez peněz, a najednou jsem měl pět tisíc marek, byt a auto. Německy jsem na rozdíl od angličtiny neuměl ani slovo, takže začátky byly složité. Otec, který tehdy trénoval Landshut, mi dohodnul angažmá v Schalke a tím začalo moje putování po německých klubech,“ líčí Roman Šindelář své začátky v Německu. Vystřídal několik klubů, v několika z nich skončil proto, že klub zkrachoval. „Měl jsem na to holt smůlu. Nejraději vzpomínám na rok ve Freiburgu. Bylo nás tam více Čechů, v brance Jiří Crha, Fryčer, Ďuriš, Dolák, Chalupa, a trénoval to Ivan Hlinka. Toho jsem měl rád, byl to skvělý chlap. Byl jsem tam zrovna na podzim 89, takže jsme sledovali pád berlínské zdi, a potom 17. listopad. Smáli jsme se Milanu Chalupovi, který byl v KSČ, že mu po revoluci zabaví barák,“ vzpomíná Roman Šindelář na své jediné angažmá v nejvyšší německé soutěži. Kromě Freiburgu vystřídal v nižších ligách kluby Schalke, Ravensburg, Unna, Sonthofen, Bad Nauheim, Norimberk a Trier.
Nagano a koňak s Hlinkou
Vedle hokeje vystudoval Roman Šindelář v Německu marketing a už během hráčského působení se snažil odkoukat, jak to v něm chodí. A když skončil v roce 1996 kariéru, náhoda tomu chtěla, že společnost Nike právě koupila výrobce hokejového vybavení Bauer a hledala lidi do marketingového týmu. „Měl jsem výhodu, rozuměl jsem hokeji a tomu, co nabízíme za zboží, uměl jsem jazyky, tak jsem tu práci dostal. Byli jsme čtyři na celou Evropu, uzavřeli jsme smlouvu s IIHF a hned o rok později mě poslali na olympiádu do Nagana,“ vysvětluje Roman Šindelář, jak se dostal osobně k největšímu úspěchu českého hokeje. „Měl jsem propustku do všech prostor stadionu, potkal jsem se tam jak s Brettem Hullem, tak s Ivanem Hlinkou, se kterým jsme si dali koňak v jejich trenérském kamrlíku,“ vrací se do Roman Šindelář myšlenkami do japonského města.
V loňském roce u Nike po dvaceti letech skončil a dává si pracovní pauzu, než se pustí do nových projektů. V Německu se oženil a usadil, český hokej ale stále sleduje. „Když teď dávali nějaké historické zápasy, tak jsem se na to díval. Říkal jsem si, sakra, proč ti hráči nehrajou naplno? A to je hlavní rozdíl v hokeji, který jsme hráli my, a hokejem dneska. Ale nestěžuju si, zažil jsem u hokeje hromadu skvělých zážitků a potkal tolik lidí, že jsem za to vděčný,“ uzavírá Roman Šindelář povídání o své neobyčejné hokejové kariéře.
Share on Facebook
