Emotivní rozlučka. Měl jsem co dělat, abych se nerozplakal, líčí Čermák
Foto: Vít Novák, hc-kometa.cz
Je synonymem všech úspěchů v novodobé éře. Šest šéfoval brněnské kabině s céčkem na hrudi, byl u všech medailí a především u dvou pro Brno tolik vytoužených mistrovských trofejí. Leoš Čermák se stal ikonou Kometu, která zanechala výraznou stopu. Jeho číslo 12 už nikdo nikdy neoblékne a památeční dres bude navždy viset pod stropem haly. „Jedna moje životní etapa skončila,“ popisuje.
Co se vám honilo hlavou, když jste stál při ceremoniálu na ledě?
Na mé straně bylo velké dojetí, nevím co k tomu večeru celkově říci. Neskutečné. Bylo to hodně emoční a ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že ta rozlučka bude probíhat v takovém duchu a že se mi dostane takové pocty, jaké se mi dostalo. Jsem strašně šťastný, že jsem mohl být tolik let součástí této organizace.
Jak moc emotivní?
Měl jsem co dělat, abych se nerozplakal. Jsou to dojemné chvíle a naměkko jsem ještě teď.
Vnímaly i vaše děti všechno dění okolo?
Děti to ještě tolik nevnímaly, ale těšily se na zápas, protože jsem jim říkal, že na něj pojedeme a že jsme pozvaní. Já jsem taky nevěděl úplně, co se bude dít, ale fakt mě to dostalo a nesmírně si toho vážím.
Na kostce běžely vzkazy od vašich současných i bývalých spoluhráčů. Stihl jste všechny?
O přestávce jsme měli podpisovku, která se protáhla i přes začátek zápasu, takže jsem všechny neviděl. Koukal jsem, kolik lidí a kamarádů mi přálo. Vůbec jsem to nečekal. Musím si to někde sehnat a ještě jednou se na to podívat.
Co pro vás znamená fakt, že číslo 12, které jste nosil vy a Vlastimil Bubník, bylo navždy vyřazeno?
Věděl jsem už dřív, že pan Vlastimil Bubník hrál s číslem 12. Kometu jsem sledoval a měl ji nastudovanou, ještě než jsem přišel. Vyřazení dresu je pocta hlavně pro něj. To, že jsem hrál se stejným číslem, byla víceméně náhoda. Bubník byl legendou, lídrem a v Brně hrál navíc i fotbal. Jemu už se nikdo jen tak nepřiblíží.
Foto: Vít Novák, hc-kometa.cz
Během zápasu jste neměl tendence si jít zase zahrát?
Pořád mě svrběly ruce. Když byla na ledě nějaká vřava, tak byly okamžiky, kdy bych nejraději znovu skočil na led. Pořád to tam je. Zápas jsem si užil a už vždycky budu někde poblíž, abych to sledoval. Jedna moje životní etapa skončila. I když jsem na to byl nachystaný, tak realita je jiná a hraní hokeje mi bude chybět. Chce to čas.
Kdy jste se vůbec definitivně rozhodl, že pověsíte brusle na hřebík? O vašem konci už se mluvilo tři roky, ale vždy jste alespoň sezonu přidal.
Je to pravda. Člověk s věkem a zdravotním stavem, který má, přemýšlí. Nejde naplánovat, že budu hrát do padesáti a skutečně to tak bude. To umí asi jen Jarda Jágr. Chtěl jsem si být vždycky stoprocentně jistý, že budu pro tým přínosem, a proto jsem to řešil v létě po sezoně. Nastal můj čas a navíc i tělo mi řeklo, že už bych se přepínal.
Letos bez letní přípravy, to musela být příjemná změna.
Po dlouhých letech jsem si řekl, že si užiju léto a prázdniny. S rodinou jsme hodně cestovali, dal jsem si odpočinek od sportu, ale popravdě už na sobě cítím, že budu muset začít něco dělat. Tělo je zvyklé na sport a člověk se cítí lépe, když se hýbe.
Foto: Jiří Grulich, hc-kometa.cz
Děti zatím neláká puk a hokejka?
Syn už mě sám vyzval, že chce chodit bruslit a trénovat, takže začíná dělat první kličky na ledě. Je to náročné (úsměv).
Jaká je nyní přesně náplň vaší práce v Kometě?
Učím se hokej z druhé strany. Je to scouting a právě na ledě především, ale vesměs se rozkoukávám, co a jak funguje.
Trénování by vás nelákalo?
Je to hudba budoucnosti, pro mě je to zatím asi daleko. Ale uvidíme.
Definitivně poslední večer na brněnském ledě je za vámi.
Je to krásné i smutné zároveň, protože si uvědomuju, že už ten aplaus před brněnskými fanoušky jen tak nezažiju. Jak jsem říkal, vážím si toho. Když jsme na jaře vypadli v semifinále doma s Libercem, tak jsem si v duchu říkal, že je to možná moje poslední děkovačka. Chci si to zapamatovat.
Foto: Jiří Grulich, hc-kometa.cz
Share on Facebook
